NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 9981.

Pro otázku, zdá jest z exekuce vyloučiti vlastní auto maloživnostníka provozujícího autodopravu (§ 251 čís. 6 ex. ř.), jest nerozhodným, že provozuje autodopravu také vypůjčeným autem. Okolnost, že majitel autodopravy má šoféry, nevylučuje, by nemohl býti považován za maloživnostníka.
(Rozh. ze dne 12. června 1930, R II 195/30).
Návrh dlužnice, by byl z exekuce vyloučen nákladní automobil zabavený pod pol. čís. 2, soud prvé stolice zamítl, rekursní soud návrhu vyhověl a zrušil exekuci ohledně nákladního automobilu zabaveného pod pol. čís. 2. Důvody: Stížnosti nelze upříti oprávněnost. Zabaveny byly pod pol. 1, 2 a 52 zájemního protokolu tři nákladní automobily, z nichž onen pod pol. 1 podle záznamu v zájemním protokolu má rozbité ojnice a též ložiska a jest tak poškozen, že se s ním nedá jeti. Automobil ten, nehledíc k tomu, že při výkonu nynější exekuce již v držení stěžovatelky nebyl nalezen, nepřichází tedy v úvahu pří řešení otázky, potřebuje-li stěžovatelka automobilu zabaveného pod pol. 2 k osobnímu dalšímu výkonu výdělečné činnosti. Dřívějšímu návrhu na vyloučení automobilu zabaveného pod pol. 52 nebylo vyhověno s poukazem k tomu, že stěžovatelka má ještě jiný automobil zabavený pod pol. 2 a že nepotřebuje k provozu své živnosti dvou automobilů. Usnesení to vešlo v moc práva. Nyní domáhá se stěžovatelka vyloučení automobilu pod pol. 2 jako jedině jí zůstalého a proto nelze jí zase, jak to učinil prvý soudce, poukázati na to, že má ještě jiné automobily. Jeť automobil ten v nynější době jediným, jehož stěžovatelka ve své živnosti povoznické může používati. O tom, že stěžovatelka jako malá povoznice za nynějších poměrů potřebuje alespoň jednoho nákladního automobilu, by bylo zajištěno další provozování živnosti v dosavadním rozsahu, nemůže býti sporu, takže ohledně sporného automobilu byly splněny podmínky § 251 čís. 6 ex. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs jest lichý, a nelze mu vyhověti. Především neoprávněna jest výtka, že rekursní soud vyhověl stížnosti jen na základe zjištění, která v prvé stolici nebyla vzata ani na přetřes, zjišťuje, že dlužnice má v provozu jen auto zabavené pod položkou 1) zájemného protokolu, ačkoli to nebylo zjištěno v prvé stolici. Toto tvrzení stěžovatelovo odporuje i doslovu odůvodnění napadeného usnesení i spisům soudů nižších stolic. Rekursní soud praví o automobilu pod pol. 1) zájemného protokolu, že podle záznamu v zájemném protokolu má rozbité ojnice a ložiska, že je tak poškozený, že se s ním vůbec nedá jezditi, že tedy, nehledíc ani k tomu, že při výkonu nynější exekuce nebyl nalezen v držení dlužnice, nepřichází v úvahu při řešení otázky, potřebuje-li dlužnice automobilu zabaveného pod položkou 2) k dalšímu osobnímu výkonu výdělečné činnosti. Pro otázku nezabavitelnosti (§ 251 ex. řádu) jest rozhodná nejen doba, kdy exekuce byla provedena, nýbrž i dlužníkovo vlastnictví k zabaveným předmětům. Poukazuje-li tedy odůvod- nění usnesení soudu prvé stolice a po něm stěžovatel v dovolacím rekursu k tomu, že pod položkou 52. zájemního protokolu seznamenaně a zabavené auto, třebaže bylo podle smíru uzavřeného u soudu prvé stolice dne 23. září 1929 na žalobu Rudolfa F-a, uplatnivšího v ní své vlastnické právo proti stěžovateli, z exekuce vyloučeno, zůstalo přece v držení dlužnice, a že dlužnice provozuje autodopravu více auty, jest to pro projednávanou věc docela bez významu, neboť jednak zrušením exekuce ohledně tohoto auta, vypadlo toto vůbec z úvahy o nezabavitelnosti podle § 251 čís. 6 ex. řádu, jednak jako auto F-ovo, což podle smíru bylo stěžovatelem uznáno, nemůže býti bráno v počet jako auto dlužnice. Okolnost, zda dlužnice provozuje svou maloživnost také tímto F-ovým, tedy jenom půjčeným autem, je pro otázku nezabavitelnosti podle § 251 č. 6 ex. řádu nerozhodná; ostatně uvedlo usnesení soudu prvé stolice na pravou míru domněnku vyslovenou v jeho předchozím usnesení ze dne 21. srpna 1929, že dlužnice má u živnostenského úřadu přihlášeno jedno nákladní auto se značkou P 144, a ve skutečnosti má nákladních aut více, nejméně dvě, s nimiž jízdu provozuje pod stejnou značkou, a že auta mají jen různá čísla motorů, neboť usnesení č. ř. 24 už jen předpokládá, že v době zabavení měla dlužnice tři auta, s čímž se srovnává, a proto spisům nižších stolic neodporuje, i napadené usnesení, které mluví také o třech nákladních automobilech: 1) pod pol. 1 záj. protokolu nepotřebný automobil (rozbité ojnice a ložiska, tak poškozený, že se s ním nedá jeti) a ani už není v držení dlužnice. 2) pod pol. 52 zájemného protokolu uznaně stěžovatelem (smír C IX 185/29) automobil Rudolfa F-a 3) pod pol. 2 záj. protokolu rozmontovaný automobil značky F. B. a jeho zabavené součástky, o který jde při tomto rozhodování. Stěžovatel ovšem beře v dovolacím rekursu v počet ještě více automobilů, než tři svrchu uvedené, a odůvodňuje to také tím, že, měla-li dlužnice v době zabavení dva šoféry a dvě nákladní auta v provozu, musila auta pod pol. 1 a 52 záj. protokolu býti schopna ku provozu, poněvadž auto (pol. 2 a součástky), o které jde v projednávaném případě, bylo tenkráte úplně rozmontováno a uloženo u ing. V-a. Počet šoférů (byli dva) mohl by míti právní význam při posuzování s hlediska § 251 čís. 6 ex. ř., je-li dlužnice maloživnostnicí. Ale již výnos min. spravedlnosti ze dne 2. června 1914 v. m. č. 43 uvádí k novelisovanému § 251 čís. 6 ex. řádu, že nezáleží na počtu pomocných sil, jež jsou zaměstnávány v živnosti, jen když jest zachována povaha malé živnosti. K tomu přistoupily zákon o osmihodinové době pracovní ze dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n. s prováděcími předpisy, jímž změněny byly úplně pracovní poměry, takže k výkonům, k nimž při delší době pracovní postačil dříve jeden šofér, jest nyní, zvláště při povoznictví, vyžadujícím pohotovosti, potřebí více šoférů, a v projednávaném případě také okolnost, že spoludlužník Bohumil K. podle spisů neměl na sebe živnost, že jezdil autem jen jako šofér, a že podle pozůstalostních spisů dne 15. října 1929 tragicky zahynul, takže počet dvou šoférů naprosto nemá význam v tom směru, by z této příčiny bylo lze živnosti dlužnice upříti právní povahu maloživnosti. Ostatně dovolací rekurs po této strán- ce nevyslovuje nijakých pochybností, nýbrž buduje jen na tom, že dlužnice má mimo auto zabavené pod položkou 2 v provozu ještě dvě auta, zřejmě prý auta zabavená pod položkami 1 a 52, že má dva šoféry a že provozuje živnost s více auty, ačkoli přihlásila jen jedno auto nákladní se značkou P 144, což všechno jest již svrchu vyvráceno. Konečně zcela správně uvádí rekursní soud, že dřívějšímu návrhu dlužnice na vyloučení automobilu pod pol. 52 nebylo vyhověno s poukazem, že dlužnice má ještě jeden automobil pod pol. 2 a že nepotřebuje k provozu své živnosti dvou automobilů (právní moci nabyvší usnesení soudu prvé stolice za dne 21. srpna 1929) a že když se dlužnice v důsledku tohoto rozhodnutí domáhá vyloučení automobilu pod pol. 2 jako jediného ji zůstalého, nelze ji nyní zase odkazovati, že má k provozu ještě dvě auta.

Citace:

Čís. 9981. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 44-47.