Čís. 17372.

Za platnosti opatření Národní banky československé vyhlášeného vyhláškou ministerstva financí ze dne 14. května 1936 čísl. 125 Sb. z. a n. o úpravě vzájemného platebního styku mezi republikou Československou a Spolkovým státem Rakouským splnil tuzemský dlužník svůj peněžní dluh vůči rakouskému věřiteli tím, že dlužnou částku zaplatil na Rakouský evidenční účet u Národní banky československé. Nestačí plnění k rukám tuzemského právního zástupce rakouského věřitele.
(Rozh. ze dne 8. září 1939, Rv I 1974/38.)
Proti žalobě na zaplacení částky 20000 K namítl žalovaný, že částku tu zaplatil žalobci, bydlícímu v bývalém Spolkovém státě Rakouském tím, že ji složil na rakouské clearingové konto B. Národní banky československé. Toto tvrzení žalovaného nezletilý žalobce sice nepopřel, uvedl však, že tímto složením peněz nedošlo k zaplacení zažalované pohledávky s liberujícím účinkem, protože účet u Národní banky československé měl pouze povahu evidenční, a právo disponovati částkami složenými na tomto účtě má jedině Národní banka, nikoli žalobce, ani poručenský soud ve Vídni, ani Rakouská národní banka. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádrem sporu jest otázka, zda žalovaný, jenž po podání žaloby o zaplacení odkazu 20000 K s přísl. tuto částku dne 10. března 1937 zaplatil na Rakouský evidenční účet u Národní banky československé (čl. 3 Opatření Národní banky československé o úpravě vzájemného platebního styku mezi republikou Československou a Spolkovými státem Rakouským, vyhlášeného vyhláškou ministerstva financí ze dne 14. května 1936, č. 125 Sb. z. a n. z r. 1936) takto svůj peněžní dluh za pravil čili nic. Na tuto otázku odpověděl první soud záporně, kdežto druhý soud kladně. Rozhodnutí odvolacího soudu jest správné, neboť plněním peněžitého dluhu je řádné »odeslání« dlužné peněžité sumy (Sedláček v komentáři u § 905, str. 269, Hermann Otavský u čl. 325 obch. zák. str. 329 kompasové vydání obchodního zákona). Žalovaný pak nemohl žalobci dlužnou částku »řádně« odeslati jinak než způsobem předepsaným v čl. 3 citovaného opatření Národní banky československé, což také učinil. Nelze také uvažovati o tom, zda snad neměl dlužnou částku odeslati Dr. Hansu Sch. v L. jako zmocněnci žalobcovu, neboť podle čl. 1 zmíněného Opatření č. 125/1936 Sb. z. a n. veškeré platy mezi republikou Československou a Spolkovým státem Rakouským směly se v oné době konati toliko způsobem stanoveným v tomto opatření. O takový plat pak šlo i v souzeném případě, neboť žalobce byl tehdy věřitelem rakouským a žalovaný byl československým dlužníkem ve sm. čl. 4 citovaného Opatření. Žalobce se však nemůže právem dovolávati ani dopisu Národní banky československé advokátním komorám ze dne 14. května 1933, jímž Národní banka projevila souhlas s tím, aby advokáti při výkonu svého zaměstnání přijali od tuzemce platy ve prospěch svých cizozemských klientů, ale aby pak do 14 dnů nejdéle si vyžádali povolení Národní banky československé, aby vyinkasované částky mohl uhraditi svým cizozemským klientům. Tento dopis pocházející z doby, kdy platební styk mezi bývalou republikou Československou a bývalým Spolkovým státem Rakouským nespočíval ještě na Opatření č. 125/1936 Sb. z. a n., totiž samozřejmě pozbyl platnosti, jakmile bylo čl. 3 Opatření č. 125/1936 Sb. z. a n. stanoveno, že českoslovenští dlužníci jsou povinni dlužné částky v Opatření tom označené zaplatiti na Rakouský evidenční účet.

Citace:

č. 17372. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 434-435.