NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12351.

Vyvlastnění k účelům železničním (zákon ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák.).
Kdo tvrdí k vyvlastněnému předmětu spoluvlastnictví a reální služebnost ve smyslu § 4 a § 2 čís. 3 zákona, může uplatniti v nesporném řízení odškodné z důvodu vyvlastnění těchto práv a podati rekurs proti stanovení odškodného jen, je-li vy vlastněným ve smyslu zákona a je-li jako takový uveden ve vyvlastňovacím nálezu.
K tomu, by pro oprávněného, který není uveden ve vyvlastňovacím nálezu, bylo určeno odškodné podle zákona, jest zapotřebí žádosti obou stran (vyvlastňovatele a vyvlastněného) a jejich souhlasu s tím, by nevyvlastněný předmět byl podroben vyvlastnění; nestačí, že zástupce vyvlastňovatele uvedl sám mezi osobami, kterým má odškodné připadnouti, i onoho oprávněného a že odškodné bylo stanoveno na žádost zástupce vyvlastňovatele i pro něho.
Bylo-li provedeno vyvlastňovací řízení a byl-li doručen vyvlastňovací nález někomu, kdo vyvlastněným nebyl, nelze na něho vyvlastňovací nález přepsati, nýbrž musí býti proti němu provedeno vyvlastňovací řízení podle § 21 zákona. Teprve pak lze mimo případ § 26 zákona stanoviti odškodné i pro toho, kdo vyvlastněným původně nebyl.
(Rozh. ze dne 10. února 1933, R II 467/32.) Při úpravě železniční trati byl přeložen přejezd přes trať. Ve vyvlastňovacím řízení domáhali se odškodnění i manželé Josef a Rosalie V-ovi. Soud prvé stolice jim odškodnění přiznal, rekursní soud zamítl jejich návrh na odškodnění.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs manželů V-ových.
Důvody:
Stěžovatelé opírají svůj nárok na odškodnění za vyvlastnění jednak o spoluvlastnictví k cestě (k zahradě) parc. čís. 745, jednak o právo služebnosti cesty po této parcele jako služebnosti reální, kterých nabyli zároveň s usedlostí čís, 8 v B. smlouvou ze dne 7. února 1920, ježto prý toto právo s onou usedlostí jest spojeno, a konečně i o to, že byl zrušen železniční přejezd přes trať, tedy ze zrušení práva příslušejícího jim jako majitelům usedlosti čís. 8 a pozemků za tratí ležících a k této usedlosti patřících jezditi po železničním přejezdu nyní přeloženém. Ale odškodné z důvodu vyvlastnění těchto práv mohli by stěžovatelé uplatniti v řízení nesporném jen, pokud jsou vyvlastněnými ve smyslu zákona čís. 30 z r. 1878. Jen jako vyvlastnění (expropriati) mohli by podati rekurs z usnesení rekursního soudu. Ale stěžovatelé vyvlastněnými nejsou a proto nejsou oprávnění k rekursu. Podle zákona rozhoduje soud v nesporném řízení o náhradě za vyvlastnění vyvlastněnému (§§ 22, 23, 28 a 29 zák.). Totéž plyne i z §§ 17, 18, 20 a 21 zák., že účastníky řízení jsou vedle vyvlastňovatele (železničního podniku) jen vyvlastnění. Jen vyvlastňovatel a vyvlastnění jsou stranami v řízení o vyšetření odškodného a jen jim přísluší právo k rekursu. Není třeba obírati se spornou otázkou, zda právo k rekursu přísluší vedle vyvlastnitele a vyvlastněného i vedlejším oprávněným ve smyslu § 5 zákona, protože stěžovatelé neopírají svůj nárok na odškodnění o nějaké právo ve smyslu § 5 vyvlastňovacího zákona, t. j. o právo užívací, požívací neb nájemní k vyvlastněnému předmětu, nýbrž tvrdí k vyvlastněnému předmětu jednak spoluvlastnictví a jednak reální služebnost ve smyslu § 4 a § 2 čís. 3 zákona (srov. Randa: Grünhuts Zeitschrift sv. X a XI a Kautsch: Enteignung 1895 str. 82). Podle § 4 zákona je pokládati za vyvlastněného toho, komu náleží předmět vyvlastnění nebo komu na předmět vyvlastnění přísluší věcné právo spojené s vlastnictvím jiného předmětu. Podle § 22 jest soudem v nesporném řízení určiti náhradu vzniklou jen vyvlastněním, pokud tu není dohody mezi vyvlastnitelem a vyvlastněným. Je tedy v nesporném řízení přípustné stanovení náhrady, předcházelo-li vyvlastnění nějakého předmětu nebo práva a byl-li tedy o vyvlastnění vydán vyvlastňovacím úřadem vyvlastňovací nález. Ve vyvlastňovacím nálezu zemského úřadu ze dne 10. května 1931, který jest základem vyšetření náhrady za vyvlastnění, nejsou stěžovatelé uvedeni jako vyvlastnění vůbec, najmě ohledně vlastnictví k vyvlastněnému pozemku parc. č. 745 jsou jako vyvlastnění uvedeny jiné osoby než stěžovatelé. Proto nelze stěžovatele považovali za vyvlastněné a nebylo proto přípustné v nesporném řízení podle zákona čís. 30/1878 pro ně stanoviti náhradu. Není třeba řešiti, jakým postupem mohou se žalovaní domáhati náhrady z toho důvodu, že dráha, nedavši proti nim provést vy vlastnění, zabrala jejich spoluvlastnictví, po případě zrušila jejich práva. Podle § 26 vyvlastňovacího zákona může se sice v nesporném řízení státi určení náhrady na žádost obou stran rozšířením na předměty, které jsou předmětem vy vlastnění, souhlasí-li obě strany v tom, aby se tyto předměty podrobily vyvlastnění. Ale o takový případ tu nejde. Prvý soud sice při jednání dne 11. července 1931 vyšetřoval i náhradu pro stěžovatele. Ale z protokolu o jednání není zřejmo ani, že dráha a vyvlastnění uvedení v nálezu, tedy obě strany ve smyslu zákona, žádaly o určení této náhrady a že obě strany souhlasily s tím, by se vyvlastnění rozšířilo na spoluvlastnictví stěžovatelů, nebo na jiná jejich práva. Okresní soud uvádí sice v předkládací zprávě ze dne 27. listopadu 1931, že zástupci ředitelství dráhy uvedli sami osoby, kterým odškodnění má připadnout!, t. j. stěžovatele, a že odškodné bylo stanoveno na žádost zástupce dráhy i pro ony jiné osoby. Ale to nestačí podle § 26 zákona k tomu, by bylo určeno odškodné pro stěžovatele, ježto je potřebí žádosti obou stran a souhlasu s tím, by předmět nevyvlastněný byl podroben vyvlastnění. Tyto podmínky nebyly splněny. Bylo-li-provedeno vyvlastňovací řízení a doručen vyvlastňovací nález někomu, kdo vyvlastněným nebyl, nelze vyvlastňovací nález přepsati na tohoto, nýbrž musí býti proti němu provedeno vyvlastňovací řízení podle § 21 zákona (srov. výnos ministerstva vnitra, obchodu a spravedlnosti čís. 2677 z r. 1880 Zentralblat für Eisenbahnen čís. 82). Pak teprve lze mimo případ § 26 zákona stanoviti odškodné i pro toho, kdo expropriatem původně nebyl. Podle uvedeného nelze pokládati stěžovatele za vyvlastněné a nepřísluší jim také právo k rekursu z toho důvodu. Jejich rekurs bylo následkem toho odmítnouti.

Citace:

Čís. 12351. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 203-205.