Čís. 14907.
S uspokojováním konkursních věřitelů nelze sečkávati až do zpeněžení celé úpadkové podstaty, nýbrž jest s ním započíti ihned, jakmile jsou získány dostatečné hotovosti.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1936, R II 6/36.)
Prvý soud prodloužil k návrhu správce konkursní podstaty lhůtu § 129 konk. ř. k proplacení pohledávek věřitelů I. třídy až do zjištění a realisování konkursního jmění. Rekursní soud změnou tohoto usnesení návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle § 129 odst. 2 k. ř. mají býti z pohledávek konkursních věřitelů nejprve uspokojeny pohledávky zařazené do první třídy (§ 54 k. ř.). Správce podstaty má zaplacení pohledávek první třídy vykázali do tří měsíců od zkušebního roku konkursnímu komisaři, jenž dohlíží na to, aby tato lhůta byla zachována, a jen tam, kde pro zvláštní povahu věci nebylo možno ji zachovati, přiměřeně ji prodlouží. Zákon takto zdůrazňuje, že jest věnovati zvláštní pozornost uspokojení pohledávek věřitelů první třídy. V úvodu § 129 odst. 2 k. ř. jest nařízeno, že, jakmile jsou po ruce dostatečné hotovosti, mají býti rozděleny konkursním věřitelům. Tím jest jasně vyjádřeno pravidlo, že nelze s uspokojením konkursních věřitelů snad sečkávati až do zpeněženi celé úpadkové podstaty. Z předchozích vývodů pak plyne, že to platí zvláště o pohledávkách věřitelů první třídy. Žádost správce podstaty, aby byla lhůta podle § 129 odst. 2 k. ř. k zaplacení pohledávek věřitelů třetí třídy prodloužena až do zjištění a realisování veškerého konkursního jmění, jest proto již z těchto důvodů neoprávněna.