NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8721.

Ochrana nájemců.
Předpisy o »prvním pronájmu« platí také o místnostech, které byly sice dne 1. srpna 1914 pronajaty, ale později přestaly býti předmětem pronájmu.
(Rozh. ze dne 16. února 1929, Rv I 1161/28.)
Žaloba nájemníka proti pronajímatelům o vrácení přeplatků na nájemném za dobu od 1. dubna 1920 do 31. prosince 1926 byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce domáhá se vrácení domnělých přeplatků na nájemném za dobu od 1. dubna 1920 do 31. prosince 1926. Lze ponechati stranou, zda jest správný názor odvolacího soudu, že pozdějším doplňkem žalobního návrhu, podle něhož měli býti žalovaní odsouzeni k zaplacení v poměru k jejich vlastnickým podílům, stal se tento návrh neurčitým. Rovněž lze stranou ponechati otázku, zda byl odvolací soud oprávněn bez námitky žalovaných uznati, že jim chybí pasivní oprávnění ke sporu. Lze to ponechati stranou, an žalobní nárok nemá věcně zákonného podkladu, takže nižší soudy právem žalobu zamítly. Netřeba se v tomto případě zabývati právní otázkou, velice spornou, zda t. zv. »první pronájem« ve smyslu § 3 (1) vlád. nař. ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. a § 8 zák. ze dne 8. dlubna 1921, čís. 275 sb. z. a n. a všech dalších zákonů o ochraně nájemníků jest tu i tehdy, když byl původní jednotný nájemní předmět rozdělen po 1. srpnu 1914 ve dva nebo více nájemních předmětů (o menším počtu místností) a když jen část místnosti byla nově pronajata. V souzeném případě stačí k zamítnutí žaloby již zjištěná skutečnost, že dvě místnosti, které žalobce najal od 1. dubna 1920 a z nichž od té doby platí nájemné, nebyly bezprostředně před tím v nájmu, třebaže byly dne 1. srpna 1914 s ostatními místnostmi v nájmu Eduarda L-а (podle žaloby měl Eduard L. najatých celkem 8 místností, kdežto podle výpovědi žalobcovy měl jich 11). Nižší soudy zjistily totiž — a to i podle výpovědi samotného žalobce —, že nájemní poměr Eduarda L-а skončil roku 1916, že pak matka žalovaných Marie G-ová st. provozovala v místnostech živnost hostinskou, že občas přenechávala vedení živnosti svému synu a nynějšímu spolu- žalovanému Osvaldu G-ovi, že Osvald G. provozoval v době od 12. srpna 1919 do 31. března 1920 v některých místnostech (v krámě, dílně a kůlně) cukrářství ve společnosti se žalobcem, že však žalobce v této době nájemné neplatil, že teprve od 1. dubna 1920 najal krám, dílnu a kůlnu za 166 Kč 67 h měsíčně, že tuto částku zaplatil v prvním měsíci Osvaldu G-ovi a že nadále nájemné platil Marii G-ové st. Z jakého důvodu Marie G-ová užívala místností po ukončení nájemního poměru s Eduardem L-em od roku 1916 a proč ona vybírala nájemné od žalobce, nebylo ani tvrzeno ani zjištěno, ale pro rozhodnutí tohoto sporu stačí, že místnosti, o které jde, nebyly v době od roku 1916 až db 31. března 1920 pronajaty, nýbrž že jich bylo užíváno bez nájemního poměru jednak matkou žalovaných, snad z důvodu práva užívacího, jednak některým ze spoluvlastníků z důvodu práva spoluvlastnického. Třebaže tedy krám a dílna, o které v tomto sporu jde, byly s ostatními místnostmi dne 1. srpna 1914 v nájmu, přestal tento nájemní poměr roku 1916, načež teprve roku 1920 byly nově pronajaty žalobci. Nejvyšší soud rozhodl již opětovně, že předpisy o »prvním pronájmu« a tudíž o smluvní volnosti co do činže platí také o místnostech, které byly sice dne 1. srpna 1914 pronajaty, ale později přestaly býti předmětem pronájmu, načež znova byly pronajaty. Odkazuje se v tom směru na rozhodnutí čís. 2120 sb. n. s. a na důvody tam uvedené. V témže smyslu bylo rozhodnuto v neuveřejněném rozhodnutí č. j. Rv I 2008/26. V rozhodnutí čís. 7818 sb. n. s. vyslovil sice nejvyšší soud v opaku к názoru, který v tomto sporu hájí oba nižší soudy, že není tu »prvního pronájmu«, když byla po 1. srpnu 1914 pronajata jen část původní nájemní jednotky, ale i v tomto rozhodnutí bylo zdůrazněno, že jest nutno, aby tato část nájemní jednotky byla bezprostředně před tím také v nájmu, že tedy jest tu první pronájem, když v mezičasí mezi dřívějším a novým nájmem byly místnosti v užívání vlastníkově. V souzeném případě následoval nájem žalobcův bezprostředně po nájmu Eduarda L-а, takže nutno nový pronájem místností klásti na roveň prvnímu pronájmu, při kterém mohlo býti nájemné volně smluveno a nemůže tudíž žalobce žádati vrácení přeplatků z nájemného, které dne 1. dubna 1920 ujednal a nemůže výpočet domnělých přeplatků opírati o základnu nájemného, které platil Eduard L. dne 1. srpna 1914.

Citace:

č. 8721. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 258-260.