NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 155.

Rozbití skla v okně vozu elektrické pouliční dráhy jest příhodou v dopravě dle § 1 zák. o ruč. žel., ať se stalo z jakékoliv příčiny. Příčinu tu dokazovati není povinností žalobcovou, nýbrž jest na žalované dráze, aby, chce-li se ručení sprostiti, dokázala, kterou z příčin uvedených v § 2 se tak stalo.
Příhodou v dopravě jest i vysmeknutí se kladky motorového vozu z vrchního vedení drátu.
Pod pojem neodvratné náhody (vyšší moci) dle § 2 zák. o ruč. žel. nespadají v žádném případě t. zv. »vnitřní dopravní nehody«, zejména i nahodilé poruchy v dopravním zařízení, třebas jim nebylo lze čeliti žádným preventivním technickým opatřením — »z dopravních nehod vnějších« pak jen ty z venčí přišlé zjevy přírodní, jež dráha prostředky přiměřenými jich účelu odvrátiti nemohla.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1919, Rv I 204/19.)
Za jízdy vlaku elektrické pouliční dráhy byl žalobce, sedící ve vlečném voze, zraněn na oku odlétnuvší střepinou skla rozbitého okna. Příčinou tohoto rozbití bylo, že kladka motorového vozu se vyšinula za jízdy z vedení, že přívodní tyč pod kladkou se přerazila, že její přeražený na provaze upevněný kus zůstal na troleyovém drátě viseti a že okno vozu, ve kterém žalobce seděl, bylo patrně úlomkem této přeražené tyče rozbito. — Oba nižší soudové (obchodní soud a vrchní zemský soud v Praze) uznali, že náhradní nárok žalobcův, odvozovaný z tohoto úrazu, jest co do důvodu po právu. Z důvodů odvolacího soudu: Názor odvolatelův, že nebyla prokázána žádná událost v dopravě, není správným. Vysmeknutí kladky z drátu troleyového, přeražení tyče přívodní a rozbití okna vlečného vozu, tvoří úchylku od pravidelného provozování jízdy a sluší je tedy pokládati za události při dopravě ve smyslu § 1 zákona ze dne 5. března 1869 č. 27 ř. z. Vysmeknutí kladky nepřestává býti událostí v dopravě proto, že jest to zjev každodenně se opakující a že pravidelně nemívá za následek poranění nějaké osoby. Úchylkou od pravidelného provozu a tedy událostí ve smyslu citovaného zákona jest vždy již proto, že má vždycky za následek (byť i jen krátké) přerušení jízdy. Tím více je sluší pokládati za událost, mělo-li v zápětí přeražení tyče přívodní. Ostatně i kdyby tomu ani tak nebylo, spočívá v rozbití okna vlečného vozu samém o sobě, událost ve smyslu citovaného již zákona, neboť jest rovněž úchylkou od pravidelného provozování jízdy přinášející sebou nebezpečí pro cestující. Platila by tedy i v tomto případě, kdyby tu nebylo souvislosti mezi přeražením tyče a rozbitím okna, domněnka §u 1 citovaného zákona, že událost tato nastala zaviněním žalovaných podniků. Zjištění soudu procesního, že, žalobce zraněn byl střepem skla, který, nárazem na okno z tabule odlétl, nebylo vzato v odpor a jest tudiž příčinná souvislost mezi událostí v dopravě a zraněním žalobcovým dána. Na žalovaných podnicích jest tedy, aby dokázaly, že jest tu některý z exkulpačních důvodů §u 2 cit. zákona. Žalované podniky namítali v tomto směru, že rozbití okna stalo se neodvratitelnou náhodou (vyšší mocí). Okolnost, že zřízencům elektrických podniků nelze ani nejmenšího poklesku při konání jejich služby přičítati, nerozhoduje, neboť zákon nerozeznává, stala-li se příhoda vinou či bez viny zřízenců, podniku. Rovněž nezáleží na tom, že nebylo možno učiniti opatření, které by každou poruchu tyče a kladky vylučovalo a že konstrukce přívodu proudového, jak znalec seznal, u motorového vozu, o nějž jde, provedená po stránce pevnostní úplně vyhovuje požadavkům, které se stanoviska technického na ni jsou kladeny, neboť porucha povstala přes to v zařízení elektrické dráhy a přičísti ji sluší buďsi již na vrub (třeba skryté a nepředvídané) vadnosti materiálu aneb na vrub systému přívodního, o němž znalec seznal, že při něm vysmeknutí kladky z drátu troleyového často se přihází a jest jeho nevýhodou, takže za následky tohoto nevýhodného systému žalované podniky ručiti musí. Událost měla tedy v každém případě svůj původ v zařízení elektrické dráhy, tedy v podniku samotném, nikoli ve vyšší moci, to jest v náhodě mimo okruh podniku vzniklé a působící. Poněvadž pak ustanovení zákona žádá důkaz této vyšší moci, nemůže rovněž stačiti k exkulpaci žalovaných podniků pouhá domněnka znalcem vyslovená, že okno vlečného vozu rozbito bylo pravděpodobně vlivem mimo zařízení dráhy ležícím. K exkulpaci žalovaných podniků by bylo třeba důkazu, že rozbití okna stalo se neodvratitelnou, mimo okruh provozování dráhy elektrické ležící náhodou, tedy vyšší mocí. Tento důkaz podán nebyl a platí tudíž právní domněnka § 1 zákona ze dne 5. března 1869 č. 27 ř. z., že tato událost stala se vinou žalovaných podniků.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaných podniků.
Důvody:
Není zde ani nesprávného posouzení rozepře po stránce právnické (§ 503 č. 4 c. ř. s.). K opodstatnění žalobního nároku dle § 1 zák. o ruč. žel. stačí úplně již pouhé zjištění, žalovanou drahou nepopřené, že během jízdy vlaku, v jehož vlečném voze seděl žalobce, se okenní sklo tohoto vozu, ať již z jakékoliv příčiny, roztříštilo a že žalobce byl odlétnuvší střepinou tohoto rozbitého skla na pravém oku zraněn. Neboť již tato zjištění ospravedlňují závěr, že tu došlo nejen ku příhodě v dopravě po rozumu § 1 zákona svrchu zmíněného, nýbrž i, že příhoda ta jest v příčinné souvislosti se zraněním žalobce. Nevyžadujeť se k pojmu příhody při dopravě dle § 1 zákona ze dne 5. března 1869, č. 27 ř. z. více, nežli událost, která, odchylujíc se od normálně obvyklého způsobu dopravy, jest sama o sobě způsobilou člověka zraniti neb usmrtiti a která se přihodila mimo jeho osobu. Otázka, zda některý z následků uvedených vskutku nastal, není, jak má dovolání mylně za to, již podstatným znakem pojmu příhody v dopravě, nýbrž jen otázkou její příčinné souvislosti s jedním z uvedených následků. Poněvadž jest však rozbití okna vozu určeného ku dopravě lidí, jistě nepravidelností a událostí mimořádnou, která se při dopravě obyčejně nepřihází, a žalovaní v řízení před soudem prvým a ve stolici odvolací ani netvrdili, natož dokázali, jak by to bylo jejich po- vinností bývalo, kdyby se byli chtěli exkulpovati i v tomto směru podle § 2 zákona citovaného, že toto rozbití okna bylo způsobeno buď neodvratnou náhodou neb neodvratným činem třetí osoby, za jejíž zavinění neručí, neb vlastním zaviněním poškozeného, jest rozsudek stolice odvolací již z toho důvodu úplně opodstatněn. Tím více jest však opodstatněn, přihlíží-li se i k dalším zjištěním, že zranění žalobcovo bylo způsobeno tím, že během jízdy vlaku se kladka motorového vozu vyšinula z vedení, že přívodní tyč pod kladkou se přerazila, že její přeražený na provaze upevněný kus zůstal na troleyovém drátě, byv přes něj přehozen, viseti a že okno vozu, ve kterém žalobce seděl, bylo patrně nějakým úlomkem této přeražené tyče rozbito. Zjištěnou tím příčinnou souvislost mezi žalobcovým úrazem a souborem událostí právě uvedených dovolání popírati nesmí. Již vysmeknutí kladky z vrchního vedení drátového jest, i když se dosti často pohází, přece jen nepravidelností, která k bezvadně obvyklému způsobu dopravy nenáleží. Tím větší nepravidelností a tím i bezespornou příhodou v dopravě byla ovšem ve případě našem skutečnost, že při tomto vysmeknutí kladky z drátu se přívodní tyč přerazila a úlomek její rozbil okno vozu; neboť něco podobného přihází se i při vysmeknutí kladky z drátu jenom zcela mimořádně. Snaha dovolání, popírati i po této stránce podmínky § 1 zák. o ruč. žel., je tudíž zcela bezúspěšná. Zbývá vyříditi pouze ještě otázku, zda se podařil žalovaným podnikům dle § 2 zákona svrchu zmíněného důkaz, že tato příhoda při dopravě byla způsobena neodvratnou náhodou (vyšší mocí). I na tuto otázku sluší však odpověděti záporně. Dle zplna již ustáleného výkladu pojmu neodvratné náhody neb vyšší moci nespadají pod pojem tento v žádném případě tak zvané »vnitřní nehody při dopravě«, k nimž patří zejména i všecky zcela nahodilé poruchy ve stavu dopravních zařízení. Náhodou takovou jest beze sporu přeražení tyče přívodní. A jelikož dráhy ručí za podobné »vnitřní« náhody ,ve svých podnicích bez výjimky, třebas jim nebylo lze čeliti žádným preventivním opatřením technickým, nemůže se žalovaná dráha hájiti ani tím, že přívodní tyč byla v dobrém stavu, z bezvadného materiálu, že plán konstrukce zejména i tyče byl schválen příslušnými úřady a že žalovaná šetřila všech preventivních opatření, které rozvoj techniky poskytuje a nezanedbala též dozoru ve směru tomto nutného. V dovolacím spise namítá žalovaná dráha arci neodvratnou náhodu i vůči náhledu, jenž pokládá za příhodu v dopravě žalobní nárok dostatečně opodstatňující již pouhé rozbití okna vozu, ať se stalo z jakékoli příčiny, a dovozuje oprávněnost této námitky z obdobných prý případů, v nichž bylo okno vozu rozbito buď střelou nebo kamenem neznámého pachatele z venčí. Nehledě však ani k tomu, že jest námitka tato, která ve stolicích nižších učiněna nebyla, nepřípustnou novotou dle §§ 482 a 513 c. ř. s., nebyla by ani v tom případě odůvodněna, kdyby se k ní mohlo přihlížeti a kdyby nebylo nad to ještě prokázáno, že okno vozu bylo rozbito úlomkem tyče přívodní. Především není správným náhled dovolání, že by ve případě takovémto bylo povinností žalobcovou, podati důkaz o tom, j а к bylo okno rozbito. Při žalobách založených na § 1 zák. o ruč. žel. nemusí žalobce prokázati více, než příhodu v dopravě, způsobilou přivoditi úraz na těle (a tou by bylo zde již pouhé rozbití okna, ať se stalo z jakékoliv příčiny), a kausální souvislost mezi touto příhodou a jeho úrazem. Naproti tomu jest však povinností dráhy, která se chce povinnosti ku náhradě sprostiti, by podle § 2 zákona zmíněného dokázala, že příhoda ta byla vyvolána jednou z příčin v §u tomto uvedených. Nestačilo by proto ani ve případě našem pouhé dovolávání se skutečnosti, na niž se žalovaná dráha v dovolacím spise omezuje, že okno bylo z jakési neznámé vnější příčiny rozbito. Chtějíc uplatniti exkulpační důvod neodvratné náhody neb vyšší moci s úspěchem, musila by žalovaná dráha — kterou by kterákoliv »vnitřní« náhoda v podniku, na př. samovolné prasknutí skla z důvodů svrchu uvedených ani ve případě tomto povinnosti ku náhradě nesprostila — povinna dokázati, kterou »vnější náhodou«, to jest kterým z venčí přišlým zjevem přírodním, jejž nebyla s to odvrátiti prostředky přiměřenými jich účelu, bylo sklo okna rozbito. Takovouto vnější neodvratnou náhodu nemohla však žalovaná dráha ani určitěji označiti, následkem čehož se již proto marně dovolává exkulpačního důvodu neodvratné náhody. Příklady v dovolání uvedené jsou voleny nadto i nevhodně, poněvadž námitka, že okno bylo někým z venčí rozbito, ať kamenem neb střelou, zůstává námitkou zavinění třetí osoby i tehdy, když zůstal pachatel neznám, a otázka, zda jest námitka tato opodstatněna, jest otázkou jen čistě průvodní. Slušelo proto dovolání zamítnouti.

Citace:

č. 155. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 315-318.