NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 9733.

Dokud nebyla pozůstalost přihlásivším se dědicům odevzdána, nemohou věřitelé pozůstalosti žalovati dědice osobně, nýbrž jen pozůstalost zastoupenou přihlásivšími se dědici. Byla-li podána žaloba přímo na dědice, jest ji pro tentokráte zamítnouti. Lhostejno, zda se dědici přihlásili bezvýminečně, či s dobrodiním inventáře a že předmět pozůstalostního řízení byl za projednávání pozůstalosti odprodán a výtěžek rozdělen mezi dědice.
(Rozh. ze dne 14. března 1930, Rv I 789/29).
Žalobce zažaloval peněžitou pohledávku z právního jednání se zůstavitelem proti dědicům, dříve než jim byla pozůstalost odevzdána. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivního oprávnění dědiců ke sporu. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobce a potvrdil napadený rozsudek s tím, že se žaloba zamítá jen pro tentokráte.
Důvody:
Podle § 547 obč. zák. mohlo by se zdáti, že dědic nabývá veškerých práv k pozůstalosti již přihlášením se za dědice. Avšak tomu není tak. Zákon pokládá dědice až do odevzdání dědictví jen za správce pozůstalosti (§ 797 obč. zák. a § 145 nesp. říz.). Soud může dědici, který dostatečně prokázal právo dědické, přikázati za projednávání pozůstalosti jen správu a užívání pozůstalosti (§ 810 obč. zák. a § 145 nesp. říz.). V mezičasí trvá hereditas jacens (jud. 84) a věřitelé pozůstalosti nemohou žalovati dědice osobně, nýbrž jen pozůstalost zastoupenou dědicem, jenž se k ní přihlásil (§§ 550, 807, 812 a 821 obč. zák.). Teprve odevzdáním nastává úplné sloučení majetku zůstavitelova a dědicova, teprve pak smí dědic neobmezeně nakládati s dědictvím a jest odevzdací listinou oprávněn aktivně a pasivně jako dědic. Odvolací soud zjistil, že pozůstalost po Edvardu P-ovi, k níž se žalovaní za dědice přihlásili, není dosud dědicům odevzdána. Žalováni jsou však o zaplacení dluhu zůstavitelova dědicové osobně, kdežto podle právních předpisů shora uvedených by mohla býti dosud žalována jen pozůstalost Edvarda P-a nebo sice jeho dědicové, nikoli však osobně, nýbrž v jejím zastoupení. Důsledkem toho právem uznal odvolací soud, že žalovaní nejsou dosud pasivně oprávněni k žalobě a právem žalobu na ně osobně namířenou zamítl, jenom, že tak měl učiniti pro tentokráte a nikoli navždy, poněvadž po odevzdání pozůstalosti nabudou pasivního oprávnění. Bylo proto v tom směru výrok soudu odvolacího opraviti. Na tom nemění nic, že pozůstalost jest projednávána v Rakousku, neboť nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno, že v Rakousku platí jiné právo dědické než ve zdejším státě. Nic dále na tom nezáleží, zda se dědicové přihlásili s dobrodiním inventáře, či snad bezvýminečně, neboť zákon v té příčině nerozeznává. Tolikéž jest nerozhodno, že předmět pozůstalostního řízení byl za projednávání pozůstalosti odprodán a výtěžek byl mezi dědice rozdělen, vždy zůstává rozhodným jen okamžik odevzdání pozůstalosti vydáním odevzdací listiny. Nedostatek ten nelze odčiniti ani žalobním návrhem, by žalovaní byli odsouzeni zaplatiti zažalovanou pohledávku podle poměru přijatého dílu dědického, neboť jen tehdy, přihlásili-li se k pozůstalosti s dobrodiním inventáře, neručili by po odevzdání pozůstalosti již solidárně, nýbrž toliko podle poměru dědického podílu a jen s tímto obmezením by mohli býti po odevzdání pozůstalosti osobně žalováni. Před jejím odevzdáním jsou právi z dluhů pozůstalosti solidárně podle § 550 obč. zák. Přihlásili-li se však neobmezeně, jako v tomto případě, ručí věřitelům za dluhy pozůstalostní solidárně celým svým vlastním jměním i po jejím odevzdání (§§ 820 a 896 obč. zák.).

Citace:

Čís. 9733.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 404-405.