NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Č. 12815.

Zaměstnanci veřejní: 1. * Vyhradilo-li si ministerstvo sociální péče podle § 17 »Úřední instrukce zemských úřadů pro péči o vál. poškozence«, vydané výnosem z 26. listopadu 1919 č. 16811/11/3, určité osobní agendy úředníků při zemských úřadech pro péči o vál. poškozence, učinilo tak v mezích zákona č. 199/1919 Sb. a bylo tudíž také oprávněno, aby pro disciplinární záležitosti úředníků těch zřídilo disciplinární komise 1. stolice při uvedených úřadech, resp. vrchní disciplinární komise při ministerstvu. — 2. * Nepříslušnost disciplinární komise nezakládá, byli-li její předseda, jeho náměstek a členové jmenováni na kratší nežli tříletou dobu činnosti. (K výkladu věty 2 odst. 1 § 101 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z.) — 3. * Předpis § 112 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. nebrání tomu, aby přednosta služebního úřadu učinil disciplinární oznámení i na příkaz úřadu nadřízeného. — 4. * Předpis § 112 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. neukládá obligatorně přednostovi služebního úřadu provedení šetření potřebných snad k předběžnému vysvětlení stavu věci, nýbrž zůstavuje jich provedení jeho volné úvaze. — 5. * Ke skutkové podstatě přestupku porušení povinností úředníka podle § 26 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. nevyhledává se veřejnost.
(Nález z 13. března 1937 č. 16975/36.)
Věc: JUC. Rudolf B. v Praze proti rozh. vrch. disciplinární komise při min. soc. péče v Praze ze 14. ledna 1933 o disciplinárním nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, komisař soc. služby zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně, byl nálezem disciplinární komise při uvedeném úřadě ze 7. června 1932 uznán vinným, že
1. a) v úřadě 11. března 1931 v přítomnosti více úředníků kritisoval domnělé jednání přednosty zahraničního oddělení,
b) 12. března 1931 bezdůvodně a zřejmě úmyslně tohoto v přítomnosti více úředníků nepřípustně napadl,
c) téhož dne veřejně, bezdůvodně a neslušně napadl svého představeného vrch. komisaře JUDra H.,
2. zřejmě úmyslně a bezdůvodně odepřel poslušnost, nenastoupiv 1. června 1931 službu u zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně na rozkaz presidia min. soc. péče z 5. května 1931 a potom opětně nenastoupiv tuto službu neprodleně na nový rozkaz presidia min. soc. péče z 24. června 1931,
3. 3. února 1932 přednášel osobní své žádosti s pominutím úřadu bezprostředně nadřízeného přímo presidiu min. soc. péče a zřejmě bezdůvodně nesplnil uloženou mu povinnost, t. j. nenastoupil 5. února 1932 službu; a tedy samovolně překročil povolenou mu dovolenou, čímž se dopustil
ad 1. přestupku porušení služebních povinností podle §§ 24 a 26 služ. pragm.,
ad 2. přečinu porušení služebních povinností podle §§ 21, 22, 28 a 29 služ. pragm.,
ad 3. přečinu porušení služebních povinností podle §§ 21, 22, 27, 28 a 29 služ. pragm. St-li byl uložen disciplinární trest vyloučení z postupu do vyšších platů na dobu jednoho roku.
Odvolání, jež do tohoto nálezu podal st-l, žal. vrch. disciplinární komise při min. soc. péče vyhověla potud, pokud byl st-l uznán vinným přestupky uvedenými výše v bodech 1 a) a b).
Žal. úřad nevyhověl však odvolání st-le, pokud byl uznán vinným, že c) 12. března 1931 bezdůvodně a neslušně napadl svého představeného, změnil však nař. nález v tomto bodě, že se st-l tohoto činu nedopustil veřejně,
2. zřejmě, úmyslně a bezdůvodně odepřel poslušnost, nenastoupiv službu u zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně na opětovný rozkaz presidia min. soc. péče, změnil však nař. nález v tomto bodě v ten smysl, že st-l zřejmě úmyslně a bezdůvodně odepřel poslušnost, nenastoupiv službu u zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně 1. června 1931 a že po svém onemocnění 3. června 1931 nenastoupil službu nejpozději do 3. července 1931;
3. 3. února 1932 přednášel osobní své žádosti s pominutím úřadu bezprostředně nadřízeného přímo presidiu min. soc. péče a zřejmě bezdůvodně nesplnil uloženou mu povinnost, t. j. nenastoupil 5. února 1932 službu, změnil však nař. nález v tomto bodě, že st-l po uplynuti dovolené v únoru 1932 nenastoupil službu nejpozději 15. února 1932.
Zároveň vyhověl žal. úřad odvolání disciplinárního zástupce, pokud byl st-l osvobozen, že si v (úřadě během posledních tří let soustavně vypůjčoval převážně od podřízených úředníků nebo z jejich vkladů u »Včelky« 5 Kč až 300 Kč, tyto částky nepravidelně splácel a ve dvou případech úplně nesplatil, změnil však nař. nález v tomto bodě v ten smysl, že si st-1 v úřadě soustavně vypůjčoval od nižších úředníků nebo z jejich vkladů u »Včelky« peněžité částky.
Maje rozhodovati o stížnosti vznesené do tohoto nálezu, musil se nss v prvé řadě vypořádati s námitkou, kterou st-l vznesl při veřejném ústním líčení a v níž dovozoval, že disciplinární nálezy jak prvé, tak i druhé stolice byly vydány úřady nepříslušnými. Nepříslušnost disciplinárních komisí obou stolic dovozoval st-1 v podstatě takto: Zákonem č. 199/1919 Sb. byl ministr soc. péče zmocněn, aby zřidil zem. úřady pro péči o válečné poškozence a potřebný počet úřadů okr., jejichž organisace a působnost bude upravena nařízením. Nařízením tímto je vlád. nař. č. 561/1919 Sb. Stanoví-li toto vlád. nař., že zem. úřady pro péči o válečné poškozence rozhodují o osobních věcech okr. úřadů pro péči o válečné poškozence, plyne z toho, že rozhoduji i o osobních věcech úředníků zem. úřadů pro péči o válečné poškozence a nelze se v té příčině dovolávati § 17 instrukce pro zem. úřady pro péči o válečné poškozence, ježto instrukce tato není platnou normou, nejsouc vydána ve formě vlád. nař. a nebyvší řádně publikována (zákon č. 139/1919 Sb.). Ježto pak vlád. nař., jímž by byla upravena otázka příslušnosti úřadů v osobních věcech zaměstnanců zem. úřadů pro péči o válečné poškozence, dosud vydáno nebylo, nemohl ministr soc. péče zřizovati disciplinární komise a nebyla tedy vrch. disciplinární komise při min. soc. péče příslušná k rozhodování. Není také žádného předpisu, z něhož by bylo možno dovoditi, že úředníci zem. úřadu pro péči o válečné poškozence spadali do příslušnosti min. soc. péče, a nemohl tedy ministr soc. péče, ježto zmíněná již instrukce není platnou normou, zříditi žádné komise disciplinární ani při zem. úřadech pro péči o válečné poškozence. Byl tedy disciplinární nález 1. stolice podle názoru st-lova vydán úřadem, jenž vůbec neměl býti zřizován, a tedy úřadem nepříslušným. Rovněž disciplinární nález vrch. disciplinární komise byl po názoru stížnosti vydán úřadem věcně nepříslušným. Členové disciplinární komise byli jmenováni výnosem min. soc. péče z 3. února 1931, a ježto zpětná působnost výnosu toho není možná, skládal se disciplinární senát z členů, jmenovaných na kratší dobu než 3 let, jak ji stanoví § 101 služ. pragm. Odvodní spis byl prý podán v době, kdy disciplinární komise neexistovala a nelze prý tedy k němu přihlížeti. Nss nemohl se s touto argumentací st-lovou ztotožniti.
Předpisem § 4 zákona č. 199/1919 Sb. byl ministr soc. péče zmocněn, aby zřídil zem. úřady pro péči o válečné poškozence a potřebný počet úřadů okr., jejichž organisace a působnost měla býti upravena nařízením. Vlád. nař. č. 561/1919 Sb. byly k účelnému provádění úkolů uvedených v § 3 zákona č. 199/1919 Sb. zřízeny zem. úřady pro péči o válečné poškozence a bylo stanoveno, že úřady tyto jsou povinny prováděti péči o válečné poškozence. Úkoly, které v § 3 zákona č. 199/1919 Sb. jsou vytčeny, týkají se vesměs péče o válečné poškozence. Ani zákonem č. 199/1919 Sb., ani vlád. nař. č. 561/1919 Sb. nebyla zem. úřadům pro péči o válečné poškozence přikázána personální agenda v osobních věcech zaměstnanců těchto zem. úřadů samotných. Ani z toho, že předpisem § 3 vlád. nař. č. 561/1919 Sb. byly osobní věci okr. úřadoven pro péči o válečné poškozence přikázány k rozhodování zem. úřadům pro péči o válečné poškozence, nelze dovozovati, jak to činí stížnost, že zem. úřadům pro péči o válečné poškozence přísluší i osobní agenda zaměstnanců zem. úřadů pro péči o válečné poškozence. Ježto pak plnění úkolů péče o válečné poškozence spadá podle zákona č. 199/ 1919 Sb. do působnosti min. soc. péče (arg. §§ 3, 4, 5, 8) a ježto péče o válečné poškozence je vůbec součástí sociální péče, pro jejíž obstarávání byl zákonem č. 2/1918 Sb. zřízen zvláštní úřad pro správu soc. péče, t. j. min. soc. péče, spadá i působnost v osobních věcech zaměstnanců zem. úřadů pro péči o válečné poškozence sama sebou do oboru působnosti min. soc. péče, ježto úředníci zem. úřadů pro péči o válečné poškozence jsou oněmi orgány, jimiž min. soc. péče úkoly mu svěřené vykonává. Nebyla-li tedy působnost v personálních věcech úředníků zem. úřadů pro péči o válečné poškozence ani zákonem č. 199/1919 Sb., ani vlád. nař. č. 561/1919 Sb. přenesena na zem. úřady pro péči o válečné poškozence, pak je zřejmo, že — vyhradilo-li si min. soc. péče určité osobní agendy úředníků při zem. úřadech pro péči o válečné poškozence — činilo jen to, co mu zákon sám dává, aniž takové výhrady vůbec potřebovalo, a jednalo tak úplně v mezích zákona.
Pokud pak speciálně jde o zřízení disciplinární komise, neobsahují v tom směru ani zákon č. 199/1919 Sb., ani vlád. nař. č. 561/1919 Sb. žádných ustanovení a platí tedy v té příčině všeobecné předpisy služební pragmatiky. V té příčině dovodil nss již v nálezu Boh. A 3119/24, že zem. úřady pro péči o válečné poškozence jsou organisovány jako úřady s určitě vymezeným vlastním okruhem působnosti a s určitou správní jurisdikcí a že — i když je mimo veškerou pochybnost, že jsou bezprostředně podřízeny min. soc. péče, — nemohou býti pokládány za pouhé součásti expositury jmenovaného ministerstva. Na názoru tom trvá nss i v dnešním případě přes to, že osobní záležitosti úředníků zem. úřadů pro péči o válečné poškozence spadají zásadně do kompetence min. soc. péče, ježto tato okolnost nemůže sama o sobě vyloučiti povinnost ústředního úřadu zříditi disciplinární komisi 1. stolice u úřadu jemu bezprostředně podřízeného. Mohly tedy pro úředníky zem. úřadů pro péči o válečné poškozence býti zřízeny disciplinární komise jak při zem. úřadě pro péči o válečné poškozence, tak i při min. soc. péče.
Co do námitky ohledně nepřípustného zkrácení funkčního období vrchní disciplinární komise uvážil soud, že v § 101 služ. pragm. jest arciť vyslovena zásada, že předseda, místopředseda a členové disciplinárních komisí mají býti ustanoveni na období 3 let, čímž měla býti zajištěna jak kontinuita, tak i objektivnost disciplinárních komisí, leč v odst. 3 cit. paragrafu je současně stanoveno, že v případě potřeby je komise doplniti ustanovením členů komise na zbytek funkční doby, z čehož je patrno, že zákon sice nepřipouští zřizování disciplinárních komisí ad hoc, ale nevylučuje, aby komise byly zřízeny na zbytek funkčního období a že tedy i disciplinární komise na kratší než tříletou dobu zřízené — pokud arciť je vyhověno zásadě, že komise nemá býti zřizována ad hoc, — uznává zákon za disciplinární komise řádně zřízené. Tím padá i námitka, že odvodní spis byl podán v době, kdy vrchní disciplinární komise neexistovala.
O námitkách obsažených v písemné stížnosti uvážil pak nss:
Především bylo třeba vypořádati se s námitkou, s hlediska procesního primární, že totiž disciplinární řízení nebylo řádně zavedeno. V té příčině vytýká st-l jako vadu řízení, že žal. vrchní disciplinární komise, ač st-l v odvolání vytýkal, že disciplinární oznámení neučinil přednosta služebního úřadu, nýbrž min. soc. péče, nevyšetřila a nezjistila, jak bylo jejím úkolem, zda jeho námitky odpovídají faktickému a právnímu stavu, zjistivši toliko, že disciplinární řízení zavedeno bylo skutečně nikoli z iniciativy služebního přednosty, nýbrž na nátlak a rozkaz min. soc. péče, kterým byl služební přednosta bezvýhradně vázán.
K tomu sluší uvésti:
Příslušný pasus argumentace nař. rozhodnutí, jehož se týká zmíněná st-lova námitka, zní takto: »Pokud komisař Rudolf B. vznesl námitky formální a materiální, bylo tyto jako bezdůvodné odmítnouti. V daném případě učinil disciplinární oznámení, jak je zjištěno spisy, přednosta služebního úřadu tím, že spisy postoupil disciplinární komisi. Při tom je nerozhodno, že tak učinil z rozkazu nadřízeného úřadu, ježto je z poměru služební podřízenosti takovým služebním rozkazem interně vázán. Ostatně nelze z ustanoveni služ. pragm. odvozovati, že disciplinární oznámení může učiniti pouze přednosta služebního úřadu, naopak je nesporno, že má-li toto právo přednosta nižšího úřadu, má přednosta nadřízeného úřadu tím větší právo učiniti podobné oznámení.« Zamítla tedy vrchní disciplinární komise námitky st-lova odvolání v tomto směru v podstatě z důvodu, že předpisu § 112 služební pragmatiky, podle něhož přednosta služebního úřadu po provedení potřebných snad šetření k předběžnému vysvětlení stavu věci odešle služební cestou disciplinární oznámení příslušné komisi disciplinární, bylo in concreto vyhověno tím, že přednosta služebního úřadu — byť i na rozkaz nadřízeného úřadu, jímž byl z poměru služební podřízenosti interně vázán, — oznámení učinil. Vrchní disciplinární komise mimo to poznamenala, že z ustanovení služ. pragm. nelze odvodili takovéto výlučné oprávnění služebního přednosty, nýbrž souditi naopak argumento a minori ad maius, že právo takové přísluší tím spíše i přednostovi nadřízeného úřadu.
Lze-li pak v následujícím tvrzení stížnosti, že podle konstantní judikatury je zahájení disciplinárního řízení subjektivním a neobmezeným právem právě jen služebního přednosty, spatřovati při liberálním výkladu implicite i námitku, popírající správnost předeslané argumentace žal. úřadu, pak jest stížnost i tuto na omylu. Neníť nejen judikatury, jež by správnost tohoto stanoviska stížnosti potvrzovala, nýbrž plyne naopak z odůvodnění nálezu nss Boh. A 916/21 (str. 618 třetí věta shora), že disciplinární věc může býti vznesena na disciplinární komisi, »buď že přednosta úřadu oznámení disciplinární jí předložil, buď že ona sama předložení spisů disciplinárních si vyžádala«. Znění § 112 služ. pragm., kde se praví, že »přednosta služebního úřadu odešle služební cestou oznámení příslušné komisi disciplinární«, nezůstavuje ostatně pochybnosti, že jde tu toliko o předpis povahy ryze instrukcionální, upravující normální případ, kdy přednosta služebního úřadu disciplinární oznámení sám učiní, nikoli však o předpis, normující jeho zvláštní, výlučnou kompetenci v naznačeném směru. Názor ten sdílí konečně i odborná literatura, z níž buď citován Langerův spis »Das Disziplinarverfahren nach der Dienstpragmatik (str. 28)«, kde se u výkladu § 112 služ. pragm. praví, že vedle služebního přednosty »přirozeně« může také každý vyšší představený disciplinární šetření prováděti nebo dáti provésti, a že se může také disciplinární komise sama na základě oznámení, jež jí přímo došlo, usnésti na zavedení disciplinárního vyšetřování, aniž se dožadovala činnosti služebního přednosty, povolaného v té příčině především podle cit. předpisu služ. pragm. Z úvah těchto dospěl nss k závěru, že předpis § 112 služ. pragm. nebrání tomu, aby přednosta služebního úřadu učinil disciplinární oznámení i na příkaz úřadu nadřízeného.
Nepodařilo-li se však stížnosti podle toho, co bylo dolíčeno, podvrátiti správnost stanoviska žal. úřadu, že jest in concreto nerozhodno, že služební přednosta st-lův učinil disciplinární oznámení nikoli z vlastního podnětu, nýbrž na rozkaz nadřízeného úřadu, pak jest arci také irelevantní, namítá-li st-l dále, že z výslechů jeho služebního přednosty, ředitele Ondřeje K., vyšlo najevo, že si disciplinární řízení nepřál a že bylo zahájeno proti jeho vůli, kdyžtě podle právě předeslané úvahy je tato okolnost pro otázku, zda má či nemá disciplinární řízení býti zavedeno, s právního hlediska bez významu.
Vadnost řízení spatřuje posléze st-l v tom, že žal. vrchní disciplinární komise nevyřídila námitku, kterou st-l v odvolání in eventum vznesl a jež vyznívala v ten smysl, že služební přednosta, jestliže byl vázán pokyny min., aby disciplinární oznámení učinil, měl tak učiniti teprve až po provedeném potřebném šetření, což se v tomto případě nestalo. Ani této námitce nemohl však nss přisvědčiti.
Jest arci pravda, že žal. úřad, zaujav vzpomenuté již zásadní stanovisko, že bylo předpisu § 112 služ. pragm. vyhověno tím, že služební přednosta st-lův — byť i na rozkaz nadřízeného úřadu — disciplinární oznámení učinil, nezabýval se již zmíněnou námitkou st-lova odvolání. V opominutí tom neshledal však nss podstatnou vadu řízení po rozumu § 6 zákona o ss, jež by byla ztížila st-li účinnou obranu nebo zabránila nss, aby nař. rozhodnutí spolehlivě přezkoumal. Projevilť žal. úřad již tím, když výše uvedené zásadní stanovisko zaujal, implicite také názor, že »provedení potřebného šetřenk, o němž mluví stížnost, není podle §112 služ. pragm. nezbytným předpokladem, aby služební přednosta disciplinární oznámení mohl učiniti. Názor tento kryje se zcela se zněním cit. předpisu, podle něhož přednosta služebního úřadu odešle disciplinární oznámení komisi disciplinární, »když byla provedena vyhledávání, kterých snad je třeba k předběžnému vysvětlení stavu věci«, z čehož plyne, že se tu služebnímu přednostovi provedení zmíněných šetření neukládá obligatorně, nýbrž zůstavuje jeho volné úvaze. Ostatně stížnost ani také netvrdí, jaká procesní újma stihla st-le tím, že žal. úřad na dotyčnou námitku st-lovu neodpověděl.
Pokud pak jde o jednotlivé činy, jimiž byl st-l uznán disciplinárně zodpovědným, bylo uvážiti toto:
Výroku ad 1 c) disciplinárního nálezu, kterým byl st-l uznán vinným, že 12. března 1931 bezdůvodně a neslušně napadl svého představeného, vrch. komisaře JUDra H., čelí st-l především námitkou, že je nezákonné, že v inkriminovaném chování shledána byla skutková podstata přestupků porušení služebních povinností podle §§ 24 a 26 služ. pragmatiky, kdyžtě rozhovor, který tehdáž st-l se jmenovaným měl, udál se neveřejně; ke skutkové podstatě uvedených přestupků vyžaduje se však »veřejnosti«. Nss nemohl stížnosti dáti za pravdu.
Správně dovolává se žal. úřad, reaguje v odvodním spisu s hlediska § 24 služ. pragm. na zmíněnou námitku st-lovu, nálezu tohoto soudu Boh. A 4195/24, v jehož důvodech se výslovně praví, že k porušení povinnosti úředníka chovati se vždy ve shodě s požadavky kázně a vyhnouti se všemu, co by mohlo býti na újmu vážnosti a důvěře, které jeho postavení vyžaduje, nežádá zákon veřejnosti. Lze-li tedy st-le v té příčině odkázati s jeho vývody podle § 44 jedn. řádu pro nss na argumentaci cit. nálezu, pak arci nelze mu ani přisvědčiti, pokud rekvisit veřejnosti vyžaduje i pro přestupek podle § 26 služ. pragm., jímž byl tuto zároveň uznán vinným, kdyžtě se podle znění cit. předpisu ani k porušení povinnosti tímto předpisem vymezené rekvisitu toho nevyhledává a kdyžtě jak předpis § 24, tak předpis § 26 služ. pragm. je dán v zájmu prestiže úřadu a nezáleží na tom, jak se snad dotyčný představený sám osobně na věc dívá. Nepřípadně poukazuje posléze st-l, jak žal. úřad v odvodním spisu správně podotýká, k obhájení svého stanoviska s hlediska § 24 služ. pragm. na nález nss Boh. A 6978/27. Vyslovilť tento soud v cit. nálezu toliko, že k tomu, aby v počínání úředníka bylo lze spatřovati porušení řádu ve smyslu § 87 služ. pragm. z toho důvodu, že počínání to by mohlo zlehčiti úctu a důvěru, které postavení úředníka vyžaduje (§ 24 služ. pragm.), je zapotřebí, aby počínání úředníka bylo objektivně způsobilé míti uvedený důsledek, a že nestačí pouhý subjektivní dojem jednotlivce, ani z enunciátu tohoto nálezu ani z jeho argumentace nelze však vyčísti nic, co by svědčilo správnosti st-lova názoru, že se ke skutkové podstatě deliktu podle § 24 služ. pragm. vyžaduje »veřejnost«.

Citace:

č. 9180. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 248-250.