NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 624.

Podvod spáchaný tím, že bylo dosaženo přijetí do československé armády v určité hodnosti lstivým předstíráním hodnosti v bývalé armádě rakouské.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1921, Kr II 149/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 24. ledna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu 'dle §§ 197, 200 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného opírá se číselně toliko o § 281 čís. 9 a) tr. ř., co do věci provádí však též zmateční důvod § 281 čís. 10 tr. ř., dovozujíc eventuelně, že jde toliko o přestupek, nikoli o zločin podvodu. Jest však bezdůvodná. Vůči přesnému předpisu § 197 tr. zák. nemůže býti pochybnosti a neprávem hledí stížnost bráti v odpor stanovisko rozsudku, že podvod ve smyslu platného trestního zákona není omezen na pouhé zúmyslné poškození majetkové, nýbrž pojímá i činy, čelící ku poškození státu neb kohokoli na právech imaterielních. Ve zjištěném úmyslu stěžovatelově, lstivým předstíráním, že před převratem v bývalé rakouské armádě měl hodnost ohňostrůjce, vymoci si převzetí do čsl. armády v téže hodnosti spatřovati jest poškození státu v jeho právu, udíleti hodnosti v armádě jen osobám dle platných předpisů kvalifikovaným, což nazývá výrok rozsudečný právem »na udržení pořádku ve věcech vojenských«. S tohoto hlediska nelze rozsudek, pokud shledává v stěžovatelově jednání podvod .ve smyslu § 197 tr. zák., vůbec shledati právně pochybeným. Avšak i odsouzení pro zločin podvodu vzhledem ke škodě, převyšující 200 K, jest odůvodněno. Vždyť nalézací soud zjistil, že stěžovatel po dobu svého neoprávněného konání služby jako ohňostrůjce bral též plat tohoto na místě platu prostého dělostřelce, ačkoliv jak při první výplatě, tak i při pozdějších výplatách byl si toho vedeni, že svým jednáním poškozuje stát na hmotném majetku, z čehož zřejmě vychází na jevo, že jeho úmysl směřoval též k neoprávněnému braní platu, při čemž škoda, jak rovněž prvním soudem bezvadně bylo zjištěno·, převyšuje 200 K. Tím není snad vysloven, jak zrn a teční stížnost má mylně za to, pouhý nepřímý zlý úmysl, nýbrž přímý zlý úmysl, jelikož nejde jen o účinek, který ze skutku obyčejně pochází nebo snadno povstati může, nýbrž o zlo, které ze skutku jak pachateli bylo povědomo, nevyhnutelně povstati musí. Zjištěním svým vylučuje rozsudek toliko, že by poškození vojenského eráru bývalo konečným cílem, jedinou pohnutkou jednání obžalovaného, čeho však ze stanoviska § 1 tr. zák. není potřebí. Budiž proto, pokud se týče výše škody hmotné, 200 K převyšující, poukázáno na to, že již ze znění § 203 tr. zák. vyplývá, že ohledně tohoto momentu, kvalifikujícího skutek na zločin, stačí s hlediska příčítatelnosti již pouhý dolus eventualis. Neprávem poukazuje však stížnost i na okolnost, že majetkové poškození státu vyloučeno jest skutečností, že stěžovatel konal státu službu jako ohněstrůjce. Neboť hmotněprávní nároky veřejného úředníka proti státu nejsou pouhou odplatou za konanou práci ve smyslu soukromoprávním, nýbrž výronem jeho veřejnoprávního poměru vůči státu, nezávislým přímo na skutečně konané práci, nýbrž na postavení ve státní službě, založeném aktem jmenovacím. Proto nemůže pro posouzení výše hmotněprávního poškození státu přijití v úvahu kvalifikace práce, stěžovatelem skutečně konané, nýbrž toliko akt jmenovací, stěžovatelem podvodně vylákaný.

Citace:

č. 624. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 464-465.