NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15143.

Osmihodinová pracovní doba.
Ustanovení zákona o osmihodinové době pracovní nevztahují se na zřízence obecní policie požární a zdravotní.
Pro obecní zřízence policie požární, místní a zdravotní nebyly vydány obecně platné předpisy, upravující jejich denní pracovní dobu.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1936, Rv I 2625/35.)
Žalobce, městský hasič, se domáhá na žalované obci zaplacení odměny za práce přes čas, které prý vykonal v době od 1. prosince 1932 do konce března 1934. Nárok na tuto odměnu opírá jednak o to, že se naň vztahuje zákon čís. 91/18 Sb. z. a n. o osmihodinové době pracovní, jednak též o to, že mu osmihodinová pracovní doba byla zaručena ustanovením § 13 služebního a pensijního řádu pro zřízence žalované obce, tedy smluvně, a že žalovaná obce nebyla oprávněna prodloužiti tuto pracovní dobu jednostranně na 12 hodin denně. Prvý soud uznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud vyslovil, že žalobní nárok není důvodem po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud vyslovil především právní názor, že žalobní nárok nelze vyvozovati ze zákona čís. 91/18 Sb. z. a n., protože žalobcova služební činnost u žalované obce byla veřejnoprávního rázu a protože ustanovení zákona o osmihodinové době pracovní se nevztahují na obecní zaměstnance vykonávající funkce veřejnoprávní. Rozhodnutí čís. 5728 Sb. n. s., na něž bylo poukázáno v napadeném rozsudku, se ovšem týká obecních strážníků, ale vyslovená v něm zásada platí též o zřízencích obecní policie požární a zdravotní, neboť i jich používá obec jako svých výkonných orgánů v takových oborech obecní správy, v nichž se projevuje její vrchnostenská moc na jejím území. Podrobně to bylo vyloženo již v rozhodnutí čís. 11301 Sb. n. s., na něž se pro stručnost odkazuje (srovnej též nález nejvyššího správního soudu čís. 9203 Sb. Bohuslavovy). Dovolatel ostatně ani nebrojí proti správnosti názoru, že se ustanovení zákona čís. 91/18 Sb. z. a n. nevztahují na obecní zaměstnance, konající funkce veřejnoprávní, nýbrž jen dovozuje, že prý konal nejméně z poloviny také práce rázu soukromoprávního a že z tohoto důvodu platí i pro něho předpisy zákona čís. 91/18 Sb. z. a n. o osmihodinové době pracovní. Leč odvolací soud probral jednotlivé pracovní úkony žalobcovy, jež byly zjištěny a dospěl k správnému závěru, že to byly vesměs práce, kterých jest potřeba a které slouží k řádnému výkonu obecní policie požární (§ 28 čís. 9 čes. obec. zříz.), po případě k ochraně bezpečnosti života a majetku občanů, tedy též k vykonávání obecní policie místní (§ 28 čís. 2 čes. obec. zříz.), takže je lze zařaditi v celku mezi úkony, spadající do oboru veřejnoprávní působnosti obce. Pokud konečně dovolatel dovozuje, že mu byla osmihodinová denní doba pracovní zaručena ustanovením § 13 služebního a pensijního řádu pro zřízence obce, jejích podniků a ústavů, tedy smluvně, jest k jeho vývodům uvésti toto: Podle § 13 služebního a pensijního řádu stanoví pracovní dobu pro zřízence žalované obce městská rada v mezích zákonitých předpisů o osmihodinové době pracovní a zákonů i nařízení o pracovní době vůbec. Z toho plyne, že uvedeným ustanovením služebního řádu jest volnost žalované obce při stanovení pracovní doby pro zřízence obmezena jen předpisy obecně platnými. Jak bylo již vyloženo, nevztahují se předpisy zákona čís. 91/18 Sb. z. a n. o osmihodinové době pracovní na žalobcův služební poměr. Pro obecní zřízence policie požární, místní a zdravotní nebyly vydány žádné obecně platné předpisy, upravující jejich denní pracovní dobu, a v § 3 zákona čís. 16/20 Sb. z. a n. se mluví jen povšechně o »stálém a výhradném povolání, které trvale ustanovený obecní zřízenec musí konati po celou v jeho oboru platnou pracovní dobu«. Ani v § 11 odst. VIII tohoto zákona nebyla délka denní pracovní doby obecních zřízenců vymezena, neboť se tam mluví jen o »normálních« pracovních hodinách a zřízencům se vyhražuje den klidu v týdnu. V § 9 odst. 2. služebního a pensijního řádu, pro žalobce platného, jest ustanoveno, že zřízenci jsou povinni poslouchati služebních a pracovních nařízení a podle nich konati své povinnosti. Nelze tedy ani z § 13 služebního řádu vyvoditi, že žalovaná obec byla povinna stanoviti délku pracovní doby pro žalobce jen v mezích zákona čís. 91/18 Sb. z. a n. Naopak byl žalobce ve smyslu § 9 odst. 2 služebního řádu zavázán konati své povinnosti jako obecní zřízenec podle daných mu služebních a pracovních nařízení, tedy také podle nařízení, jež mu bylo dáno o délce pracovní doby podle § 13 služebního řádu. Byla-li pracovní doba žalobcova žalovanou obcí nově upravena, a stalo-li se tak v mezích § 13 služebního řádu, nešlo při tom ani o změnu tohoto služebního řádu ve smyslu jeho § 2, ani o porušení nabytých práv žalobcových.

Citace:

Čís. 15143. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 475-477.