Čís. 9873.

Není zákonem zakázáno, by se manželé z důležitých důvodů neshodli na tom, že budou po jistou dobu bydleti odděleně.
Dovolací soud nemůže přiměti odvolací soud k tomu, by rozhodl ve věci, již pokládal za nedostatečně probranou a řádně neosvětlenou, aniž mu může naříditi, by doplnil řízení sám, pokládal-li za vhodné a účelné, by bylo řízení doplněno v prvé stolici.
(Rozh. ze dne 2. května 1930, R I 284/30.) Manžel žaloval manželku o rozluku manželství, ježto ho manželka nechce následovati do společné domácnosti. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Strany se již před uzavřením manželství, jež se stalo 3. září 1925, sjednotily na tom, že každá strana, pokud žalobce bude ve službách státu, má míti oddělené bydliště, poněvadž ani žalobce, který tehdy byl ustanoven v M. a později v J., nechtěl vystoupiti ze státní služby, ani žalovaná nechtěla se vzdali svého obchodu v Ch. První soud uznal tuto úmluvu stran za platnou a přiznal na jejím základě žalované právo, odpírati žalobci povinnost následovati ho do jeho bytu. Odvolací soud nesdílí tento názor, míně, že řečená úmluva odporuje účelu manželské smlouvy (§ 44 obč. zák.) a jest proto nicotná (§ 878 obč. zák.); neboť hlavním účelem manželské smlouvy jest podle § 44 obč. zák. vůle stran, žíti v nerozlučném společenství. Žalovaná jest tudíž podle § 92 obč. zák. povinna následovati žalobce do jeho bydliště. V dalším uvedl odvolací soud jako důvod zrušení, že bude třeba zkoumati, jaký má význam, že žalobce v době, když vyzval žalovanou, by ho následovala do společné domácnosti, neměl ještě byt, jakož i z jakého důvodu nechtěla žalovaná následovati žalobce do společného bydliště.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Nelze souhlasiti s odvolacím soudem, že dohoda, k níž došlo mezi stranami před sňatkem o odděleném bydlišti, jest nicotná, příčíc se ustanovení § 44 obč. zák., neboť zákon ustanoviv, že manželskou smlouvou projevují nastávající manželé po zákonu vůli, že budou žiti v nerozlučném společenství, chtěl jen vyloučiti manželské smlouvy na čas nebo pod podmínkou, ale nijak nezakazuje, by se manželé z důležitých důvodů neshodli na tom, že po jistou dobu budou odděleně bydleti, jakž tomu jest právě v souzeném případě, kde žalobce zůstal ve svém služebním místě, protože nechtěl vystoupiti ze státní služby, a žalovaná zůstala v Ch., by se nemusela vzdáti svého obchodu. Jelikož se dohoda z důvodů právě uvedených nepříčí ani dobrým mravům, není nicotnou, nýbrž platnou, a jest proto k ní hleděti při řešení otázky zlomyslného opuštění. Odvolací soud tudíž pochybil, vysloviv, že dohoda jest nicotná. Přes to nebylo lze vyhověti rekursu, an odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a nařídil pokračování v řízení i pro vadu řízení nesouvisející s tímto právním posouzením věci, a dovolací soud, jenž má rozhodovati o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nemůže přiměti odvolací soud k tomu, by rozhodl ve věci, již pokládal za nedostatečně probranou a řádně neosvětlenou, aniž mu může naříditi, by řízení doplnil sám, pokládal-li za vhodné a účelné, by řízení bylo doplněno v prvé stolici.

Citace:

č. 9873. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 665-666.