NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2362.

Pro pojem »svěření« (§ 132 tr. zák.) stačí skutečný poměr, který ukládá svůdci již podle všeobecných pravidel a názorů životních, by bděl nad mravní neporušeností svedené; spadá sem poměr pachatele k dceři jeho hospodyně.
Ke skutkové podstatě zločinu podle §u 127 tr. zák. stačí, jde-li o dívku tak nedospělou, že soulož není možná, již samo podniknutí soulože.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1926, Zm I 908/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 21. listopadu 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločiny podle §§ů 128 a 132 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel proti odsuzujícímu výroku pro zločin podle §u 132 III. tr. zák., že tu není zákonné známky deliktové, totiž svedení osoby svěřené dohledu nebo výchově pachatelově k vykonání nebo dopuštění smilného činu. Zmateční stížnost má za to, že pouhá okolnost, že matka nezl. Arnoštky W-ové se svou dcerou bydlela ve společné domácnosti s obžalovaným jako jeho hospodyně, ani okolnost, že děvče ho oslovovalo důvěrným slovem »papa«, nestačí k odůvodnění náhledu, že byl mezi obžalovaným a nezletilou poměr, jaký předpokládá § 132 III. tr. zák. Avšak zmateční stížnost přehlíží, že není třeba, by svěření pod dozor se stalo zvláštním právním úkonem. Pro skutkovou podstatu deliktu stačí, je-li mezi pachatelem a osobou zákonem chráněnou skutečný poměr svěření, který ukládá svůdci již podle všeobecných pravidel a názorů životních, aby bděl nad mravní neporušeností osoby jemu skutečně svěřené. Že byl takový poměr mezi obžalovaným a svědkyní, usoudil první soud správně, zjistiv, že mezi oběma se vyvinul následkem důvěrného poměru obžalovaného s matkou dítěte a následkem bydlení ve společné domácnosti podobný poměr jako mezi otcem a dcerou, že děvče oslovovalo obžalovaného slovem »papa«, že ho denně před spaním políbilo, že obžalovaný vykonával na ně dohled a že přímo zastával místo otcovo. Nelze tedy shledati právní omyl v podřadění zjištěného jednání obžalovaného pod trestní sankci §u 132 III. tr. zák.
Proti odsouzení pro zločin podle §u 128 tr. zák. namítá stěžovatel: a) že není zjištěno, že obžalovaný ohmatával nezletilou Arnoštku W-ovou pro ukojení chlípných chtíčů; b) že jednání obžalovaného, o němž soud zjišťuje, že svůj pohlavní úd zavedl do údu děvčete, tedy s ní podnikl soulož, mohlo býti kvalifikováno jen jako zločin násilného smilstva podle §u 127 tr. zák., ale jen v případě, kdyby v tom směru byla podána obžaloba, což prý se nestalo. Obě námitky jsou liché. K a): Rozsudek vyslovuje sice jen ve výroku, že obžalovaný zneužil pohlavně dívky, která nedokonala 14. roku věku, pro ukojení chlípných chtíčů, a neopakuje již tohoto výroku v důvodech rozsudku. Avšak zjištěný v rozsudku děj nepřipouští pochybností, že trestná činnost obžalovaného směřovala k podráždění pachatelovy smyslnosti pohlavní, poněvadž jiného smyslu ani míti nemohla. K b) : Lze připustiti, že jednání obžalovaného bylo by lze podřaditi pod ustanovení §u 127 tr. zák., tím spíše, že k němu stačí, jde-li o dívku tak nedospělou, že soulož není možná, již samo podniknutí soulože. Tomuto posouzení by nebylo na závadu, že nebylo žalováno na zločin podle §u 127 nýbrž 128 tr. zák., poněvadž předmětem obžaloby jest trestný čin, nikoliv právní kvalifikace. Obžalovaný však se nemůže cítiti zkráceným, byl-li pro čin, který podle náhledu zmateční stížnosti naplnil skutkovou podstatu zločinu ohroženého trestem těžkého žaláře od 5 do 10 let, odsouzen pouze pro zločin, na který jest stanoven trest těžkého žaláře od 1 do 5 let.

Citace:

č. 2362. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 283-284.