NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8514 —
Č. 8514.

Bytová péče: * Pouhá vůle vlastníka domu, v domě tom bydleti, aneb tam umístiti své provdané neb ženaté děti, nestačí, aby byt byl podle § 13 č. 3 zák. č. 118/28 vyloučen ze zajištění.
(Nález ze dne 22. března 1930 č. 10747/29.)
Věc: Peregrin W. a Josef W. v H. proti zemskému úřadu v Praze o zajištění bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ze 14. prosince 1928 zajistil okr. úřad ve V. na základě § 9 zák. č. 118/28 v domě st-lů čp. ... v H. byt, obývaný 19. srpna 1922 vrch. strážmistrem Rudolfem N., jenž byl služebně přeložen do obce jiné, pro štábního strážmistra Jana B. Odvoláním brojili st-lé proti zajišťovacímu rozhodnutí námitkou nezákonnosti, opřenou o odst. 3 § 13 zák. č. 118/28, namítajíce, že byt potřebují pro ženatého syna, spoluvlastníka domu Josefa W., stejného jména, jenž bydlí v D., který musí odtud dvakráte denně docházeti do továrny v H., kde je zaměstnán, a zpět a že též rodinné a obchodní důvody toho vyžadují, aby Josef W. mladší přesídil do domu otcova v H. Poukázali dále k tomu, že v H. a J. jest dosti volných místností, kde lze umístiti četnickou stanici a opatřiti vhodný byt pro štábního strážmistra B. Nař. rozhodnutím nevyhověl zemský úřad odvolání, odůvodňuje výrok svůj v podstatě tím, že pojem potřeby bytu dle § 13 odst. 3 zák. č. 118/28 dlužno vykládati tak, že buď vlastník domu sám nebo jeho ženaté nebo vdané děti buď nemají vlastního bytu vůbec nebo po případě mají jen byt nevyhovující. V daném však případě potřeby takové není, ježto Josef W. ml. má vyhovující byt, který od jeho působiště není vzdálen ani 15 minut. Pod pojem potřeby nelze zahrnovati prospěch podniku a vlastníka domu, který by vyžadoval, aby ženatý syn vlastníka domu, zaměstnaný v tomto podniku, bydlil co nejblíže tohoto podniku.
O stížnosti na rozhodnutí to podané uvážil nss takto:
Zákon č. 118/28 stanoví v § 13 č. 3, že nelze zajistiti byty, kterých vlastník domu potřebuje pro sebe nebo pro své ženaté neb vdané děti. Žal. úřad vykládá tento pojem zákona v ten smysl, že je dána potřeba bytu, nemá-li vlastník domu neb jeho ženaté nebo vdané děti buď bytu vůbec nebo mají-li jen byt nevyhovující. Stížnost brojí proti tomuto právnímu pojetí pojmu potřeby, označujíc je za příliš úzké. Dle názoru stížnosti bylo prý úmyslem zákonodárce, umožňovati vlastníkům domů, aby domů svých využili k vlastnímu obývání a k obývání svých ženatých a vdaných dětí. — Č. 8515 —
Avšak zákonu lze přikládati jen ten smysl, který vychází z vlastního smyslu slov a ze zřejmého úmyslu zákonodárcova. Projev úmyslu zákonodárcova nelze pak hledati jinde, než právě v zákoně samém. Co nelze vyčísti ze zákona samého ani přímo ani logickými pochody soustavného výkladu vyvoditi, není projeveným a tedy zřejmým úmyslem zákonodárce. Cit. zákon v § 13 pod č. 3 stanoví, že nelze zajistiti bytů, kterých vlastník domu potřebuje pro sebe nebo pro své ženaté nebo vdané děti. Nepraví se tedy v zákoně, že nelze zajistiti bytů, ve kterých vlastník nebo jeho ženaté nebo vdané děti bydleti chtějí. Je tedy zřejmo, že ze zákona nelze vyvoditi, že by zákonodárce byl chtěl prostě bez jakékoliv výhrady umožniti vlastníku domu, aby on nebo jeho děti v domě jeho bydleli. Chtěl to umožniti za předpokladu, že tito bytu potřebují. Tvrzení stížnosti, že tendence zákona byla jiná, nemá opory v zákoně, kladoucím důraz na potřebu bytu. — — — — — — —

Citace:

č. 8514. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 574-575.