čís. 1624.

Pokus přečinů §u 24 zákona o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863 a článků VII. a VIII. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863 jest možným, i když byla vytištěna pouze povinná čísla, pro úřady určená, měl-li pachatel předem již úmysl dáti závadný tiskopis do tisku za účelem jeho rozšiřování, nebude-li mu v tom bráněno úřadem, úřední zabavení jest tu překážkou odjinud v to přišlou ve smyslu §u 8 tr. zák.
(Rozh. ze dne 7. května 1924, Zm II 124/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 14. února 1924, pokud jím obžalovaní uznáni byli vinnými přečiny podle §u 8 tr. zák. a §u 24 zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863 a podle §u 8 tr. zák. a článků VII. a VIII. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, František S. a Leopold H. přečinem podle §u 8 tr. zák. a článku VII. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. uplatňuje stížnost, že nalézací soud shledal v tomto případě neprávem znaky pokusu trestných činů, obžalovaným za vinu kladených. Můžeť prý se o pokusu, spáchati tiskový delikt, mluviti jen tehdy, stalo-li se pořízení tiskopisu v úmyslu, tiskopis ve smyslu §u 6 tisk. zák. rozšiřovati. Této náležitosti tu prý není, poněvadž dle zjištění soudu byla vytištěna pouze povinná čísla určená pro úřady, a ježto úmysl, tisknouti čísla pro uveřejnění, byl tu prý teprve po schválení obsahu censurními úřady. Kdyby prý obžalovaní měli úmysl, rozšiřovati úmyslně dotyčné číslo časopisu, byli by prý dali vytisknouti celé vydání a byli by je dali rozšiřovati současně s povinnými výtisky. Stížnost je bezdůvodná. Zrušovací soud dal již ve svém zrušovacím nálezu Sb. n. s. č. 1325, výraz právnímu náhledu, že v tomto případě i při zjištěném stavu věci je pokus možným, byla-li positivní, vědomá činnost pachatelova nesena aspoň úmyslem, uskutečniti uveřejnění, tedy prostředek, jímž by byly, kdyby nebyl býval zmařen překážkou odjinud v to přišlou, porušeny právní statky, chráněné ustanoveními §u 24 zákona o tisku a článků VII. a VIII. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863. K tomu se zmateční stížnost odkazuje a dodává se jen ještě toto: Skutková zjištění rozsudku neospravedlňují předpokladu, že úmysl obžalovaných se nesl jen k tomu, by vytištěny byly pouze a výlučně výtisky povinné. Dle zjištěného stavu věci měli naopak obžalovaní předem již úmysl, dáti závadný časopis do tisku za účelem jeho rozšiřování, nebude-li jim v tom bráněno úřadem: k tomuto zabránění úřadem skutečně došlo; toto zabránění bylo onou od vůle obžalovaných neodvislou překážkou, která dokonání trestného činu zmařila. Kdyby pozastavení úřadem, ať z jakékoli příčiny nebylo se stalo, byli by obžalovaní provedli rozšiřování časopisu. i když proto vzali v okruh svých úvah možné zabavení se strany úřadu, učinili něco, čemu dle zákonného stavu ve věcech tiskových nemohli se vyhnouti. Dle toho podnikli obžalovaní svým jednáním vše, co by bylo způsobilé založiti skutkovou podstatu dokonaných činů, kdyby to nebylo zmařeno cizí překážkou, totiž zasáhnutím úřadu. Neboť kdyby tohoto pozastavení nebylo, byli by bývali čin svůj dokonali, třeba že by toto nezávadné projití censurou nevylučovalo ještě nikterak skutkové podstaty dotyčných činů jako přečinu podle §u 24 zákona o tisku, pokud se týče přečinu podle článků VII. а VIII. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863.

Citace:

č. 1624. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 362-363.