Čís. 11214.

Žaloval-li prodatel při výhradě vlastnického práva nejdříve o zaplacení kupní ceny a byla-li žaloba zamítnuta z důvodu, jenž se netýkal zániku obligační pohledávky prodatelovy, může prodatel i pak uplatniti výhradu vlastnického práva a domáhati se vrácení prodané věci.
Bylo-li vyhrazeno prodatelovo vlastnictví k prodané věci, není třeba k uplatnění nároku na vrácení věci ustoupiti od smlouvy.
Při splátkových obchodech jest výhrada vlastnického práva přípustná proti vzájemnému plnění podle § 2 zák. o splátkových obchodech.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1931, Rv I 1138/30.)
Žalobce prodal žalovanému na splátky secí stroj, vyhradiv si ke stroji vlastnictví až do úplného zaplacení kupní ceny. Žaloba, jíž se domáhal žalobce na žalovaném zaplacení kupní ceny, byla právoplatně zamítnuta s odůvodněním, že mělo býti žalováno o vrácení secího stroje proti vrácení zaplacené částky po srážce odškodnění za upotřebení stroje. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se pak žalobce na žalovaném vrácení secího stroje. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel provádí dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. v podstatě v ten rozum, že dřívějším rozsudkem, jímž byla právoplatně zamítnuta žaloba nynějšího žalobce, prodatele secího stroje, o zaplacení zbytku kupní ceny, padla i výhrada jeho práva vlastnického, protože jest pokládati onen právoplatný rozsudek za »soluční právní jednání«, ať se stalo zamítnutí z jakéhokoli důvodu; dále, že prodatel měl právo volby, buď žádati splnění smlouvy a náhradu škody nebo vrácení věci, že zvolil plnění smlouvy, čímž byla konsumována i druhá alternativa; a posléze že jest tento případ posuzovati i s hlediska § 918 obč. zák., jehož předpoklady nejsou splněny, takže jsou názory odvolacího soudu právně mylné. Dovolatel není v právu. Nynější žalobce se domáhal v předcházejícím sporu zaplacení zbytkové kupní ceny za stroj a pokusil se již v onom dřívějším sporu rozšířiti žalobní návrh alternativně také na vrácení stroje, ale soud druhé stolice tuto změnu nepřipustil. Procesní soud pak zamítl žalobu o zaplacení zbytku kupní ceny jen z důvodu, že podle jeho názoru měl prodatel žalovati o vrácení stroje proti vrácení zaplacené částky kupní ceny po srážce příslušné částky za upotřebení stroje, že se sice žalobce pokusil doplniti žalobní žádost, ale že to připuštěno nebylo, takže musila býti žaloba zamítnuta. Naproti tomu neobíral se tehdy procesní soud námitkami žalovaného, že kupní cena byla úplně zaplacena a že mimo to byla žalobní pohledávka promlčena. Nezabýval se tedy otázkou zániku obligační pohledávky prodatelovy, nýbrž zamítl žalobu jen z důvodu, že prodatel není oprávněn žádati plnění kupní ceny. Z toho jest zřejmo, že onen rozsudek nelze pokládati za »soluční právní jednání«, jímž bylo rozhodnuto, že byla kupní cena vypořádána, nebo že jinak nárok prodatelův na kupní cenu zanikl, takže by se výhrada práva vlastnického, trvající jen do zaplacení kupní ceny, byla stala bezpředmětnou. Naopak byl prodatel oním rozsudkem v podstatě odkázán na uplatnění výhrady vlastnického práva. Pokud se dovolatel snaží ještě nyní dolíčiti, že bylo »vlastně o nároku žalující strany na vydání stroje rozhodnuto již v předchozím sporu«, a pokud tím znovu na přetřes uvádí svou námitku věci právoplatně rozsouzené, přehlíží, že tuto námitku zamítl již první soud právoplatně. Nelze souhlasiti s názorem dovolatelovým, že žalobce měl jako prodatel jen alternativní volbu: buď žádati doplatek kupní ceny, nebo vrácení věci, a že, vykonav volbu první, ztratil nárok druhý. Mylný jest také jeho názor, že k uplatnění nároku na vrácení věci bylo třeba ustoupiti od smlouvy podle § 918 obč. zák. Bylo-li ujednáno — jako v souzeném případě —, že prodateli zůstává vyhraženo vlastnické právo ke stroji až do úplného zaplacení kupní ceny, chtěly strany, by vlastnictví přešlo až po splnění odkládací podmínky včasného a plného zaplacení kupní ceny. Nebyla-li podmínka splněna, může se prodatel jejího splnění, t. j. zaplacení kupní ceny domáhati, ale z toho nelze o sobě nikterak usuzovati, že se svého vlastnického práva vzdal, nýbrž jest podle § 863 obč. zák. jen oprávněn závěr, že toho času nechtěl ještě uplatniti své právo vlastnické, předpokládaje, že vymůže zaplacení. Nestalo-li se tak, nic mu nebrání, by věc jako své vlastnictví nežádal zpět (srov. také rozhodnutí čís. 4993 a 5016 sb. n. s. a judikát čís. 246 dřívějšího nejvyššího soudu ve Vídni, uveřejněný pod čís. 1712 sb. Nowakovy). Není třeba, by předcházelo odstoupení od smlouvy podle § 918 obč. zák. po předcházejícím marném stanovení lhůty k dodatečnému plnění; nebylo-li nic jiného ujednáno, nebo neplyne-li nic jiného z okolností, nepřichází § 918 obč. zák. v úvahu, protože nejde o odstoupení od smlouvy, opírající se o předpisy zákona, nýbrž o výkon oprávnění vyplývajícího ze smlouvy (srov. také rozhodnutí čís. 7704 sb. n. s. a zmíněný judikát čís. 246). Zrušení smlouvy bylo žalobcem žalovanému písemně oznámeno, což bylo uplatněním výhrady vlastnického práva. Vše to platí také při obchodu splátkovém — o nějž v souzeném případě jde — ale ovšem může býti vrácení požadováno jen proti vzájemným plněním podle § 2 odstavec (1) spl. zák. (srov. rozh. čís. 5016 sb. n. s. a zevrubně odůvodněné rozhodnutí dřívějšího nejv. soudu ve Vídni čís. 1088 sb. Nowakovy), jichž však žalovaný — až na vrácení splátky na kupní cenu — svým přednesem v prvé stolici neopodstatnil. Praví-li dovolatel, že částky přisouzené žalujícímu prodateli za znehodnocení stroje a za jeho užívání nemají opory v zákoně, nevšímá si předpisu druhého odstavce § 2 spl. zák., jehož se jinak sám dovolává.

Citace:

č. 11214. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 566-568.