NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2072.

Jde o pokračování v trestné činnosti (jednotný zločin), provinil-li se pachatel celou řadou trestných činů, z nichž jest třeba každý jednotlivý zločinným, které však podle jeho záměru a úmyslu jsou jen částmi jednoho zamýšleného činu celkového a provedením jednoho a téhož zločinného rozhodnutí.
I při majetkových deliktech je možno pokračování a nikoliv jich opakování, když celkový čin vytryskl z jednoho a téhož rozhodnutí vůle.
(Rozh. ze dne 4. září 1925, Zm I 365/25). Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §u 181 tr. zák. a přestupkem proti veřejným zařízením a opatřením podle §u 320 f) tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 b), správně 9 a), §u 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že odsouzení obžalovaného jest právně mylným. Neboť čin, záležející v zadržení a přivlastnění si 2000 Kč, které byly obžalovanému jako přespolnímu listonošovi v roce 1921 svěřeny poštovním úřadem, jest prý článkem řetězů podobných trestných činů, spáchaných v letech 1919 až 1923, pro které byl obžalovaný rozsudkem krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 1924 právoplatně odsouzen. Nově na jevo vyšlý skutek není prý činem samostatným, nýbrž je jednotlivým počinem téže trestné činnosti, jež jest právnicky jediným nedílným celkem, pro kterou byl obžalovaný již oním rozsudkem právoplatně odsouzen. Opětovné trestní stíhání obžalovaného bylo by prý přípustno jen za předpokladů §§ů 356 a 355 tr. ř., což se v tomto případě nestalo a nebylo také pro ně zákonného pokladu. Stížnost jest na omylu. Má na mysli, že na celou trestnou činnost obžalovaného dlužno pohlížeti jako na činnost jednotnou, kterou nelze rozčleňovati v jednotlivé trestné zásahy a posuzovati tyto samostatně, a již naopak hodnotiti sluší jako jeden zločinný celek. Stížnost jest tudíž názoru, že při jednotlivých počinech šlo jen o pokračování v trestné činnosti. Takováto forma trestné činnosti přichází podle platných zásad trestního práva v úvahu, když pachatel se provinil celou řadou trestných činů, z nichž jest třeba každý jednotlivý zločinným, které však podle jeho záměru a úmyslu jsou jen částmi jednoho zamýšleného činu celkového a provedením jednoho a téhož zločinného rozhodnutí. V takových případech jest arci jednotlivý čin podle svého určení pouze jedním článkem v celém řetězu dílčích aktů; řetěz ten je pak uzavřen teprve spácháním posledního dílčího činu. Teprve tím zakončuje se celková činnost trestná a stává se zločinem jednotným. Z toho plyne, že rozhodným kriteriem jest jednotnost rozhodnutí a vůle a že jen tato jednotnost dodává několika trestným úkonům ráz nedílního celku. Za tohoto předpokladu nepadá při posuzování otázky, zda jde o pokračování v trestné činnosti, na váhu ani totožnost předmětů útoků, ani totožnost jejich majitele, ani stejnost způsobu provedení činů. Leč zjištění nalézacího soudu ani v prvém rozsudku ani v rozsudku nyní napadeném neposkytují nejmenší opory pro předpoklad, že všechny činy obžalovaného vytryskly a vzešly z téhož rozhodnutí a z téhož zlého úmyslu. Naopak rozsudek, nyní napadený, stojí po skutkové stránce výslovně na stanovisku, že obžalovaný jednal v případě, o nějž jde, ze samotného, jen ku spáchání dotyčného činu směřujícího zlého úmyslu, a že tento zvláštní zlý úmysl byl jeho spácháním úplně vyčerpán a konečně proveden. Z tohoto skutkového zjištění musí stížnost, uplatňujíc hmotněprávní důvod zmatečnosti, vycházeti, pak však nemůže býti řeči o nesprávném právním posouzení věci. Na správnosti tohoto názoru nemůže ničeho měniti poukaz na zásadu §u 173 tr. zák., jíž použití dlužno i při ostatních majetkových deliktech a podle níž při deliktech tohoto rázu ohledně sčítání částek, vzešlých z několika opětovných útoku stanoven byl zvláštní předpis za účelem zjištění celkové škody, na níž závisí zločinnost neb určitá vyšší trestní sazba. Neboť v takových případech jde zpravidla o opakování a jen následkem zvláštního předpisu zákonného má se o jednotlivých činech při zkoumání otázky, zda jde o zločin a které trestní sazby dlužno použíti, za to, jako by byly pokračováním jedné a téže trestné činnosti. Samozřejmo jest arci, že i při majetkových deliktech jest možným pokračování a nikoli jich opakování, když celkový čin vytryskl z jednoho a téhož rozhodnutí vůle. Bylo však již uvedeno, že skutková zjištění jak prvého tak i druhého rozsudku nenasvědčují takovémuto předpokladu. Nebylo- li však zde takovéhoto jednotného rozhodnutí a zlého úmyslu, šlo ovšem jen o opakování trestných činů a mohl proto nalézací soud vynášeje prvý rozsudek, použiti ustanovení §u 173 tr. zák. jen ohledně těch jednotlivých trestných činů, které mu byly předloženy k rozhodnutí. Trestný čin, o který se nyní jedná, nebyl dosud dán v obžalobu, vyšel naopak nově na jevo a mohl býti proto učiněn předmětem zvláštního jednání a rozhodnutí a jen při výměře trestu bylo přihlížeti k ustanovení §u 265 tr. ř., jak se také stalo. Z toho vychází, že jest nesprávným náhled stížnosti, že trestní stíhání pro čin, o nějž jde, bylo přípustno jen za předpokladů §§ů 356 a 355 tr. ř., ježto nejde o čin, pro který byl obžalovaný již odsouzen, nýbrž o čin jiný.

Citace:

č. 2072. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 453-455.