Čís. 15277.Zák. čís. 302/20 a 230/24 Sb. z. a n. Závazek z vkladní knížky předpokládá pravost podpisu zavázaného. (Rozh. ze dne 10. června 1936, Rv I 110/36.) Žalobkyně domáhá se žalobou realisace vkladní knížky žalovaného spolku dané jí stavitelem L. jménem kauce za dodržení stavebních podmínek, aby mu uvolnila zadržených 5% z každé učiněné výplaty. Nižší soudy uznaly podle žaloby. Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody:Žalobkyně nežaluje z důvodu zástavního práva patřícího jí vůči staviteli, nýbrž uplatňuje právo držitele vkladní knížky k vybrání vkladu. Není tedy třeba řešiti vůbec otázku právního poměru, který byl podkladem k vydání knížky a odevzdání jí žalobkyni, ani otázku případného ručení žalovaného spolku za vadné vystavení knížky, když žalobkyně neopírá o tyto důvody žalobní nárok na výplatu vkladu, nýbrž jen o držbu knížky. Jde o vkladní knížku ve smyslu § 1, odst. 2 zák. čís. 230/24 Sb. z. a n., která má podle § 10 zák. čís. 302/20 Sb. z. a n. povahu papíru majiteli svědčícího, takže každý, kdo takovou knížku předloží, jest pokládán za řádného držitele a jest mu vyplatiti žádanou částku, pokud není výplatě na překážku řízení umořovací o vkladní knížce nebo zákaz soudní aneb není-li vklad vázán způsobem připuštěným stanovami. Takový cenný papír má hodnotu v sobě, obsah jeho jest jediným základem a měřítkem práv a povinností z něho. Poněvadž tedy hodnota závazku, z cenného papíru tkví v něm, jest nutnou podmínkou takového závazku skripturní akt se strany zavázaného. Ze spojení skripturního aktu s hmotněprávním významem takového závazku se podává, že podmínkou platností závazku z takového papíru jest pravost podpisu zavázaného. Žalobkyně netvrdila zvlášť pravost vkladní knížky považujíc ji za pravou, ale žalovaná namítla, že vkladní knížka, o kterou jde, není pravá, poněvadž znamenání žalovaného spolku neodpovídá stanovám, když podpis jednoho člena představenstva pod vytisknutým zněním jména společenstva na první stránce knížky jest falšován, rovněž jeho podpis na třetí straně při potvrzení vkladu. Z toho pak odvozovala neplatnost vkladní knížky, ježto jak k znamenání společenstva, tak k potvrzení vkladu jest předepsán podpis, t. j. pravý podpis dvou členů představenstva. Ovšem doznala v žalobní odpovědi, že tuto vkladní knížku vystavila a odevzdala staviteli L., aby jí použil jako kauce. Ale v tomto přednesu nelze shledávati uznání ani pravosti podpisu onoho člena představenstva, ani platnosti vkladní knížky. Pokud pak odvolací soud usuzuje z toho na doznání o vydání knížky, odůvodnila žalovaná strana, že seznala falšování onoho podpisu teprve po řádné prohlídce knížky, kterou měl u sebe stále zástupce žalobkynin. Z toho nelze při pečlivém zkoumání obsahu přednesu žalované strany usuzovati na uznání vkladní knížky za platnou, resp. doznání pravosti podpisů zástupců žalovaného společenstva. Otázku platnosti její jest tedy probrati na základě námitek žalované strany. Tato nabídla důkazy o zfalšování podpisu zmíněného člena představenstva. První soud neučinil zjištění o pravosti podpisu toho, pokládá pak za pravděpodobné, že jméno ono vepsal do knížky onen člen představenstva, který knížku vydával. Otázku pravosti podpisu tohoto člena představenstva žalovaného společenstva považuje za nerozhodnou stejně jako odvolací soud, který odvozuje uznání platnosti knížky hlavně z toho, že ji žalovaná podle svého doznání ve sporu svými zástupci vydala. Avšak to nelze považovati za uznání platnosti, jak už bylo uvedeno. Právem proto shledává žalovaná strana vadnost odvolacího řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) v tom, že nebyla probrána pravost uvedeného podpisu Josefa Ř. Otázka, byla-li žalobkyně při nabytí držby vkladní knížky bonae fidei i co do pravosti podpisů v knížce, po případě byla-li povinna ji zkoumati, není rozhodná pro tento spor, v němž se žaluje jen na plnění z cenného papíru a v němž rozhoduje jen jeho objektivní stav.