Č. 4734.

Okresní zaměstnanci. Místo okresního cestáře spadá pod předpisy §§ 4 a 14 zák. o legionářích č. 462/1919.
(Nález ze dne 25. května 1925 č. 13 654/24). Prejudikatura: Boh. 2373 adm.
Věc: Okresní správní komise ve Strakonicích proti ministerstvu vnitra o obsazení místa okresního cestáře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 12. dubna 1924 prohlásilo min. vnitra podle ustanovení § 14. zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. obsazení místa okr. cestáře na silnici r-ské nelegionářem Karlem M. za neplatné a nařídilo osk-i v Strakonicích, aby Karel M. byl do 4 neděl od doručeni rozhodnutí propuštěn, a to v podstatě z té příčiny, že osk, obsazujíc zmíněné místo, nepostupovala způsobem, stanoveným v § 9 cit. zák. a čl. 13 vl. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss:
V daném případě není sporu o tom, že vskutku nebyly zachovány předpisy § 9 zák. č. 462/1919 a čl. 13 vl. nař. č. 151/1920, normující řízení při obsazováni některého z míst v §§ 4 a) b) a 5 cit. zák. uvedených, tak že tu byl nepochybně důvod k zakročení žal. úřadu podle § 14 cit. zák. — předpokládaje ovšem, že jde skutečně o nějaké místo druhu právě naznačeného. Žal. úřad tvrdí, že jde o místo zmíněné v § 4 a) zák., kdežto st-lka to popírá, namítajíc, že nejde ani o žádné místo zřízence podle § 3 zák. ze 17. prosince 1919 č. 17 Sb. z r. 1920 a § 1 zák. z 21. prosince 1921 č. 478 Sb., ani nelze cestáře pokládati za dohlížitele ve smyslu § 4 lit. a) zák. č. 462/1919. Jde prý prostě o služební poměr soukromoprávní, jakýž nelze zařaditi pod pojem míst uvedených v § 4 zák. toho taxativně. Ustanovení § 4 jest výjimečné a nesmí proto býti vykládáno extensivně.
Názoru st-lčinu nelze přisvědčiti. Neboť když ustanoveni § 4 a) cit. zák. vyhrazuje legionářům všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát nese celý náklad nebo část nákladu, a dále takováto místa ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných, nemůže býti pochyby o tom, (jak ostatně tento soud vyslovil již v nál. Boh. 2373 adm.), že tendencí zákona jest umístiti pokud možno největší počet legionářů ve službách veřejných, a to při legionářích odborně nekvalifikovaných v nižší státní a veřejné službě, a že legionářům měla býti vyhrazena takováto místa, ať již jsou pojmenována jakkoli.
Nezáleží pak ovšem ani na tom, jde-li o místo zřízenecké po rozumu předpisů výše citovaných či o služební poměr rázu soukromoprávního a nemůže také padati na váhu, má-li býti služba ta jediným neb aspoň hlavním či toliko vedlejším zaměstnáním osoby zvolené, neboť také zákon v tom směru nerozeznává a vzhledem ke své zmíněné již tendenci přirozeně ani dobře rozeznávati nemohl. Že pak v daném případě šlo o místo v nižší službě, zdůrazňuje sama st-lka; nelze proto shledati v tom nezákonnost, když místo to bylo žal. úřadem zařaděno pod místa uvedená v § 4 lit. a) zák. č. 462/1919.
Potom však jsou dány obě podmínky, za jakých bylo min. vnitra povinno zakročiti podle § 14 cit. zák., a je stížnost bezdůvodná. Bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

Č. 11281.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1035-1039.