NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 5399.

I nadržování padělateli peněz stíhá zákon (§ 6 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n.) jen tehdy, děje-li se ze zlomyslnosti, t. j. ve zlém úmyslu podle § 1 tr. zák.
Jako ve všeobecných případech § 212 tr. zák., i při tomto zločinu je subjektivní stránka, jde-li o neoznámení zločinu, vyčerpána jen tehdy, seznal-li pachatel, že jiná osoba páše (spáchala) zločin, a přes tuto vědomost a poznatek, že tak může učiniti, aniž ohrozí sebe neb osoby blízké, úmyslně neučinil předepsané oznámení; nestačí tudíž pouhé podezření, že se zločin páše neb že byl spáchán.
(Rozh. ze dne 11. října 1935, Zm I 1045/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného J. K. do rozsudku krajského soudu v Klatovech ze dne 30. srpna 1935, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 6 zákona čís. 269/1919 Sb. z. a n., napadený rozsudek zrušil ve výroku odsuzujícím J. K. a vrátil věc nalézacímu soudu, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Z důvodů:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud s hlediska zmatku § 281, čís. 9 a) tr. ř. vytýká, že napadený rozsudek vychází při řešení otázky, je-li opodstatněna subjektivní stránka zločinu podle § 6 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n., z mylného výkladu zákona.
Podle uvedeného ustanovení je trestný, kdo úmyslně nepřekazí nebo úřadu neoznámí padělání peněz ve smyslu § 1 cit. zák., ač tak mohl učiniti, aniž ohrozil sebe neb osoby jemu blízké. Skutková podstata tohoto zločinu přísluší ke skupině trestných činů, jež je podřaditi pod pojem; nadržování. Všeobecné ustanovení o tomto druhu zločinné činnosti, směřující k tomu, aby se vinníku po spáchaném činu bez předchozího srozumění poskytovala pomoc (zde ovšem jen pasivní), obsahuje § 212 tr. z., jenž sice výslovně mluví jen o nepřekažení zločinu, leč podle judikátury zachycuje též opominutí jej oznámiti, pokud přichází v Úvahu jen jako zvláštní případ nepřekažení (rozh. čís. 1686 Sb. n. s.). I takové opominutí je nadržováním zločinci po rozumu 26. hlavy trestního zákona, poněvadž se i tím překáží státu v jeho úkolu, aby stíhal spáchaný trestný čin a vinníka náležitě potrestal (viz Miřička, Trestní právo hmotné, 1934, str. 225). Již všeobecné a základní ustanovení § 212 tr. z. stíhá nadržování zločinu spáchané jeho nepřekažením jen tehda, když se děje ze zlomyslnosti, to jest ve zlém úmyslu § 1 tr. z. (rozh. čís. 1686, 4253 Sb. n. s.). V některých případech shledal však zákonodárce potřebu, stanoviti zvláštní, pokud se týče í širší trestní sankci pro nepřekažení a neoznámení těch-kterých trestných činů. Co se týče neoznámení, patří sem najmě předpisy podle § 9 zák. o třaskavinách čís. 134/1885 ř. z., podle § 12 zák. na ochr. rep. a konečně i ustanovení § 6 zák. o padělání peněz čís. 269/1919 Sb. z. a n.
Jde-li podle toho u posléz uvedeného předpisu v zásadě jen o zvláštní případ nadržování, byť i v jednotlivostech samostatně upravený, nemůže býti pochybným, že v příčině zlého úmyslu, jehož ostatně ustanovení § 6 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n. dokonce výslovně vyžaduje, nemůže platiti nic jiného, než ve všeobecných případech § 212 tr. zák. Tu se však vyžaduje úmysl pachateli nadržovali (Altmann I., str. 633), tedy pokud jde o neoznámení, úmysl, aby zůstal pachatel neoznámeným, utajeným. Byť i netřeba zvláštní pohnutky jako zištnosti, pomstychtivosti, škodolibostí a pod. (viz Herbst I., str. 458), je přece subjektivní stránka skutkové podstaty v příčině neoznámení zločinu vyčerpána jen tehdy, když pachatel seznal, že jiná osoba páše, pokud se týče spáchala, zločin a když přes tuto vědomost a přes poznatek, že tak může činiti, aniž ohrozí sebe neb osoby blízké, úmyslně neučinil předepsané oznámení. Nestačí tedy pouhé podezření, že zločin se páše nebo byl spáchán, kdyžtě i v důležitých případech zákona na ochranu republiky § 12, čís. 1, odst. 2 tohoto zákona se vyžaduje, aby pachatel nabyl onoho vědomí věrohodným způsobem (viz rozh. čís. 4297 Sb. n. s.).
Leč napadený rozsudek v souzeném případě pouze uvádí, že stěžovatel od K-ých a jinými pověstmi se dověděl, že R. chce a pokouší se padělati peníze, a že přes to oznámení neučinil, ačkoli jako starosta měl k tomu zvláště povinnost a příležitost. Na obhajobu stěžovatelovu, že oněm údajům a pověstem' nevěřil, reaguje rozsudek jen závěrem, že si obžalovaný musel býti vědom, že padělání peněz je věcí vážnou a že měl proto oznámení u četnictva učiniti, zvláště když šlo o nebezpečného a mnohokráte trestaného člověka, Místo rozhodovacích důvodů, že četnictvo by si věc samo podrobně vyšetřilo, poukazuje podle celé souvislosti na úsudek nalézacího soudu, že obžalovaný měl úvahy o pravdivosti a důvodnosti zmíněných údajů a pověstí ponechati četnictvu.
Z těchto důvodů nelze poznati, zda si nalézací soud uvědomil a správně vykládal nahoře uvedené náležitosti skutkové podstaty § 6 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n. po stránce subjektivní. Vždyť to, co rozsudek v tomto ohledu uvádí, naprosto nevylučuje možnost, že obžalovaný skutečně údajům a pověstem, o něž jde, nepřikládal víry a proto ani významu, a že se proto, třebas mylně a neprávem, považoval za prosta oznamovací povinnosti. V takovém případě by bylo pak možno, že obžalovaný jednal lehkomyslně a zejména v neshodě s povinnostmi, jež mu ukládal úřad obecního starosty a jež jsou též výslovně vytčeny, v ustanovení § 84 tr. ř., nebylo by však v takovém případě lze tvrditi, že obžalovaný věc oznámiti opominul úmyslně. Rozsudek si ani neúvědomuje, že obecní starosta, jemuž se oznamuje zločin, a jenž úmystně věc zatajuje, by zpravdla jednal v úmyslu, aby způsobil škodu při nejmenším státu v jeho právu na vykonávání spravedlnosti, a že by pak podlehl trestní sankci pro zneužití úřední moci podle § 101 tr. z. (viz Finger, Strafrecht I., str. 566).
Z toho, co předesláno, vysvítá, že rozsudek je stižen zmatkem čís. 9 a) stížností právem uplatňovaným a ježto pro nedostatek skutkových zjištění potřebných pro správné právní posouzení nelze se vyhnouti opětnému probrání věci u soudu nalézacího, bylo zmateční stížnosti, jejímiž ostatními vývody netřeba se zabývati, za předpokladů § 5 zák. čís. 3/78 ř. z. vyhověti již v sedění neveřejném a uznati, jak se stalo.

Citace:

čís. 5399. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 408-410.