NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 16431.

Okresní záložny hospodářské (zák. č. 128/1924 Sb. z. a n.) mohou nabývati práv a zavazovali se toliko usnesením svého ředitelství. Pouhé prohlášení funkcionářů (starosty a vedoucího úředníka) řečených peněžních úslavů, třebas vydané ve formě předepsané § 32, odst. 2, řeč. zák., není pro okresní záložny hospodářské závazné. Jest na tom, kdo jedná s okresní záložnou hospodářskou, aby se přesvědčil, jak se podle zákona může dotčený ústav zavazovati, a zda se skutečně platně zavázal.
(Rozh. ze dme 29. října 1937, Rv I 309/36.)
Žalující Okresní záložna hospodiářská v K. se na žalovaném okresu K. domáhá zaplacení 1215771 Kč 12 h s přísl., jež mu byly poskytnuty jako krátkodobé zápůjčky na běžný účet a s podmínkou, že je žalobkyně může kdykoli požadovati zpět. Proti žalobě namítl žalovaný okres před- časnost žaloby, ježto poskytnuté mu úvěry byly později na jeho žádost ze dne 29. října 1928 za přeměnu krátkodobých zápůjček ve výši 1086000 Kč v zápůjčku dlouhodobou, jež se měla umořiti do 25 let, skutečně přeměněny na dlouhodobou zápůjčku, jak je patrno z dopisu žalující záložny ze dne 3. listopadu 1928, podepsanými starostou a vedoucím úředníkem žalující záložny, podle něhož oznámila tehdejší okresní správní komisí v K. anuitu a úroky splatné roku 1929 za předpokladu umořování zápůjček během 25 let. Žalobkyně naproti tomu tvrdila, že návrh na přeměnu zápůjček neschválila, ježto její ředitelství se na tom neusneslo, a že dopis ze dne 3. listopadu 1928 byl zaslán žalovanému okresu jen proto, že »řídící orgány« okresní správní komise žádali vedoucího úředníka žalobkyně, aby »pro forma« vypracoval umořovací plán pro dlouhodobou, během 25 let splatnou zápůjčku, aby se jím. okresní správní komise mohla vykázati vůči zemské správní komisi, která krátkodobé zápůjčky neschválila. Dopis ze dne 3. listopadu 1928 nesouvisí prý s dopisem žalovaného ze dne 29. října 1928 a neznamená prý souhlas se žádostí žalované strany, obsaženou v posléz uvedeném dopisu. Soud prvé stolice uznal podle žaloby co do částky 1210537 Kč 06 h s přísl. Důvody: Soud vychází z nespor¬ ného přednesu obou stran, že žalující záložna poskytla žalovanému zápůjčky původně na krátkou dobu. Ježto žalovaný okres namítá, že tyto krátkodobé zápůjčky byly změněny na dlouhodobé, jest zkoumati, zda jest jeho tvrzení pravdivé, zda žalobkyně postupovala podle § 24, odst. 3, 4, 6 stanov resp. §§ 9 a 32 zák. č. 128/1924 Sb. z. a n., a jaký význam má nedodržení všech uvedených předpisů hledíc na ustanovení § 36 řeč. zák. K přeměně jako odchylce podle § 24, odst. 3 a 4, stanov a § 35 uved. zák. by bylo potřebí usnesení ředitelství, nebo usnesení komitétu podle § 52, odst. 4, resp. § 50, odst. 5, stanov a § 32 uved. zák. resp. § 50, odst. 5, § 52, odst. 5, stanov, a protokolu o tom sepsaného (§ 53 stanov). Z výpovědí svědků Ferdinanda O., Karla M. a Františka J. ve spojení s knihou o zápisech jednání a knihou o žádostech za kontokorentní zápůjčky jest dokázáno, že se žalobkyně nikdy neusnesla v sedění ředitelství na přeměně krátkodobé zápůjčky, že sice žalovaný okres zažádal dopisem ze dne 29. října 1928, zaslaným zároveň s usnesením o schválení zemského správního výboru za přeměnu zápůjčky, za snížení úrokové míry, za další zápůjčku 318296 Kč a o zřízení dvou různých kont pro zápůjčku 1107805 Kč a pro zápůjčku 281000 Kč, že však žalobkyně vyhověla pouze žádosti o snížení úrokové míry, takže dosavadní úrokovou sazbu snížila se 7 1/2% na 6 3/4%, avšak nevyhověla žádosti o přeměnu krátkodobých úvěrů v zápůjčku dlouhodobou. Zápůjčka 318296 Kč byla žalovanému povolena již dne 5. srpna 1028, jak jest patrno z ověřeného výtahu z kontokorentní knihy a jak bylo potvrzeno svědkem O. Výplata této zápůjčku ve výši 302805 Kč byla vykonána svědkem O. samým, poněvadž on podle své výpovědi byl oprávněn vyplatiti již povolenou zápůjčku. Z údajů svědka Ferdinanda O. a Václava H., bývalého ředitele okresní správní komise v K., se dále zjišťuje a jest dokázáno, že zemřelý S. neměl plné moci, aby jménem žalovaného okresu jednal o přeměnu zápůjčky a že také žalobkyně nezmocnila dirigenta O., aby jejím jménem sliboval nebo provedl přeměnu krátkodobé zápůjčky v dlouhodobou. Přesto však jednali Ferdinand O. a předseda žalující záložny A. s jedné strany a zemřelý S. s druhé strany o přeměnu krátkodobých zápůjček v dlouhodobou a na ujištění S-ovo, že dopis žalovaného ze dne 29. října 1928, jakož i celá přeměna nemá dalšího významu, a že má jen ten účel, aby žalovaný okres v Praze právě hledíc na přeměnu dostal rychle peníze a mohl urychleně splatiti svůj dluh u žalobkyně, podepsali A. a O. dopis ze dne 3. listopadu 1928, zaslali jej žalovanému, vypracovali v něm umořovací plán asi na 25 let a rovněž zřídili dvě konta žádaná žalujícím okresem. Z výpovědi svědka O. jest zjištěno, že žalobkyně o tom nic nevěděla, nýbrž že vše to provedl O. s A-em a S-em bez příkazu resp. bez zmocnění nebo vědomí žalobkyně a také to provedl v hypotekárních knihách, v kterých umořovací doba byla rozpočtena na 17 let. Jak již shora bylo uvedeno, může žalobkyně platně uskutečniti svoji vůli jen usneseními ředitelství. Poněvadž, jak se dále zjišťuje z výpovědi svědka O., scházelo pro jednání jeho a A-ovo usnesení ředitelství, žalobkyně o jednání svého dirigenta a předsedy nic nevěděla a také je k tomu nezmocnila, nemohl ani O., ani A. zavázati žalující záložnu svým jednáním. Totéž platí i o zemřelém S-ovi, který rovněž neměl plné moci k zastupování žalovaného okresu ve věci přeměny zápůjčky. Každá z uvedených tří osob je proto falsus prokurátor. Jejich jednání o přeměně byla neplatná a nicotná a nemohla založhi pro žalobkyně ani práv, ani povinností. Dopis ze dne 3. listopadu 1928 znamená tedy pouze soukromou, žalobkyni nezavazující akci dirigenta O-a. To, že O. umořovací plán provedl i v hypotečních knihách bez příkazu žalobkyně, neznamená, že žalobkyně o jeho nesprávném postupu věděla nebo že s ním souhlasila. Žalobkyně jako záložna může míti se zřením na instutuci ředitelství (§ 30 i), zák. č. 129/1928 Sb. z. a n.) vědomí pouze kolektivní a také jen kolektivně může projevili souhlas s postupem svých úředníků, a to platnými usneseními ředitelství. Takováto usnesení však žalobkyně neučinila, jak soud zjišťuje z knihy o zápisech jednání ředitelství a z knihy kontokorentní, jakož i ze svědecké výpovědi Ferdinanda O. Ze všeho toho, co uvedeno, plyne, že smlouva uzavřená mezi stranami o krátkodobých zápůjčkách jednáními a postupem A-a, O-a a S-a nebyla změněna a že nějaká nová smlouva o přeměně nebyla platně uzavřena. Jest tedy nadále v platnosti původní krátkodobá smlouva. Jest zjištěn tudíž tento stav věci: Žalobkyně byla přesvědčena, že platí krátkodobá zápůjčka a že hledíc na opětovné sliby S-ovy bude zápůjčka skutečně v krátké době splacena. Žalovaný okres byl naproti tomu dopisem ze dne 3. listopadu 1928 udržován v mínění, že jeho žádosti o přeměnu krátkodobé zápůjčky žalující záložna vyhověla, a splácel proto anuity podle 25letého umořovacího plánu. Do tohoto omylu uvedly obě sporné strany třetí osoby, aniž se na němí sporné strany zúčastnily. Pevná lhůta k splacení zápůjčky nebyla umluvena, jak se zjišťuje z údajů Ferdinanda O., Karla M. a Františka J. Ježto však jest nesporné, že byla poskytnuta krátkodobá zápůjčka na běžný účet, má význam jen, nehledě na přípověď S-ovu, že zápůjčka bude splacena do půl roku, ustanovení § 9, odst. e), zák. č. 128/1924 Sb. z. a n., podle něhož může záložna poskytnouti úvěr na běžný účet jen do pěti let. Nějaká zvláštní dohoda (§ 11, odst. 2, řeč. zák.) o pravidelné amortisaci se nestala. Poněvadž poslední zápůjčka byla povolena dne 5. srpna 1928 resp. byla vyplacena žalovanému dne 3. listopadu 1928, uplynula pětiletá lhůta k splacení zápůjčky již nejpozději dne 3. listopadu 1933, takže nebylo potřebí žádné výpovědi zápůjčky. Postačila tudíž pouhá upomínka, která podle údajů svědka dirigenta O. byla marná. Námitka předčasnosti žaloby není proto odůvodněna. Nedorozumění, jež vedlo ke sporu, záleží jednak v tom, že žalobkyně poskytla žalovanému, který byl tehdy zároveň jejím orgánem revisním, zápůjčku, aniž se přesně držela stanov o dokladech nutných k poskytnutí zápůjčky (usnesení okresu resp. okresní správní komise a schválení dohlédacího úřadu), jednak v tom, že někteří funkcionáři nepochopili rozsah svého oprávnění a překročili jej. Nutno ještě uvésti, že nedodržení předpisů stanov (§ 24, odst. 3) nemá v zápětí nicotnost povolených a v souzené věci nesporných zápůjček, poněvadž v takovémto případě nastávají jen důsledky vytčené v § 35 řeč. zák., t. j. členové ředitelstva mohou býti činěni za to odpovědnými. Tohoto ustanovení nelze však rozšiřovali na .nedodržování usnesení ředitelství, neboť pravou vůli může žalobkyně vyjádřiti jen v jeho seděních a tento projev nemůže býti nahrazen jinými osobami nebo v jiné formě. Jestliže tedy nebyla přeměna usnesena v sedění ředitelství, nestala se, neboť usnesení ředitelství se nemůže státi v jiné formě. Nutno ještě řešiti jen otázku, jak jest tomu tehdy, jestliže žalobkyně poskytla krátkodobou zápůjčku žalovanému na základě platného usnesení příslušného sboru (§ 24, odst. 6, stanov), jak svědek O. uvedl, a usnesení okresu bylo předloženo mezi první a druhou zápůjčkou, avšak před schválením resp. beze schválení nadřízeného úřadu, jako tomu jest v souzené věci. Tento nedostatek nečiní smlouvu podle § 24, odst. 6, stanov na straně žalobkyně neplatnou (arg. slova: záložna vyžádá si průkaz ...). Jest tudíž jen právem žalobkyně vyžádati si takové průkazy a tu by mělo význam' nanejvýše ustanovení § 35 řeč. zák. o odpovědnosti členů ředitelství. Jest tedy žaloba odůvodněnia. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek. Důvody: Po právní stránce posoudil soud prvé stolice věc správně. Přeměna krátkodobé zápůjčky v dlouhodobou, jak ji tvrdí žalovaný okres, vyžadovala podle §§ 9, 10, 11, 30 a 32 zák. ze dne 6. května 1924, č. 128 Sb. z. a n. a §§ 24, odst. 3, 4 a 6, 51 a 52 stanov výslovného usnesení ředitelství žalující záložny. Nepředcházelo-li takovéto usnesení, nemělo právní jednání žádného závazného účinku (§ 32, odst. 1, řeč. zák.). Pouhé (přivolení mlčky, které se žalovaný snaží dovoditi z toho, že ředitelství žalující záložny vědělo o jednání a usnesení okresní správní komise a o zápisu dlouhodobé zápůjčky v knihách záložny, nepostačovalo, ježto jde o právnickou osobu. Také její dopis z 3. listopadu 1928, byť jinak vyhovoval § 32, odst. 1, řeč. zák., neměl právního účinku, neboť mu nepředcházelo usnesení ředitelství žalující záložny, zejména nijak ji nezavazoval. Jest tudíž správný názor prvého soudu, že pro nedostatek usnesení ředitelství žalující záložny nedošlo mezi smluvci k přeměně krátkodobé půjčky v zápůjčku dlouhodobou, a proto se zřeními na ostatní správné právní vývody, které odvoláními nejsou napadány, právem dospěl k závěru, že zažalovaná zápůjčka, jejíž výše není sporná, je splatná.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud přezkoumav spisy v mezích dovolacího návrhu a v rozsahu a dosahu uplatněného dovolacího důvodu, neshledal zákonného důvodu, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn (§ 510, odst 3, c. ř. s., čl. I č. 3 zák. č. 251/1934, čl. I zák. č. 314/1936). K vývodům dovolacího spsu se podotýká, že podle § 32 zák. č. 128/1924 Sb. z. a n. mohou okresní hospodářské záložny nabýti práv a zavazovati se toliko usnesením svého ředitelství a nikoliv pouhým prohlášením svých funkcionářů, třebas vydaným podle § 32, odst. 2, uved. zák., neboť dotčený předpis jest předpisem pořádkovým. Ustanovení § 10, odst. 2, uvedeného zákona se dovolatel dovolává neprávem. Toto ustanovení umožňuje ředitelství okresní záložny hospodářské, aby za souhlasu zemského správního výboru sjednávalo ještě jiné druhy úvěru kromě druhů v tomto zákoně uvedených, nelze však z řečeného ustanovení vyčísti, že by se o poskytování úvěru v jednotlivém případě — i když jde o způsob úvěru zákonem schválený — nemuselo usnášeti ředitelství záložny, jež podle §§ 29, 30 uved zák. spravuje záležitosti záložny podle toho, co uistanoveno jest zákonem, jednacím řádem a zvláštními instrukcemi. O otázku, zda bylo třeba usnesení plenární schůze ředitelství, tu nejde, neboť bylo nižšími soudy zjištěno, že záležitost, o niž v souzené věci jde, nebyla předmětem usnesení ředitelství ani v plné jeho schůzi, ani v odboru sestaveném podle § 30, odst. 1, uved. zák.
Pokud dovolatel uplatňuje, že druhý smluvce nemůže přezkoumati, zda tu je či není platné ustanovení ředitelství, jest mu odvětili, že podle judikatury nejvyššího soudu (srov. na př. rozh. č. 4321 a č. 11515 Sb. n. s.) jest tomu, kdo jedná s veřejnou korporací nebo se spolkem, uložena povinnost, aby se přesvědčil v zákoně, anebo ve stanovách spolku, jak se dotčená korporace, anebo spolek, s kterým jedná, platně zavazuje; musí se proto i ten, kdo jedná s okresní hospodářskou záložnou přesvědčiti, jak se ona může podle zákona zavazovati, a zda se skutečně platně zavázala, nehledíc ani na to, že to v souzeném případě žalovanému okresu jako orgánu dohlížejícímu na správu okresní hospodářské záložny samozřejmě bylo dobře známo.

Citace:

čís. 5723. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 459-459.