NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 15948.

Z pojistné povinnosti podle § 2, č. 1 zák. č. 89/1920 Sb. z. a n. jest vyňat ten, kdo nastoupil prvé zaměstnáni, podléhající pojistné povinnosti, po dosažení 55 roků. Řeznický krámský, jenž nekoná ryze manuální práce, jest obchodním pomocníkem.
Obchodním pomocníkem podle § 73 a) žívn. ř. nejsou jen osoby zaměstnané v živnostech obchodních podle § 38 živn. ř., ale i osoby (pomocníci) zaměstnané při obchodu vůbec, pokud jejich činnost nezáleží jen v podřízených pracích pomocných.
Nepřihlásil-li zaměstnavatel zaměstnance k pensijnímu pojištění proto, že měl pochybnost o jeho pojistné povinnosti vůbec, nebo přihlásil-li ho, pochybuje o jeho pensijní povinnosti, u jiného než příslušného nositele pojištění, není tím zproštěn odpovědnosti za škodu, zaměstnanci tím vzniklou, ježto byl povinen přes to podati t. řeč. přihlášku s výhradou, v níž by popřel pojistnou povinnost zaměstnancovu, a to u příslušného nositele pojištění.
(Rozh. ze dne 19. března 1937, Rv I 2725/36.)
Srv. rozh. č. 11031, 14370 Sb. n. s.
Žalobce uplatňuje nárok na náhradu za ušlý starobní důchod a příplatek za vojenskou službu proto, že po celou dobu svého zaměstnání u obou žalovaných nebyl přihlášen k pensijnímu pojištění. Prvý soud uznal žalobní nárok proti Josefu B-ovi částečně důvodem po právu (za dobu od 1. ledna 1929), neuznal jej však důvodem po právu proti Jaroslavu H-ovi. Odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu proti oběma žalovaným, proti Josefu B-ovi i za dobu zaměstnání žalobcova od 9. ledna 1923 do 3. září 1927.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podmínkou vzniku nároku na starobní důchod jest podle § 16, odst. 1, a § 20 zákona č. 26/1929 Sb. z. a n. čekací doba 60 příspěvkových měsíců. Není sporu o tom, že byl žalobce v podniku žalovaného B-a zaměstnán od 9. ledna 1923 do 3. září 1927 a od 1. ledna 1929 do 31. března 1934, takže by získal předepsanou čekací dobu, kdyby byl býval přihlášen. Podléhal-li žalobce v uvedené době pensijní pojistné povinnosti, byl by mu vznikl nárok na starobní důchod, kdyby ho byl žalovaný B. přihlásil ve smyslu § 5, odst. 1 a 2, řeč. zákona u nositele pojištění předepsaným způsobem a včas. V době od 9. ledna 1923 do 3. září 1927, tedy za účinnosti zákona č. 89/1920 Sb. z. a n. byl žalobce zaměstnán v podniku žalovaného jako obchodvedoucí, dával pozor na krámské, staral se o to, aby do krámu přišlo maso, dozíral na to, aby se správně blokovalo, dával příkazy dělníkům, aby přinášeli zboží, dozíral na správné vážení a prodával jen tehdy, když některý krámský nepřišel nebo když přišlo více kupujících, řídil celou tržnici, poskytoval slevy, vyřizoval reklamace, zúčastňoval se konferencí závodu. Řečené práce jest pokládati za úkony dozorčí, konal-li ruční práce jen výjimečně při návalu kupujících, nebo jen když zastupoval některého krámského, jenž do služby nepřišel (čl. 1, § 1 zákona č. 89/1920 Sb. z. a n.). Pokud odvolání doličuje, že jest práce řeznického krámského prací řeznického dělníka, nelze mu přisvědčiti, neboť práce řeznického krámského, o nějž v usuzované věci jde, jest pokládati za služby kupecké, ježto jde o práce a služby výše již popsané, souvisící s prodejem masa, jež vyžadují jistou školenost, dovednost a zkušenosti odborné. Nezáleží na tom, že žalobce 12. nebo 20. července 1924 dosáhl již 55 let (§ 2, č. 1 zák. č. 89/1920 Sb. z. a n.), stačí, že do zaměstnání, zakládajícího pojistnou povinnost, vstoupil již dříve, než dokonal 55 rok svého věku, totiž 9. ledna 1923. Podle dotčeného zákoného ustanovení jest totiž z pojistné povinnosti vyňat ten, kdo prvé zaměstnání, podléhající pojistné povinnosti, nastupuje po dosažení 55 let. Není tudíž z pensijního pojištění vyňat zaměstnanec, který již před tím byl v zaměstnání, zakládajícími pojistnou povinnost, a který po 55 roce svého věku jen pokračoval v zaměstnání rovněž pojistnou povinnost jeho zakládajícím (č. 11031 Sb. n. s.). Dovolání spatřuje právní mylnost odvolacího soudu při řešení otázky pojistné povinnosti žalobce v období od 1. ledna 1929 do 31. března 1934 v tom, že odvolací soud výrazem »obchodní pomocníc« v § 73, odst. a), živn. ř. rozumí všechny pomocníky při obchodu vůbec. Dovolací soud schvaluje tento názor odvolacího soudu a dodává ještě: Pomocníkem podle živnostenského řádu jest zaměstnanec, jemuž z povolání náleží vykonávati ony činnosti, které jsou podstatným obsahem živnosti bez zřetele na povahu živnostenského podniku, záleží-li toliko v podřízených pracích pomocných, živnostenský odbyt zboží nelze pokládati za podřízené práce pomocné. Se zřetelem na zcela povšechné označení »obchodní pomocník« jest míti za to, že živnostenský řád chtěl pod uvedený výraz zahrnouti všechny pomocníky vůbec, uváží-li se, že živnostník, který má výrobní živnostenská oprávnění, jest oprávněn bez omezení své výroby sám prodávati (§ 37, odst. 3, živn. ř.). Nelze proto pojem, obchodního pomocníka vykládati úzce jen tak, že by takovými pomocníky byly pouze osoby, zaměstnané v živnostech obchodních podle § 38 živn. ř., neboť § 73 živn. ř. mluví o pomocných silách v živnostech vůbec a nerozeznává mezi živnostmi obchodními a výrobními. Žalobce měl u žalovaného dozor na personál, přiděloval práci, personál ho musel poslouchati, byl pokládán za obchodvedoucího, poskytoval slevy překupníkům, nařizoval krámským, jak mají prodávati a počítati. Přihlížeje k tomu, schvaluje dovolací soud závěr odvolacího soudu, že žalobce v tomto období nevykonával převážnou měrou práce podřízené, nýbrž že byl zaměstnán převážně činností dozorčí a pak prodejem masa, tedy jako obchodní pomocník ve smyslu ustanovení § 73, lit. a) živn. ř. a že ručně pracoval pouze výjimečně (§ 1, č. 4 zákona č. 26/1929 Sb. z. a n.). Vychází-li se z tohoto skutkového zjištění o činnosti žalobcově, byla jí založena jeho pojistná povinnost podle zákona č. 26/1929 Sb. z. a n. Byl by proto býval žalobci včasnou přihláškou k pensijnímu pojištění zabezpečen nárok na starobní důchod (§ 1 řeč. zákona). Žalovaný Josef B. ho však vůbec nepřihlásil, čímž porušil povinnost, kterou zákon zásadně ukládá zaměstnavateli (§ 5 řeč. zákona). V opominutí při- hlášky tkví jeho výhradné zavinění, které jej zavazuje k náhradě škody (§ 1295 obč. zák., rozh. č. 9880 a 14750 Sb. n. s.), ať ji způsobil úmyslně, či jen z nedbalosti tím, že opominutím přihlášky nastala ztráta pojistného nároku. Při tom není věcí zaměstnavatele, aby sám rozhodoval o pojistné povinnosti zaměstnancově a jest bezvýznamné jeho mínění o přihlašovací povinnosti (rozh. č. 14370 Sb. n. s.). Neboť o pojistné povinnosti zaměstnancově rozhoduje jen nositel pojištění podle okolností jednotlivého případu a jest na zaměstnavateli, aby podal v přihlášce podklad závažný pro posouzení pojistné povinnosti. Má-li zaměstnavatel pochybnosti o pojistné povinnosti osoby u něho zaměstnané, jest oprávněn, aby zároveň s přihláškou písemně s udáním důvodů prohlásil, že popírá pojistnou povinnost přihlašované osoby (t. řeč. přihláška s výhradou), (srv. rozh, č. 14370 Sb. n. s.). Proto zaměstnavatele neomlouvá ani, že bylo nálezy správních úřadů nebo nejvyššího správního soudu v jiných případech jinak rozhodnuto, ani, že žalovaný přihlásil žalobce k jinému sociálnímu pojištění, neboť § 5, odst. 1, uved. zák. nařizuje výslovně, aby učinil zaměstnavatel přihlášku u příslušného nositele pojištění, tedy u všeobecného pensijního ústavu anebo u místně příslušné okresní pojišťovny (viz § 85 resp. vl. nař. z 2. března 1929, č. 27 Sb. z. a n.), neboť přihláška podaná na jiném místě jest neúčinná. Žalobní nárok proti žalovanému Josefu B. jest tedy důvodem po právu.

Citace:

Čís. 15948.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 366-369.