Čís. 16021.

Smluvní pojištění odpovědnostní.
»Skutečností odůvodňující nárok třetí osoby« ve smyslu všeob. pojistných podmínek (§ 124, odst. 3, zák. č. 501/1917 ř. z. a § 119, odst. 3, zák. č. 145/1934 Sb. z. a n.) je taková skutečnost, která obsahuje všechny zákonné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody způsobené třetí osobě, t. j. bezprávný čin, zavinění skutečné nebo zákonem předpokládané a příčinnou souvislost činu se škodou z toho vzniklou.
Dověděl-li se pojistník o tom, že třetí osobě byla způsobena v jeho holičském závodě při provádění manikury tělesná škoda a o uplatňování náhradního nároku z dotčené škody proti němu teprve po zaplacení pojistné prémie, zapravené po uplynutí dodatečné lhůty, jest pojistitel zavázán k plnění z pojistné smlouvy.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1937, Rv I 2225/35.)
Žalobce, který ve svém holičském závodě provozoval též manikuru, byl u žalované pojišťovny pojištěn proti následkům zákonné odpovědnosti, a to na dobu od 30. června 1930 do 30. června 1940 do nejvyšší částky 50000 Kč. Dne 16. října 1933 oznámil žalobci Josef B., že jeho manželka utrpěla v žalobcově závodě při provádění manikury zranění palce levé ruky. Žalobce ohlásil dotčené zranění žalované pojišťovně dne 17. října 1933. Ta odmítla své ručení proto, že pojistný případ nastal dne 7. října 1933, že žalobci oznámila již dne 20. srpna 1933, že neručí od 20. září 1937 za škody, které snad nastanou, nezaplatí-li do posléze řečeného dne pojistnou prémii a to se nestalo, neboť žalobce zaplatil prémii tu až dne 13. října 1933. Žalobce přednesl, že odmítavé stanovisko žalované není odůvodněno, protože žalovaná jest podle § 11 všeob. pojist. podmínek zavázána k plnění, nastala-li skutečnost odůvodňující nárok třetí osoby po uplynutí dodatečné lhůty, avšak před zaplacením prémie, zproštěna jen tehdy, nabyl-li pojistník vědomosti o tom, že nastala dotčená skutečnost již v době zaplacení prémie. Tyto předpoklady nejsou splněny, ježto se žalobce teprve dne 16. října 1933, tedy po zaplacení, jež se stalo dne 13. října 1933, dověděl, že došlo
Civilní rozhodnutí XIX. 30 k pojistné příhodě. Tvrdě, že Gertruda B. uplatnila proti němu nárok na náhradu škody z pojistného případu ve výši 1542 Kč 50 h a že má právní zájem na zjištění, že je žalovaná povinna odškodniti žalobce, ježto jeho žalobní právo proti žalované je vázáno šestiměsíční lhůtou, a že nemůže podati na žalovanou žalobu na plnění, když sám poškozené Gertrudě B. škodu dosud nenahradil, domáhá se žalobou určovacího výroku, že žalovaná jest povinna žalobce podle pojistné smlouvy odškodniti, bude-li od žalobce požadována Gertrudou B. náhrada škody z tělesného poranění, stavšího se podle jejího tvrzení dne 7. října 1933 v žalobcově závodě. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Rozhodující jest pro rozřešení sporu, zda pojistník věděl, že skutečnost, která přivodila pojistný případ, vznikla. Ježto žalobce zaplatil pojistnou prémii dne 13. října 1933, kdežto o tom, že se proti němu vznáší nárok na náhradu škody, se dověděl teprve dne 16. října 1933, má odvolací soud za to, že žalobce nevěděl o skutečnosti odůvodňující nárok třetí osoby proti němu v době placení prémie. Ustanovení § 29, odst. 3, poj. zák. jest při odpovědnostním pojištění doplněno ustanovením § 119, odst. 3, řeč. zák., a to v tom smyslu, že pojistitel jest při zaplacení prémie po uplynutí dodatečné lhůty zproštěn plnění jen tehda, věděl-li pojistník již v době zaplacení prémie o tom, že skutečnost dotčená již nastala. Totéž v podstatě jest obsaženo i v čl. 1, odst. 4, všeob. poj. podmínek. Ježto podle zjištěného stavu věci neměl žalobce uvedené vědomosti, jest žaloba odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Již odvolací soud správně vyložil, že i zákon o pojistné smlouvě č. 501/1917 ř. z. a zákon o pojistné smlouvě č. 145/1934 Sb. z. a n. použily slov »skutečnost odůvodňující nárok třetí osoby« v tomtéž smyslu jako čl. 11, odst. 4, všeobecných pojišťovacích podmínek. Jest proto smysl těchto slov vykládati tak, jak je mínil zákon, jenž ovšem neuvádí, v čem záleží tato skutečnost. Jde však o právní základ nároku na náhradu škody a musí to tedy býti taková skutečnost, která obsahuje všechny zákonné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody způsobené třetí osobě, to jest bezprávný čin, zavinění skutečné nebo zákonem předpokládané a příčinnou souvislost činu se škodou z toho vzniklou (§ 1295 obč. zák.). Čin sám bez ostatních uvedených předpokladů neodůvodňuje ještě nárok na náhradu škody. Nemůže proto onou skutečností býti jediné skutečnost, že se dne 7. října 1933 dala Gertruda B. v závodě žalobcově manikurovati. Manikura sama o sobě není ostatně ani bezprávným činem. Tím by se stala teprve tehda, kdyby buď byla bývala provedena tak vadně, že by z toho povstalo Gertrudě B. bezprostředně tělesné poškození, anebo kdyby byla provedena takovým způsobem, z něhož by se dalo souditi, že to může i v pozdější době míti za následek tělesné poškození Gertrudy B., z čehož by ona mohla vyvozovati nárok na náhradu škody. Vše to by bylo musilo býti pojistníku známo v době, když zaplatil dne 13. října 1933 pojistnou prémii. Odvolacím soudem bylo sice zjištěno, že Marie B., pomocnice žalobcova, vystřihla z lůžka nehtu Gertrudy B. tolik, že tato bolestí stáhla ruku, že však při tom nekrvácela, ale nebylo zjištěno, že Marie B. nebo Gertruda B. tuto příhodu oznámily také žalobci, a není proto zjištěno, že žalobce o té příhodě, sběhnuvší se při manikurování dne 7. října 1933, v době placení prémie dne 13. října 1933 věděl anebo věděti musil. Podle zjištění odvolacího soudu se žalobce dověděl teprve po zaplacení prémie, a to teprve dne 16. října 1933 od Josefa B., že Gertruda B. utrpěla následkem manikury tělesné poškození. Nejsou proto splněny předpoklady čl. 1, odst. 4, poslední věta, všeobecných pojistných podmínek. To plyne i z účelu řečeného ustanovení, jež jest založeno na zásadě poctivosti a důvěry a jež odpírá proto nárok na plnění nedbalému pojistníkovi jen tehda, jestliže svou nedbalost chtěl napraviti teprve opožděně po dodatečné lhůtě, až když zvěděl, že mu hrozí nebezpečí, že bude musiti hraditi škodu vzniklou z jednání jinak krytého pojistkou. Nevěděl-li to anebo nemusil-li to věděti, jednal v dobré víře, jednal poctivě a nelze mu upříti nárok na plnění.

Citace:

Čís. 16021.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 497-499.