NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 2061.

Skutková podstata zločinu loupežné vraždy ve smyslu §§ů 134, 135 čís. 2 tr. zák. vyžaduje dvojího úmyslu: zavražditi a oloupiti; posléze uvedený úmysl musí tu býti aspoň již při předsevzetí vraždy.
Jest důvodem k opravnému řízení ve smyslu §u 331 tr. ř., zodpověděli-li porotci otázku, zda obžalovaný spáchal loupežnou vraždu sice kladně, však s dodatkem »bez úmyslu«. Opravné řízení zahájiti jest i ohledně otázky, související s otázkou, jež vadně byla zodpověděna.
(Rozh. ze dne 27. srpna 1925, Zm I 452/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Liberci ze dne 4. května 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupežné vraždy podle §§ů 134, 135 čís. 2. tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 5 §u 344 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že přes odpor obhajoby bylo připuštěno opravné řízení pro domnělou nejasnost, pokud se týče neúplnost zodpovědění otázky hlavní a pro rozpor, jenž se prý jevil mezi odpovědí na otázku hlavní a odpovědmi na dvě otázky dodatkové. Tím prý byly porušeny zásady řízení a přivoděna zmatečnost podle čís. 5 §u 344 tr. zák. Stížnost je bezdůvodná. Porotcům byla dána tato hlavní otázka: »Jest obžalovaný Zdeněk V. vinen, že dne 20. února 1925 v R. proti Augustinu U-ovi v úmyslu, by ho usmrtil a násilím jeho osobě učiněným na se převedl cizí věci movité, zardousiv jej provazem, jednal takovým způsobem, že z toho vzešla smrt jeho?«. Odpověď porotců zněla: 1 hlas »ano« v úmyslu» 11 hlasů »ano«, bez úmyslu. Uvedenou právě otázkou byli porotci tázáni, zda obžalovaný spáchal vraždu loupežnou. K takto kvalifikované vraždě vyžaduje se podle ustanovení §§ů 134 a 135 čís. 2 tr. zák. úmysl dvojí; úmysl, zavražditi, spojený s úmyslem oloupiti, při čemž poslednější úmysl musí tu býti aspoň již při předsevzetí vraždy. Hlavní otázka byla upravena ve shodě s citovanými ustanoveními a docházel v ní výrazu zločinný úmysl obžalovaného v obojím směru. Leč odpověď, kterou porotci dali na otázku (11 hlasů »ano« bez úmyslu), je očividně nejasnou, jak porotní soud důvodně uznal. Nevysvítáť z ní s naprostou určitostí, zda porotci chtěli vyloučiti zlý úmysl vůbec, čí snad jen jeden z obou úmyslů a který. Výrok porotců byl tudíž ve smyslu zákona nejasným, poněvadž připouštěl několik různých výkladů a nebyl z něho poznatelným pravý smysl, který mu porotci přikládali. Ježto vada výroku dotýkala se podstaty věci, to jest otázky viny, bylo podle příkazu §u 331 tr. ř. zahájeno právem řízení opravné, poněvadž pochybnosti, vzešlé o pravém mínění porotců, mohly býti odstraněny jen touto cestou. Porotní soud nesměl obejiti tuto jedině přípustnou cestu a nesměl, jak navrhovala obhajoba, vynésti rozsudek osvobozující vzhledem k tomu, že na druhou dodatkovou otázku, týkající se trestnosti vylučujícího důvodu podle §u 2 písm. b) a c), (pominutí po případě pomatení smyslů v době spáchání činu), byla dána ve smyslu §u 329 tr. ř. odpověď kladná (6 hlasů »ano«, 6 hlasů »ne«). Neboť tato dodatková otázka souvisela organicky s otázkou hlavní, tvořila s ní jednotný a nedílný celek a nebylo přípustno tuto jednotnost rušiti. Jest na snadě, že následkem nejasné odpovědi na otázku hlavní stala se pochybnou i správnost odpovědi na otázku dodatkovou, a bylo proto podrobiti i tuto opravnému řízení. Bez zahájení tohoto řízení rozhodoval by ve skutečnosti porotní soud o nejasnosti, pokud se týče odporu odpovědí samostatně bez účasti porotců a zasáhl by takto svémocně do řešení otázky viny, o níž rozhodovati jsou podle zákona oprávněni toliko porotci. Postup porotního soudu odpovídal proto úplně zákonu. Změnili-li porotci v mezích zákonně zahájeného opravného řízení svou odpověď jak na prvou hlavní otázku, tak i na druhou dodatkovou otázku, není obžalovaný oprávněn těžiti z původního výroku poroty. Bezdůvodnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

Čís. 175. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 259-260.