Čís. 1109.

Ohledně místností, společných několika nájemníkům, posuzuje se bezprávnost násilního vniknutí do oněch místností (§ 83 tr. zák.) s hlediska spoluoprávněného, proti němuž jest násilné vniknutí namířeno.
(Rozh. ze dne 10. února 1923, Kr II 58/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 1. října 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle §u 83 první věty tr. zák., — mimo jiné z těchto
důvodů:
Nalézací soud zjistil, že několik obžalovaných, správně stěžovatel a několik jiných nezjištěných hochů, vniklo za křiku do síně školy, nalézající se v soukromém domě, že povykovali v domě, že doráželi na učitele Z-a a že rozpřáhli se na něho (ohrožovali ho) holemi, které někteří z nich měli v ruce. Nalézací soud zjišťuje dále, že netoliko stěžovatel, nýbrž i jiní hoši, vniknuvší do síně, učinili tak ve vzájemném dorozumění v úmyslu, by rušili vyučování. Stížnost uplatňuje dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., že stěžovatelova činnost, jak je zjištěna v rozhodovacích důvodech, nezakládá ani zločinu, ani jiného činu před soud příslušejícího. Nedovozuje sice přesně, z kterých úvah má právní podřadění nalézacího soudu za mylné, poukazuje však přece k tomu, že škola jest umístěna v budově soukromé, v níž jsou také soukromé byty, že domovní dvéře byly otevřeny, a že řídící učitel (české školy) H. neměl práva, rozhodovati o volnosti přístupu osob, které navštěvují (jiné) obyvatele domu. Dlužno přisvědčiti stížnosti potud, že skutková podstata zločinu rušení míru pozemního, jímž nalézací soud uznává stěžovatele vinným, není opodstatněna skutečnostmi, v rozhodovacích důvodech zjištěnými. Ve vniknutí několika osob jen částečně holemi ozbrojených a jediným řídícím učitelem H-ou po krátkém odporu z domu vypuzených, nelze shledati násilného vpádu více sebraných lidí, kterýžto pojem předpokládá, že více lidí počíná si na cizím pozemku tak, že odpor osoby oprávněné již předem jeví se marným. Není tu ani rušení držby práva na pozemek, neboť pojmu tomuto nelze podříditi pouhé přechodné i rušení vyučování, chvilkové obtěžování ve výkonu práva nájemního. Než zjištěná činnost stěžovatelova naplňuje skutkovou podstatu zločinu rušení míru domovního, která dle druhé věty §u 83 tr. zák. předpokládá pouze, by více sebraných lidí vniklo do cizího domu nebo bytu, a aby pak bylo vykonáno násilí na oprávněné v tomto domě nebo bytu osobě, na osobách domácích anebo na věcech. Pojem vniknutí nevyžaduje, by vstup dál se přemožením nějakých překážek fysických; stačí, vstupuje-li se do domu nebo bytu proti výslovně projevené neb i jen proti předpokládané vůli oprávněné osoby. Je-li tu kromě majitele domu více nájemníků, jimž přísluší právo co do místností, všem nájemníkům společných, rozhoduje vůle osoby, jejíchž zájmů se dotýká vstup pachatelův, a výhradně s hlediska tohoto spoluoprávněného jest posuzovati, zdali vstup pachatelův do oněch společných místností děje se bezprávně či ne; neboť zájmy ostatních spoluoprávněných nejsou vstupem nebo nevstupem pachatelovým nikterak dotčeny, souhlas jejich se vstupem byl by souhlasem s bezprávným účelem vstupu a nemohl by proto s hlediska práva obstáti. V této trestní věci směřoval úmysl stěžovatele a nezjištěných jeho společníků k tomu, aby rušili vyučování v místnosti české školy, směřoval tedy proti neporušitelnosti míru domovního v této místnosti, nad níž bdíti bylo právem a povinností řídícího učitele H. Tento svědek byl tedy v této věci osobou co do jinak společných místností oprávněnou, proti jeho vůli do těchto místností vstupováno býti nesmělo. Nezáleží proto na tom, že domovní dvéře byly otevřeny, rozhodným je pouze, zda pachatelé vstoupili do domu proti vůli řídícího učitele, a tu vzhledem ku bezprávnému úmyslu pachatelů nelze pochybovati ani o tom, že svědek H. se vstupem obžalovaných nesouhlasil, ani o tom, že obžalovaní byli sobě vědomi, že tohoto souhlasu tu není. Nezáleží dále na tom, zda stěžovatel a jeho společníci měli již předem úmysl, vykonati v domě násilí na lidech anebo věcech; stačí, bylo-li po bezprávném vstupu násilí skutečně vykonáno. Násilím jest však již násilí psychické, totiž vyhrůžky, jaké zjistil v tomto případě nalézací soud výrokem, že osoby, ve společném dorozumění do domu vniknuvší, dorážely na učitele Z-a a napřahovaly na něho hole. Učitel Z. patřil k osobám domácím, ježto dlel v domě za účelem vyučování, tedy s vědomím a dle příkazu oprávněného řídícího učitele H. Za pohrůžky odpovídá stěžovatel, třebas nebylo zjištěno, že i on osobně vyhrožoval z důvodu spolupachatelství, které nalézací soud zjistil výrokem, že více osob vniklo do domu ve vzájemném dorozumění za účelem rušení vyučování. Zjištěná stěžovatelova činnost naplňuje tedy skutkovou podstatu rušení míru domovního dle druhé věty §u 83 tr. zák. Třebaže tedy stěžovatelova činnost nalézacím soudem nesprávně byla podřaděna skutkové podstatě rušení míru pozemního dle první věty §u 83 tr. zák., nestala se stěžovateli odsuzujícím výrokem újma, ježto oba zločiny, uvedené v témže §u tr. zák. stiženy jsou dle §u 84 tr. zák. týmže trestem.

Citace:

č. 1109. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 97-99.