Čís. 6962.

Předmětem nároku na vyloučení podle §u 44 konk. ř. může býti pouze individuelně určitá věc. Smísením peněz, jež ani neměly zvláštního označení ani nebyly zvláště uschovány, ztrácí se jejich individualita.
(Rozh. ze dne 6. dubna 1927, Rv I 1713/26.) — Čís. 6962 —
603
Žalující spořitelna zaslala žalované záložné směnku na 7113 Kč, by obstarala u Josefa F-a její výplatu. Josef P. proplatil směnku u žalované záložny dne 11. února 1926 a účetní, jenž od P-а peníze přijímal, uložil je do pokladny mezi jiné peníze. Dnem 24. února 1926 bylo žalované záložně povoleno příročí. Žalobu o 7113 Kč procesní soud prvé stolice zamítl, ježto nejde o nárok podle §u 44 konk. ř., nýbrž o pohledávku náležející do třetí třídy úpadkových věřitelů, jež vzhledem k §u 5 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. nesmí býti po dobu příročí vyplacena. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtka nesprávného právního posouzení (čís. 4 §u 503 c. ř. s.) není odůvodněna. V dovolání se tvrdí, že žalovaná záložna byla k inkasu výslovně zmocněna, takže jen žalující spořitelna nabyla podle §u 1017 obč. zák. práv z proplacení směnky, záložna stala se jen schovatelkou přijatých peněz, které jí byly pouze svěřeny, takže žalující spořitelna měla by podle §u 44 konk. ř. nárok na vyloučení. Než nelze s dovoláním souhlasiti. Podle upravené žalobní prosby domáhá se spořitelna zaplacení a vydání peněz z proplacené směnky, již záložně za tím účelem zaslala. Důvodem nároku na vyloučení věci podle §u 44 konk. ř. může býti věcné neb osobní právo podle všeobecných zásad právních. Nikoli tedy pouze vlastnický nárok, jenž jest ovšem obyčejným případem vylučování. Nezáleží tedy na způsobu a obsahu tohoto věcného neb osobního nároku na vyloučení, nýbrž na nezbytném předpokladu, že věc, jejíž vyloučení se žádá, nepatří do úpadkové podstaty. Je-li tedy předmětem nároku na vyloučení hmotná věc, může jí vždy býti jen věc individuálně určitá. Žaluje-li se na vyloučení peněz, musí tím spíše býti prokázáno, že se nárok týče jen individuelně určitých peněz, nikoli určitého peníze vůbec. Kdo žaluje na vydání movité věci z důvodu vlastnického práva, musí ji tak popsati, by se lišila od jiných podobných věcí téhož druhu (§ 370 obč. zák.). Věci, které takto nelze od jiných rozlišiti (hotové peníze), nemohou proto zpravidla býti předmětem žaloby vlastnické, leda ve zvláštních případech, kdy žalobce přece může prokázati své vlastnické právo, ač nenabyl-li žalovaný věci bezelstně (§§ 371, 326 a 368 obč. zák.). Proto v případě úpadku nemá místa ani žaloba na vyloučení podle §u 44 konk. ř., neprokáže-li žalobce právo na individuálně určitou věc, zejména při penězích (Bartsch I. sv., str. 329, Lehmann I. str. 359, Ehrenzweig I. sv. 2. díl, str. 234). Smísením peněz, jež ani neměly zvláštního označení ani nebyly zvláště uschovány, se jejich individualita ztrácí a nemožno pak prokázati, že věci nepatří do podstaty. Věřitel má jen obligační nárok. Peníze byly ze směnky proplaceny pro žalobkyni, záložna byla jejím zmocněncem a měla tedy splniti svou povinnost podle §u 1009 obč. zák. Bylo však zjištěno, že peníze, zvláště neoznačené ani zvláště neuschované, byly přijaty a uloženy v pokladně záložny s jinými penězi. — Čís. 6963 —
604
Zmocněnec nabývá sice práv pro zmocnitele (§ 1017 obč. zák.) a v případě úpadku byl by oprávněn nárok na vyloučení podle §u 44 konk. ř., ale za předpokladu, že se jedná o individuální věc, která nepatří do úpadkové podstaty. Ztratil-li však proplacený peníz dle tohoto zjištění u žalované záložny přijetím do pokladny mezi ostatní peníze své zvláštní určitosti, nestala se žalující spořitelna jeho vlastníkem, jak tvrdí, nýbrž žalovaná záložna. Žalobkyni by příslušel jen obligační nárok. Tento nárok zakládá však pro případ úpadku jen pohledávku věřitele třetí třídy, ale vznikl dle zjištění již před účinností povoleného příročí. Pokud tedy žaloba čelí na zaplacení, byla právem zamítnuta pro tentokrát s ohledem na § 4 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. a na účinky povoleného příročí.

Citace:

Čís. 6962. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 628-630.