NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 16472.

Proti rozhodnutí soudu druhé stolice o výši odměny vnuceného správce a o tom, kterou částku smí vymáhající věřitel účtovati jako náklady za financování vnucené správy, není dalšího opravného prostředku.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1937, R I 1241/37.)
Srv. rozh. č. 657 Sb. n. s.
Exekuční soud ve vnucené správě proti povinnému Ludvíku Š. přisoudil firmě N. jako odměnu za financování vnucené správy částku 150000 Kč a vnucenému správci Františku P. jako odměnu za vedení vnucené správy částku 75281 Kč 60 h. Rekursní soud snížil částku, přisouzenou firmě N. na 20822 Kč 35 h a odměnu vnuceného správce na 60000 Kč.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs vnuceného správce.
Důvody:
Podle § 528, odst. 1, c. ř. s., který platí podle § 78 ex. ř. i v exekučním řízení, není proti rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat dalšího opravného prostředku. Exekučními útratami jsou však veškeré útraty povolení a provedení exekučních prostředků, tedy i odměna a jiné nároky vnuceného správce, což vysvítá také z toho, že se dotčené nároky, mající povahu poplatků, podle § 104 jedn. ř. vybírají soudem (rozh. č. 657 Sb. n. s.). Není proto přípustný dovolací rekurs v příčině výroku napadeného usnesení o výši odměny stěžovatele za vedení vnucené správy. Nepřípustný je však dovolací rekurs i potud, pokud v něm brojí proti výroku, že mu bylo uloženo, aby složil soudu částku, již si firma N. srazila z poskytnutých záloh na částku uznanou soudem za přiměřenou odměnu. Tato povinnost byla stěžovateli zásadně uložena již v usnesení prvého soudu ze dne 25. května 1935, jež bylo usnesením rekursního soudu ze dne 19. září 1935 pravoplatně potvrzeno. Tím byla dotčená otázka pravoplatně rozřešena a nemůže ji proto stěžovatel znova uváděti na přetřes v dovolacím rekursu proti usnesení rekursního soudu ze dne 26. června 1937, jímž bylo již jen stanoveno, která částka je přiměřenou odměnou za opatřování záloh pro vedení vnucené správy. V té příčině není rozhodující dohoda firmy N. a Okresní nemocenské pojišťovny ve V., že firma N. má dostati 5% z obratu, neboť touto dohodou byl založen právní poměr jen, mezi nimi, kdežto základem napadeného usnesení je právní poměr Okresní nemocenské pojišťovny ve V. k vnucené správě. Dovolací rekurs sám uznává, že podle § 129 ex. ř. bylo věcí Okresní nemocenské pojišťovny ve V. jako tehdejší vymáhající věřitelky, aby dala vnucenému, správci zálohou peníze, nutné k vedení vnucené správy, a že firma N., jež financovala vnucenou správu, jednala na účet tehdejší vymáhající věřitelky. Jde proto v podstatě o to, kterou částku mohla účtovati Okresní nemocenská pojišťovna ve V. jako náklad za obstarávání peněz k financování vnucené správy, tedy o rozhodnutí v otázce útrat nutných k vedení exekuce ve smyslu § 74 ex. ř., a je proto dovolací rekurs nepřípustný podle § 528, odst. 1, c. ř. s. a § 78 ex. ř. i pokud si stěžuje proti tomu, že rekursní soud uznal za náklad nutný jen částku 20822 Kč 35 h. Ježto dovolací rekurs jest ve všech směrech nepřípustný, bylo jej odmítnouti, když tak neučinily již soudy nižších stolic (§ 526 c. ř. s. a § 78 ex. ř.).

Citace:

Čís. 16472. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 542-543.