Authors:
= Boh. adm., 7 (1925), sv. 2
PDF

Č. 4881

.
Státní zaměstnanci (Slovensko): * Zákon č. 269/20 neposkytuje opory pro právní názor, že všechny otázky, týkající se poměrů býv. uherských státních zaměstnanců (zejména také účinnost pensionování podle § 6 cit. zák.) musí býti upraveny nejpozději ke dni 1. července 1920.
(Nález ze dne 8. září 1925 č. 16406).
Věc: Michal E. v Košicích (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu pošt a telegrafů (min. rada Jar. Matoušek) o pensijní požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení, pokud jde o výši pensijních požitků, a pro nezákonnost, pokud jdeostanovení účinnosti pensionování; jinak se stížnost odmítá jako nepřípustná.
Důvody: St-1 byl v době státního převratu poštovním podúředníkem u státního poštovního úřadu v Košicích, ustanoveným býv. uherským státem, složil slib věrnosti republice čsl. a účastnil se stávky státních zaměstnanců, která vypukla na Slovensku 14. února 1919; od 14. pokud se týče 22. února 1919 nekonal službu. Dne 26. června 1920 podal st-l u min. pro Slov. žádost za převzetí do čsl. poštovní služby, případně za pensionování. Rozhodnutím ze 14. července 1924 sdělilo min. pošt ředitelství pošt v Košicích, že nevyhovuje žádosti st-lově, aby byl převzat do čsl. státní služby poštovní, a že jej dává podle § 6 zák. č. 269/1920 na trvalý odpočinek. Týmž rozhodnutím uložilo min. pošt jmenovanému ředitelství, aby vyrozumělo o tom st-le a aby mu se souhlasem gfř v Bratislavě vyměřilo od 1. července 1920 t. j. od 1. dne měsíce následujícího po uplynutí lhůty stanovené v § 4 cit. zákona odpočivné požitky v té míře a potud, pokud by měl na ně nárok podle zákonů uherských platných 28. října 1918.
St-l nebrojí proti tomu, že byl podle § 6 cit. zák. dán do pense, nýbrž namítá pouze, že žal. úřad dal jej neprávem do pense s účinností od 1. července 1920 a dovozuje v tomto směru, že podle § 12 zák. čl. LXV : 1912 mohl býti dán do pense teprve dnem 1. října 1924, ježto teprve dne 15. září 1924 bylo mu doručeno rozhodnutí o výměře pense.
Tuto námitku stížnosti shledal soud důvodnou.
Podle § 6 a § 7, odst. 1 zákona z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. mají se úředníci a zřízenci býv. státu uherského, kteří, ač za to podle § 4 žádali, nebyli trvale ustanoveni ve službách republiky čsl., dáti na odpočinek a mají se jim poskytnouti zaopatřovací požitky v té míře a potud, pokud by měli na ně nárok podle zákonů uherských platných v den 28. října 1918.
Z těchto ustanovení jde tedy na jevo, že uherské zákony platné v den 28. října 1918 jsou směrodatné jak pro otázku nároku na pensi zmíněných zaměstnanců, tak i pro otázku výše pense, — a tudíž důsledně ovšem i pro otázku, od které doby mají býti zaměstnanci dáni na odpočinek. Platí tedy o těchto zaměstnancích v plné míře také ustanovení § 12, odst. 1 a 2 zák. čl. LXV : 1912, v nichž jest zřejmě vyjádřena zásada, že pensionování státního zaměstnance jest účinným teprve od prvního dne měsíce, který následuje po doručení úředního rozhodnutí o výměře pense.
Žal. úřad vychází však ve svém rozhodnutí, jak tomu nasvědčují také vývody odvodního spisu, z právního názoru, že ustanovení § 12 zák. čl. LXV : 1912, pokud jedná o době účinnosti pensionování, neplatí pro zaměstnance bývalého uherského státu, pensionované podle §§ 6 a 7, odst. 1 cit. zákona č. 269 z r. 1920 a že tito zaměstnanci mohou býti dáni vždy do pense jen s účinností od 1. července 1920 Tento právní názor nemá však, jak plyne z toho, co bylo svrchu uvedeno, v ustanovení § 6 cit. zákona č. 269 z r. 1920 nejmenší opory.
Žal. nemůže zmíněný svůj právní názor odůvodňovati, jak činí v odvodním spise, ani tím, že zákon č. 269 z r. 1920 sleduje účel, aby poměry býv. uh. státních zaměstnanců byly upraveny nejpozději uplynutím lhůty stanovené v § 4 cit. zák. t. j. dnem 1. července 1920 a že tudíž, poukazuje-li cit. zákon k této lhůtě v §§ 5 a 7, nutno míti za to, že tato lhůta platí také pro dobu účinnosti pensionování. jež bylo provedeno podle § 6 cit. zák. Žal. úřad přehlíží při této své argumentaci, že cit. zákon právě pouze v určitých, taxative vypočtených případech víže určité právní účinky k uplynutí lhůty stanovené v § 4 — končící dnem 30. června 1920 — totiž právě pouze v případech uvedených v § 5 a v odst. 2. § 7. Z těchto specielních předpisů obsažených v § 5 a v odst. 2. § 7 cit. zákona, jež týkají se výhradně případů tam taxative uvedených, nelze však ještě dovozovati, že by lhůta stanovená v § 4 cit. zákona měla právní význam i tam, kde cit. zákon se o lhůtě té vůbec nezmiňuje, a k jejímu uplynutí positivním svým předpisem nižádné účinky nevíže.
Citace:
č. 4881. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 81-82.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).