NPD documents search: Právní prakse, 1 (1936-37) - Přeměna společnosti s. r. o. ve společnost akciovou z hlediska práva poplatkového

DENÍK

K šedesátým narozeninám prof. Dr. Ant. Hobzy. 6. ledna 1936 bylo tomu 60 let, co se narodil v Roketnici nad Rokytnou (Morava) profesor Karlovy university Dr. Antonín Hobza. Po skončených studiích na gymnasiu v Třebíči, vstoupil na pražskou právnickou fakultu v r. 1896 a r. 1902, vykonav dříve presenční službu vojenskou, dosáhl na tehdejší české universitě Karlo-Ferdinandově hod- nosti doktora práv. Ještě za svých právnických studií byl prefektem na právnickém oddělení akademie hraběte Straky. V letech následujících vstoupil do praxe soudní a poté do služeb zemského výboru království Českého, u něhož mu byl svěřen obsáhlý referát místních drah. Před tím v r. 1904 studoval v Bonnu nad Rýnem u proslulého kanonisty prof. Stutze a poslouchal i přednášky z oboru římského práva prof. Zittelmanna a j. Výsledkem těchto studií byl spis »Podvod při smlouvě manželské« (1906), který svému autoru otevřel cestu k akademické kariéře: r. 1907 zahájil soukromý docent Dr. Hobza své přednášky o církevním právu na pražské české fakultě právnické. R. 1911 byl jmenován mimořádným profesorem téhož oboru. V těchto letech vyšla z jeho pera řada pojednání, uveřejněná ve Sborníku věd právních a státních, Právníku, Správním Obzoru a jinde. Jsou to zejména: »Církevní právo veřejné a soukromé« (1907) ; »Dekret ,Ne temere’. Papežský zákon o zasnoubení a oddaVkách« (1909) ; »Forma při právních jednáních korporací autonomních« (1910) ; »O práv. postavení tajemníka okresního zastupitelstva« ; »Uznání nábož. společnosti islamské v Předlitavsku« (1912) a »Spor o církevní obce« (1913). Vedle nich napsal v této době spisy »Poměr mezi státem a církví« (1909, 4. vyd. 1931) a »Autonomie náboženských svazů v moderním státě« (1910).
Když zemřel prof. Trakal, připadl mladému kanonistovi úkol čistit právo mezinárodní. Tomuto oboru se věnoval vskutku s pílí a láskou. R. 1912 vydal spis »Právem mezinárodním k právu světovému« I., r. 1915 první a r. 1919 druhou část učebnice »Právo mezinárodní«. R. 1917 byl jmenován řádným profesorem mezinárodního práva. Za zmínku z této doby stojí jeho pronikavé studie a články: »Jurisdikce ve věcech kořistních« (1915), »Princip národnostní« (1917), »Republika a monarchie« (1918), »Poznámky ku projektu Svazu Národů« (1919).
Po revoluci říjnové r. 1918 republika několikráte apelovala na služby prof. Hobzy. R. 1920 byl povolán jako šéf právní sekce do ministerstva zahraničních věcí a svěřen mu mimo jiné úkol provádění mírových smluv. Byl též šéfem několika delegací, jež měly za úkol sjednati smlouvy o státním občanství a ochraně menšin s Rakouskem, Německem a Polskem. Když byl položil základy k organisaci jmenovaného ministerstva, vrátil se na konci r. 1921 s otřeseným zdravím k vědecké práci. Sotva se vsak trochu zotavil, konal v dubnu r. 1922 přednášky na pařížském »Institut des Hautes Etudes Internationales«, jejichž tresť uveřejnil pod názvem »La République Tchécoslovaque et le Droit international« v Revue générale de Droit international public, 1922. V téže době se stal členem předsednictva Mezinárodního právnického komitétu pro letectví v Paříži a založil jeho českoslov. odbočku. Právu leteckému věnoval několik drobnějších prací (»Kodifikace práva leteckého«, 1922, »Názvosloví leteckého práva«, 1923 a j.). Na podzim r. 1922 organisoval 5. mezinárodní kongres pro letecké právo v Praze, jehož byl zvolen čestným předsedou. R. 1924 konal přednášky na Akademii mezinárodního práva v Haagu na thema »Questions de droit international concernant les religions«, které také uveřejnil ve sbírce přednášek jmenované akademie. Vedle otázek čistě právnických věnoval prof. Hobza stálou pozornost problémům mezinárodní politiky, politiky konfesní a j. Značný ohlas vyvolala jeho studie »Uznání sovětů de iure« (Sborník věd práv. a stát. 1924) a r. 1925 jeho přednáška proti konkordátu na Vinohradech. V r. 1924 ujal se úkolu zastupovati čsl. stát před smíš. soudy rozhodčími československo-nemeckým a čeiskoslovensko-maďarským. V této funkci, kterou podržel až do r. 1929, hájil mimo jiné v Haagu proti maďarským žalobcům naši pozemkovou reformu. Z publikace »La Reforme agraire tchécoslovaque devant la Justice internationale«, kterou vydal v r. 1929 de Lapradelle ve sbírce »Causes célèbres du Droit des Gens«, je patrna jen malá část práce, již dalo prof. Hobzovi hájení zájimů státních v tomto eklatantním mezinárodním procesu. I při něm se ukázal přímo fascinujícím právníkem a dobyl si úcty a uznání světových právnických autorit.
Po neočekávané smrti prof. Hennera, kterou osiřela stolice kanonického práva na právnické fakultě Karlovy university, byl profesor Hobza jednomyslným usnesením profesorského sboru pověřen, aby konal přednášky z tohoto oboru až do doby, kdy bude jmenován Hennerův nástupce. Tak byl prof. Hobza přiveden znovu ke své staré lásce, k právu církevnímu. Bylo to nepochybně rozhodnutí velice šťastné. Prof. Hobza dal se s chutí do práce a za pomoci tehdejšího docenta Dr. Josefa Turecka vydal již r. 1929 jako učebnici pro posluchače práv »Úvod do církevního práva«. Tímto originálním spisem bylo obohaceno naše chudé kanonicko-právní písemnictví. R. 1930 upoutal pozornost veřejnosti Hobzův kritický výklad modu vivendi, uzavřeného Československou republikou se Sv. Stolicí (»Modus vivendi«, Praha, 1930). Několik let byl spoluredaktorem Slovníku veř. práva československého, do něhož napsal hesla: »Akademie mezinárodního práva«, »Akcese«, »Akt mezinárodní — akt státní«, »Blokáda« a »Cizinecké právo«. Také jiné jeho studie, jako na př. »La Petite Entente« (Revue de Droit international et de la Législation comparée, 1933), »Mezinárodní delikt« (Pocta Miřičkova, 1933), nezapadly. Aby odpomohl velmi živě pociťovanému nedostatku příruční sbírky mezinárodních smluv a jiných aktů, potřebných ke studiu mezinárodního práva, vydal r. 1931 sbírku »Dokumenty ke studiu mezinárodního práva«. Za dva roky poté vydal první část a r. 1935 druhou část učebnice »Úvod do mezinárodního práva mírového«. Nyní pracuje na knize o právu válečném, jemuž již r. 1923 věnoval náčrt »Válečné právo pozemní«. Jako internacionalista hlásí se prof. Hobza k důslednému positivismu, jsa rozhodným odpůrcem jak čisté nauky přirozenoprávní, tak i jiných, efemérních metodologických směrů, založených na apriorních právních představách.
Vědecké zásluhy prof. Hobzy byly oceněny Institutem pro mezinárodní právo, který jej v r. 1922 přijal mezi své »associés«, a Českou akademií věd a umění, jejímž je mimořádným členem. V r. 1923—24 byl děkanem fakulty. Jest také členem Stálého rozhodčího dvoru v Haagu.
Prof. Hobza je vynikající a svérázná postava v našem vědeckém i veřejném životě. Má odvahu — zjev to u nás celkem řídký — míti své přesvědčení. Za myšlenkou, kterou pokládal za správnou, dovedl jíti vždy bez ohledu na to, že mu to vyneslo hněv protivníků. Tak jej vidíme, jak přichází jako mladý úředník utrakvistického zemského výboru, ovládaného mocnou šlechtou světskou i církevní, s myšlenkou založení klubu konceptních úředníků výlučně české národnosti; jak se nebojí, jediný z českých právníků, za rakouského režimu vědecky odůvodňovati nutnost rozluky státu a církve ; jak jako stavební referent fakulty po dlouhá léta přemáhá neporozumění úředních činitelů pro nutnost výstavby nové budovy právnické fakulty v Praze a jak konečně dospívá svého cíle; jak se v r. 1924 stává obhájcem myšlenky uznání sovětské vlády v Rusku ; jak vystupuje proti snahám o konkordát a j.
Šedesáti let dosáhl v plném tělesném zdraví a v největším rozmachu duševních sil. Jeho přátelé a žáci vydali u příležitosti jeho 60. narozenin literární poctu, aby mu dokázali, že k němu chovají opravdou úctu a sympatie.
Prof. Dr. L. Vošta.

Citace:

Zaměstnanci samosprávných územních svazků. Slovník veřejného práva Československého, svazek IV. S až T. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1938, s. 158-174.