NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Č. 4018.

Zdravotnictví. — Administrativní řízení (Slovensko): * Na území býv. státu uherského nejsou úřady správní povolány rozhodovati o tom, je-li někdo jako vlastník psa povinen hraditi veř. nemocnici náklady vzniklé ošetřováním osoby, jež byla psem pokousána.
(Nález ze dne 13. října 1924 č. 17377.)
Věc: Jak. K. v B. proti župnímu úřadu v Mukačevě o náhradu ošetřovacích výloh.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nezletilý Martin K byl dne 25. září 1922 v B. pokousán vzteklým psem a byl ošetřován v době od 26. září do 16. října 1922 v Pasteurově ústavu při všeob. veř. státní nemocnici na Král. Vinohradech. Jmenovaný ústav obrátil se v únoru 1923 na žal. úřad se žádosti, aby bylo rozhodnuto, že st-l jest jako vlastník vzteklého psa pokousavšího Martina K. povinen nahraditi ústavu náklady spojené s ošetřováním Martina K. v uvedené době částkou 525 Kč, a dále se žádostí, aby byly náklady ty na st-li vybrány. Rozhodnutím z 28. března 1923 Vyslovil magistrát města B., že st-l jest povinen zaplatiti pod následky exekuce Pasteurovu ústavu zmíněné ošetřovací náklady; v důvodech bylo uvedeno, že zodpovědnost proti st-li musela býti určena, poněvadž jeho pes pokousal jmenovaného ošetřovance.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad st-lovo odvolání. — — —
Nss neshledal zákonného předpisu platného na území Podk. Rusi, z něhož bylo by lze dovoditi, že rozhodovati o tom, je-li vlastník vzteklého psa povinen hraditi veř. nemocnici náklady vzniklé ošetřováním osoby, která byla psem pokousána, náleží do příslušnosti úřadů správních. Příslušnost úřadů správních k rozhodování o této otázce nelze zejména také dovoditi ani z § 13 zák. čl. XXI : 1898. neboť toto ustanovení jak z jeho doslovu jde na jevo, neobsahuje nějaké všeobecné normy, která by přikazovala do kompetence úřadů správních rozhodování o všech sporech týkajících se povinnosti hraditi veř. nemocnici ošetřovací náklady; naopak cit. ustanovení odkazuje do kompetence úřadů správních pouze rozhodování určitých taxative vypočtených sporů týkajících se povinnosti k náhradě ošetřovacích nákladů. Spor o tom, je-li vlastník vzteklého psa povinen k náhradě nákladů vzniklých veř. nemocnici ošetřováním osoby pokousané vzteklým psem, nelze však vůbec zařaditi ani do jedné z oněch kategorií sporů, které § 13 cit. zák. přikazuje do kompetence úřadů správních.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne tedy, že správní úřad I. stolice nebyl vůbec příslušným k tomu, aby uložil st-li jako vlastníku vzteklého psa povinnost hraditi veř. nemocnici náklady vzniklé s ošetřováním osoby psem pokousané. Rozhodnutí úřadu I. stolice, kterým byla tato povinnost uložena st-li výhradně jako vlastníku vzteklého psa, bylo aktem úřadu nepříslušného, tudíž výrokem zmatečným.
Poněvadž pak žal. úřad, když k němu jako k nadřízené instanci došlo odvolání st-lovo podané do zmatečného výroku úřadu I. stolice, nehleděl, jak bylo jeho povinností, k této zmatečnosti, nýbrž zmatečný výrok I. stolice v cestě instanční meritorně přezkoumával a výrok ten potvrdil, odporuje výrok žal. úřadu zák.

Citace:

č. 5861. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 510-514.