NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15140.

Vyrovnání potvrzené soudem říšskoněmeckým nemá právní účinky pro tuzemsko.
Dosavadní stav nebyl změněn ani německým vyrovnacím řádem z 27. února 1935 R. G. Bl. I.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1936, Rv I 597/34.)
Žalobkyně měla u žalované banky (v Německu) uloženo- ke dni 5. února 1932, kdy žalovaná požádala o zahájení řízení vyrovnacího, 7932,80 R. M. Podle přijatého návrhu vyrovnacího měli dostati věřitelé žalované nejméně 30% svých pohledávek. Žalovaná banka vyplatila 30% kvótu připadající na pohledávku žalobkyně, tato se však domáhá u tuzemského soudu zaplacení zbytku (70%) tvrdíc, že vyrovnání, uzavřené v cizozemsku nemá účinku pro tuzemské věřitele. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Aby vyrovnání potvrzené soudem řřšskoněmeckým, bylo právně účinným i proti tuzemskému věřiteli, jenž se vyrovnacího řízení zúčastnil a s vyrovnáním souhlasil, bylo by třeba dle § 31 odst. 1 vyr. ř., aby byla zaručena vzájemnost. Na dotaz, učiněný po rozumu § 28 odst. 2 vyr. z. z r. 1914, prohlásilo minist. spravedlnosti v jiné věci, že ve věci nuceného narovnání v konkursu opětovně vyslovil říšský soud německý, že účinky cizozemského konkursu nepřesahují do Německa, nýbrž se omezují na cizozemsko, a že říšský soud německý činí z toho závěr, že nemůže býti věřiteli namítáno, že se vzdal v cizozemském konkursu svých práv, na př. povolením k nucenému narovnání a že ohledně mimokonkursního vyrovnání nedošlo dosud k soudními rozhodnutím, jež by se zabývaly tou otázkou. Na nový dotaz po rozumu § 31 vyr. ř. čís. 64/31 sdělilo ministerstvo spravedlnosti zprávou ze dne 8. dubna 1936 čís. 18654/36-12, že podle oficielního prohlášení německé vlády z 27. března 1936 trvá dosud nezměněn stav právní, který sdělila verbální notou svého zahraničního úřadu z 11. září 1931, a jenž je patrný z vyjádření o zaručené vzájemnosti, které vydalo ministerstvo spravedlnosti nejvyššímu soudu k č. j. R I 330/31. Tento dosavadní stav nebyl, jak německá vláda dále uvedla, dotčen ani německým vyrovnacím řádem z 26. února 1935, ježto ani tento zákon nemá ustanovení, která by řešila otázku, zda soudní vyrovnání, učiněné a potvrzené v cizozemském, vyrovnacím řízení, může býti namítáno proti věřiteli, který v Německu uplatňuje svoji pohledávku proti vyrovnacímu dlužníku. Uvedenou otázkou zabýval se komorní soud v Berlíně v rozhodnutí z 18. září 1934, které se vztahuje na vyrovnání, k němuž došlo před rakouskými soudem a vyslovil v něm právní větu: »Podle německého práva jest zásadně omezen účinek narovnání, k němuž došlo ve vyrovnacím řízení, na stát, před jehož soudem se konalo vyrovnací řízení«. Ježto tedy podle těchto prohlášení není v otázce, o niž jde, zaručena vzájemnost, nelze při rozhodování této právní rozepře, hleděti k námitce žalované strany, že pohledávka žalobkyně co do 70%, jichž zaplacení se touto žalobou domáhá, zanikla vyrovnáním, uzavřeným za součinnosti říšskoněmeckého soudu ze dne 26. února 1932, neboť účinek tohoto vyrovnání vztahuje se jen na území státu německého a nikoli na tuzemsko, v němž (Děčíně) má žalobkyně své bydliště a v němž má žalovaná banka jmění. Při tom je nerozhodno, že vznikla pohledávka žalobkynina v Německu a že měla tam býti splněna, když k úplnému jejímu splnění nedošlo a žalovaná má nyní v tuzemsku jmění, z něhož žalobkyně uspokojení dosíci může. Uplatňování nedoplatku pohledávky žalobkyní nepříčí se dobrým mravům, neboť žalobkyně se domáhá jen vrácení svých peněz bance, zapůjčených z jejího jmění v tuzemsku, spíše naopak příčilo by se dobrým mravům, aby banka tuzemské své jmění, jež má sloužiti též k uspokojení věřitelů, podržela a její věřitelé zůstali zkráceni. Při tom je lhostejno, jakým způsobem se jmění, jež má sloužiti k úhradě zažalované pohledávky, dostalo do tuzemska. Na výhradové klausule, platné v soukromém právu mezinárodním, nelze se tuto dovolávati, neboť uspokojení pohledávky žalobkyniny ze jmění žalované banky v tuzemsku se nepříčí ani mravním předpokladům, ani právním základům tuzemského právního řádu (Zimmermann: Mezinárodní právo soukromé, str. 229).

Citace:

Čís. 15140. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 468-470.