NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3834.

Nemocenské pojišťování: * Výrazem »pravidelně« v § 1, odst. 2 nemoc. zákona ve znění novely z 15. května 1919 č. 268 Sb. nerozumí se pouze opakování práce v určitých stejných obdobích časových, nýbrž označuje se jím práce, která jest tím pravidelným zaměstnáním, jež právě činí zaměstnance příslušníkem kategorie domáckých dělníků ve smyslu § 1, odst. 2 cit. zák. na rozdíl od kategorie dělníků, o které jedná odst. 1 téhož paragrafu.
(Nález ze dne 30. června 1924 č. 1035.)
Věc: Ludmila S. ve S. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla st-lka podle § 32 nemoc. zák. uznána povinnou nahraditi okr. nemoc, pokladně v S. podpůrný náklad učiněný za Annu M. k nemoc, pojištění nepřihlášenou a doplatiti jí za ni pojistné příspěvky, a to z toho důvodu, že Anna M. byla u Ludmily S. v ručním vyšívání jako vyšívačka od listopadu 1920 až do svého onemocnění pravidelně zaměstnána a v důsledku tohoto zaměstnání podrobena pojistné povinnosti nemocenské.
O stížnosti uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest právní otázka pojistné povinnosti^ Anny M.; její zodpovědění podmiňuje zákonitost nař. rozhodnutí co do výroku o povinnosti st-lky k doplacení pojistných příspěvků a k náhradě nákladů ošetřovacích.
Ze spisů jest zřejmo, že Anna M. konala práci mimo dílnu st-lčinu. Nař. rozhodnutí poukazuje v důvodech k tomu, že byla u st-lky zaměstnána jako vyšívačka od listopadu 1920 až do onemocnění pravidelné. Jest tedy za to míti, že žal. úřad vycházel z předpokladu, že Anna M. byla domáckou dělnicí ve smyslu § 1, odst. 2 zák. o nemoc. pojištění z 15. května 1919 č. 268 Sb., jenž stanoví pojistnou povinnost pro domácké dělníky, t. j. osoby, jež nejsouce živnostníky podle řádu živnost., pravidelně a nikoli pouze příležitostně vykonávají živnost, práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů mimo dílnu zaměstnavatelovu.
Srovnávají-li se kriteria, kterými zákon vymezuje okruh osob pojistné povinnosti podrobených v odst. 1 a odst. 2 § 1, objeví se tyto rozdíly:
Jako základní předpoklad pojistné povinnosti vytyčuje odst. 1 poměr pracovní (služební nebo učňovský), který vymezuje po stránce negativní v ten rozum, že poměr pracovní pojistné povinnosti nezakládá, jde-li o zaměstnání vedlejší a příležitostné.
Odst. 2 naproti tomu mluví o živnostenské práci na zakázku a to práci mimo dílnu zaměstnavatelovu, při čemž požaduje pravidelné a nikoliv jen příležitostné vykonávání práce takové. Jest z toho zřejmo, že odst. 2. neobsahuje na rozdíl od odst. 1 ustanovení, jímž by zaměstnání vedlejší bylo výslovně vyňato z pojištění, jde-li o způsob práce v tomto odstavci vyznačený. Jest tedy otázkou, zdali se zřetelem k odchylnému znění obou odstavců sluší zákon vykládati tak, že podrobiti chtěl pojistné povinnosti domácké dělníky za všech okolností, jakmile jen se jejich práce opakuje v určitých časových obdobích, tedy zcela beze zřetele k tomu, v jakém poměru co do rozsahu a trvání jest tato práce k ostatní činnosti zaměstnanců.
Podle tohoto výkladu by osoba pracující doma na zakázku byla za onoho předpokladu, byť i vlastní její životní povolání bylo jiné, pojistné povinnosti podrobena, kdežto konala-li by stejnou práci za stejných jinak okolností v dílně zaměstnavatelově na základě poměru pracovního, pojištěním by povinna nebyla. Nelze se domnívati, že by bylo úmyslem zákona beze zřejmého zvláštního důvodu takto kategorii dělníků domáckých činiti účastnou nemoc, pojištění měrou širší než zaměstnance, kteří jsou k podnikateli v poměru pracovním, ač tito jsou k zaměstnavatelům ve svazku mnohem užším a proto jsou hospodářsky na nich více závislí než oni.
Poněvadž však při výkladu zákona nemoc, dlužno vycházeti z předpokladu, že zákon ten chtěl nemoc, pojištění upraviti pro všechny kategorie zaměstnanců, na něž se vztahuje, podle stejných zásad a poněvadž hořejší výklad tomuto interpretačnímu požadavku se příčící nikterak ve znění zákona nutně nevyplývá, utkvívaje toliko na vnějším slovném srovnávání odst. 1 a 2. § 1, dospěl nss k závěru, že ani při posuzování pojistné povinnosti dělníků domáckých nelze po rozumu zákona zcela se zřetele pustiti, v jakém poměru a vztahu jest jejich zaměstnání domáckou prací ve smyslu odst. 2 k jejich celkovému životnímu povolání. Nesluší přehlížeti, že nemoc. zák. z r. 1919 měl, rozšiřuje předpisem odst. 2 pojistnou povinnost na kategorii dělníků tam vyznačených, nepochybně na zřeteli zejména také takové dělníky, kteří pracují pro několik zaměstnavatelů a kteří dle dřívějšího zákonodárství a dřívější praxe za pojištěním povinné uznáváni nebyli. Tím lze si vysvětliti, proč asi ve 2. odst. není tak jako v odst. 1. výslovně řeč o »vedlejším zaměstnání. Jde-li o pracovní poměr, o jakém mluví odst. 1., jest ovšem možno srovnávati ten který určitý pracovní poměr s veškerou ostatní činností dělníkovou a zkoumati, je-li v poměru k této ostatní činnosti právě onen pracovní poměr zaměstnáním hlavním čili nic. U dělníků domáckých, pracují-li na zakázku pro několik zaměstnavatelů, nezáleží podle povahy věci vůbec na rozsahu a ovšem ani na trvalosti práce konané pro jednotlivého zaměstnavatele, i jest možno viděti v tom důvod, proč zvoleno tu bylo kriterium jiné, než v odst. 1. Zákon nestaví také proti sobě pravidelné a pouze příležitostné vykonávání prací na zakázku jako souznačné, neboť nepraví: pravidelně, to jest nikoli pouze příležitostně, nýbrž klade obojí vedle sebe, vytýkaje tu tedy dvě samostatná kriteria pravidelně a nikoli pouze příležitostně. Jest tedy důvodně míti za to, že výrazem »pravidelně« nemínil jen opakování práce v určitých stejných obdobích časových, nýbrž že tím chtěl vyznačiti práci, která jest pravidelným zaměstnáním dělníka, to jest právě tím zaměstnáním, které ho činí příslušníkem oné zvláštní kategorie dělníků, kterou zákon zahrnuje pod výraz »domáčtí dělníci na rozdíl od kategorie dělníků, kteří vstupují ke svým zaměstnavatelům v poměr pracovní, o níž jedná odst. 1 § 1.
V daném případě žal. úřad uznal Annu M. za povinnou pojištěním, přijav za prokázáno, že byla u st-lky od listopadu 1920 až do onemocnění pravidelně zaměstnána.
St-lka naproti tomu v řízení správním popírala, že by Anna M. byla domáckým vyšíváním pro ni zaměstnána pravidelně ve smyslu zákona, poukazujíc k tomu, že jí dávala zboží domů k vyšívání »po dlouhé přestávce zase v listopadu 1920«, že si v době 4 měsíců Anna M. vydělala něco méně než půl třetího sta korun, že pečuje o domácnost a jen od případu k případu nějakou výšivku provede.
Žal. úřad na tato tvrzení st-lky nevešel, nezkoumal, zdali toto domácké vyšívání jest pravidelným zaměstnáním Anny M. ve smyslu shora vyloženém, zdali tedy Annu M. lze zařaditi do kategorie dělníků domáckých, či zdali pravidelným jejím zaměstnáním je obstarávání domácnosti, při čemž jen zbývající čas věnuje vyšívání na zakázku, domáckou práci tedy provozuje v tomto smyslu, byť i častěji, jen nahodile. Žal. úřad spornou otázku pojistné povinnosti Anny M. s tohoto hlediska nezkoumal, vycházeje zřejmě z právního názoru, že pravidelné vykonávání domácké práce po rozumu odst. 2 § 1 nemoc. zák. dáno jest již tehdy, když se práce taková opakuje v určitém období častěji.
Poněvadž tento právní názor podle toho, co bylo výše řečeno, není ve shodě se zákonem, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3834. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 248-250.