NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 16124.

Jestliže okresní nemocenská pojišťována vede k vymožení náhradních útrat podle § 20, odst. 2, zák. č. 224/1924 ve znění zák. č. 184/1928 Sb. z. a n. exekuce podle vykonatelných platebních výměrů před jejích pravoplatností, neodpovídá za škodu vzešlou tomu, proti komu se exekuce vedou.
(Rozh. ze dne 20. května 1937, Rv II 532/36.)
Žalobce — zednický mistr — se na žalované okresní nemocenské pojišťovně v B. domáhá zaplacení částky 18.000 Kč, a to z důvodu náhrady škody jednak proto, že ve sporu s žalovanou okresní nemocenskou pojišťovnou o náhradní útraty Leopolda S. musel zaplatiti svému právnímu zástupci Dr. S-ovi částku 580 Kč, jednak další náhrady škody vzniklé prý mu ztrátou zákazníků a výdělku, kterého by u nich byl dosáhl. K odůvodnění žalobního nároku přednesl: Žalovaná nemocenská pojišťovna neprávem předepsala žalobci v několika případech placení tak zvaných náhradních útrat, ač své zaměstnance přihlašoval včas k sociálnímu pojištění. Žalobce ve všech případech podal proti nesprávným a neodůvodněným platebním výměrům včas rekursy resp. odvolání k vyšším správním instancím, jež nejsou dosud pravoplatně vyřízeny. Žalovaná však přesto neprávem vymáhala na žalobci předepsané náhradní útraty exekučně a zabavovala jeho pohledávky za vykonané práce stavebníkům. Jak v O., kde žalobce provozuje zednickou živnost, tak i v okolních obcích se stalo brzy známe, že žalovaná zabavuje pohledávky u žalobcových zákazníků, a z toho lidé usuzovali, že žalobce- má finanční potíže. Tak přišel žalobce zaviněními žalované o četné stavební práce, které by mu byly bývaly za normálních poměrů zadány, a tím mu byla způsobena značná škoda. Žalobce si čítá ztrátu na výdělku z toho povstalou částkou 18000 Kč. Co se týká náhradních útrat vymáhaných žalovanou za Leopolda S. byly náhradní útraty předepsány žalovanou neoprávněně. Ani jeden z platebních příkazů nebyl v době vedení exekucí pravoplatný. V době, kdy žalovaná vedla proti žalobci exekuce, postoupil jí žalobce na vyrovnání jejích domnělých pohledávek, svoji pohledávku za manžely Janem a Hedvikou V. v částce 1400 Kč, takže uvedenými postupem byla žalovaná úplně vyrovnána. Nižší soudy neuznaly žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud co do částky 580 Kč odmítl dovolání, v příčině další žalobní žádosti dovolání nevyhověl a uvedl v otázce, o niž jde, v důvodech:
Z celého žalobcova přednesu vyplývá, že se na žalované pojišťovně domáhá náhrady škody proto, že vykonávala svá oprávnění plynoucí ze zákona č. 221/1924 v doslovu zákona č. 184/1928 Sb. z. a n. způsobem příčícími se dobrým mravům, že tudíž právním důvodem žalobního nároku jest šikána podle § 1295, odst. 2, obč. zák. Jak vyslovil nejvyšší soud v rozhodnutí č. 12349 Sb. n. s., jest šikánou jednání, které sice jednající; vykonává v mezích svého práva, avšak sleduje zřejmý účel v rozporu s dobrými mravy poškoditi jiného, že takovéto jednání jest důvodem k náhradě škody a že ten, kdo tvrdí takovéto poškození, musí dokázati, že jednající zneužil svého práva mravně závadným způsobem se zřejmým úmyslem ho poškoditi, a že utrpěl škodu. Žalobce uplatnil v té příčině, že žalovaná okresní nemocenská pojišťovna vedla na něho exekuci neoprávněně, zbytečně a ve větším, rozsahu, než bylo třeba, že mu tím odradila zákazníky, pro které by jinak byl pracoval, a že ho tak připravila o výdělek, kterého by jinak byl dosáhl. Podle zjištění prvého rozsudku, které nebylo v odvolání napadeno, šlo o vymáhání náhradních útrat podle § 20, odst. 2, zákona č. 221/1924 v doslovu zákona č. 184/1928 Sb. z. a n., které i po provedených exekucích nebyly ještě žalobcem plně zaplaceny. O vymáhání dotčených náhrad¬ ních útrat platí ustanovení § 175 uvedeného zákona, které dovoluje soudní exekuci na základě vykonatelného platebního výměru, jenž jest podle § 1 č. 19 ex. ř. v doslovu zákona č. 23/1928 Sb. z. a n. exekučním titulem. Vykonatelnost platebního výměru potvrzuje podle § 175 dotčeného zákona o sociálním pojištění sama okresní nemocenská pojišťovna. Bylo-li prvým soudem zjištěno, aniž to bylo žalobcem napadeno, že platební výměry, podle kterých byla proti žalobci navržena soudní exekuce, byly vykonatelné, plyne z toho, že žalovaná okresní nemocenská pojišťovna byla oprávněna navrhnouti soudní exekuci proti žalobci a že byla oprávněna v ní také pokračovati, až by náhradní útraty byly plně uhrazeny. Vedení exekuce před pravoplatností platebních výměrů žalobci doručených nečinilo z exekučních návrhů žalované okresní nemocenské pojišťovny zneužití jejího práva na zaplacení náhradních útrat žalobci k zaplacení předepsaných, neboť jest v zájmu řádného vedení peněžního hospodářství žalované okresní nemocenské pojišťovny, aby nuceně vymáhala prostředky, které jsou určeny pro plnění úkolů sociálního pojištění svěřených jí zákonem o sociálním pojištění č. 221/1924 v doslovu zákona č. 184/1928 Sb. z. a n. Již z toho, že zákonodárce připustil, aby exekuce proti omeškalému dlužníku byla vedena již na základě vykonatelného platebního výměru, vyplývá, že zákonodárce tímto způsobem zamýšlel zajistiti pro sociální pojištění hmotné prostředky včas a že vyloučil úmyslně odklad vymáhání těchto prostředků až do pravoplatnosti platebního výměru, tudíž až do okamžiku, kdy o povinnosti platební a o výši příspěvků k sociálnímu pojištění neb o výši náhradních útrat bude pravoplatně rozhodnuto. Nezáleží proto na tom, zda podal žalobce proti platebním výměrům včas opravný prostředek. Zásada, že lze navrhnouti exekuci i před pravoplatností nějakého rozhodnutí, nebyla vyslovena teprve v zákoně o sociálním pojištění, nýbrž byla uplatněna jíž v exekučním řádě, který, uváděje v § 1 č. 1 usnesení civilních soudů jako exekuční tituly, výslovně uvádí nejen usnesení, proti kterým není již dalšího opravného prostředku, tudíž usnesení pravoplatná, ale i usnesení, proti kterým není alespoň propůjčen opravný prostředek, jenž by zastavoval exekuci, což jsou usnesení pouze vykonatelná. Že žalovaná okresní nemocenská pojišťovna navrhla proti žalobci exekuce zbytečně a ve větší míře, než toho bylo třeba k úhradě jejích pohledávek, jest vyvráceno zjištěním, že po provedení exekucí nebyly náhradní útraty žalobcem plně zaplaceny. Žalobce sice uplatnil, že postoupil žalované okresní nemocenské pojišťovně pohledávku za Janem V., avšak z tohoto postupu nemohly býti náhradní útraty žalobci předepsané uhrazeny, poněvadž žalobce byl s Janem V. vyrovnán. Pro důvodnost žalobního nároku neplyne nic ani z rozhodnutí nejvyššího soudu č. 6672, 7842 a 9484 Sb. n. s., k nimž odkazuje žalobce v dovolání, ježto nejednají o nárocích na náhradu škody podle § 1295, odst. 2, obč. zák. O tom, zda byl žalobce oprávněn žádati za odklad exekucí proti němu povolených, když podal stížnosti proti platebním výměrům o náhradních útratách, netřeba se zmiňovati, ježto v souzeném sporu není rozhodující, zda žalobce užil či neužil svého práva navrhnouti odklad exekucí proti němu povolených podle § 42 č. 5 ex. ř. Nepodařilo-li se žalobci prokázati, že u žalované pojišťovny jde o šikánu při vymáhání náhradních útrat podle § 20 zákona č. 221/1924 v doslovu zákona č. 184/1928 Sb. z. a n., nebylo příčiny k změně napadeného rozsudku v této části.

Citace:

Čís. 16124. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 695-697.