Čís. 9616.


Ustanovení § 279 obč. zák. stalo se bezúčinným vzhledem k § 5 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 131 ř. zák., a nelze je obživovati obdobou § 276 obč. zák.

(Rozh. ze dne 6. února 1930, Rv I 879/29).
Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení zápůjčky, již byl přijal opatrovník žalovaného v době, kdy byl žalovaný v žaláři. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby. Odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: V souzeném případě nejde o opatrovnictví podle § 279 obč. zák., nýbrž o opatrovnictví podle obdoby § 276 obč. zák. Ostatně podle § 5 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 131 ř. zák. nenastává sice nyní odsouzením ztráta způsobilosti k jednání ve věcech občanských, ale přes to ponechává se i nadále soudu na uváženou, zda nemá býti podle § 276 obč. zák. zřízen opatrovník osobě, která následkem odpykávání trestu jest nepřítomná a ho potřebuje. § 270 obč. zák., který vypočítává případy opatrovnictví, neuvádí případy ty výčetmo a mohou tudíž nastati případy, kde jest třeba zříditi opatrovníka, ježto u osoby, pro niž jest zříditi opatrovníka, jeví se to vzhledem ke zvláštním okolnostem v § 276 obč. zák. uvedeným nutnou potřebou. Podle § 276 obč. zák. jest třeba ustanoviti opatrovníka nepřítomnému, nezůstavil-li sám zástupce, kdyby bez něho jeho právo prodlením bylo ohroženo nebo právo třetích osob ve svém běhu staveno. Nepřítomným jest, kdo není v místě, kde jest třeba jeho přítomnosti k hájení jeho práv, třebas byl jeho pobyt známý. Podle opatrovnického spisu byl žalovanému ustanoven dne 18. února 1922 opatrovníkem František H. z důvodu, že žalovaný byl odsouzen na deset let do žaláře, a opatrovnictví bylo zrušeno dne 12. září 1927. Žalovaný, jsa v trestnici, nemohl své majetkové věci sám spravovati, byl nepřítomen a opatrovníka tedy bylo třeba zříditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto důvodů:
Po právní stránce nesdílí dovolací soud plně důvody napadeného rozsudku, přesto však uznal, že aspoň potud nebyla sporná věc posouzena v napadeném rozsudku po právní stránce nesprávně, pokud bylo vyhověno žalobě a jejímu žádání. Podle § 27 b) trest. zák. byla s odsouzením k trestu smrti nebo do těžkého žaláře spojena ztráta způsobilosti k právním činům potud, že odsouzený nemohl podniknouti ani mezi živými právní jednání zavazující, ani učiniti poslední pořízení. Proto bylo zapotřebí ke správě jeho jmění zříditi opatrovníka, a té potřebě vyhovoval předpis § 279 obč. zák. Když však § 5 zákona ze dne 15. listopadu 1867 čís. 131 ř. zák. byl zrušen předpis § 27 b) tr. zák. a ono omezení k právním činům pominulo, stalo se i opatření podle § 279 obč. zák. zcela bezpředmětným. Dovolatel, byť i byl odsouzen do těžkého žaláře na deset roků, mohl i mezi živými i pro případ smrti volně nakládati svým jměním, mohl si tedy sám zříditi správce svého jmění, a nenáležel k osobám, které jsou podle § 21 obč. zák. pod zvláštní ochranou zákona. Ustanovení § 279 obč. zák. nemá účinnosti. Nejde o dovolatelovo opatrovnictví ani podle obdoby § 276 obč. zák., jak se odvolací soud domnívá. Obdoba má podle § 7 obč. zák. platnost jen tehdy, »nelze-li právní případ rozhodnouti ani podle slov, ani z přirozeného smyslu zákona« a tu jest »hleděti k podobným v zákoně zřejmě rozhodnutým případům a k důvodům jiných příbuzných zákonů«. Bylo-li ustanovení § 279 obč. zák. učiněno § 5 zákona že dne 15. listopadu 1867 čís. 131 ř. zák. vědomě bezúčinným, nesmí býti obživováno obdobou ustanovení § 276 obč. zák. a výkladem, že »nepřítomný jest ten, kdo není v místě«. To je nemožné odůvodnění zvláště v souzeném případě, v němž si nepřítomný dovolatel, jak to bylo známo podle opatrovnických spisů, odpykával trest v trestnici, kde byl dokonce vyslýchán na dožádání opatrovnického soudu. Bylo tedy opatrovnictví zřízeno neprávem, leč tato okolnost nemá pro rozhodnutí rozepře významu, přikládaného jí soudy nižších stolic.
Citace:
Čís. 9616. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 213-214.