Čís. 16318.

Na diety obchodního zástupce v služebním poměru lze vésti podle § 299 ex. ř. a § 1 zák. č. 314/1920 Sb. z. a n. exekuci jen tehdy, jestliže jsou sjednány určitou úhrnkovou částkou (paušalovány) a jsou podle svého určení součástí služebních platů. Neuvedl-li vymáhající věřitel dotčené skutečnosti v exekučním návrhu (§ 54 č. 3 ex. ř.), jest návrh na povolení exekuce zabavením a přikázáním diet zamítnouti.
(Rozh. ze dne 22. září 1937, R I 808/37.)
Srv. rozh. č. 14421 Sb. n. s.
Vymáhající věřitel navrhl proti povinnému, obchodníku v P., k vymožení vykonatelné pohledávky 4000 Kč s přísl. povolení exekuce zabavením třetiny služebních platů, provisních nároků a diet, příslušících povinnému jako podzástupci u N. N. v P., s omezením, že povinnému musí přes zabavení zůstati z úhrnného zabaveného platu volným, roční příjem 6000 Kč, a přikázáním zabavených služebních platů k vybrání do výše vykonatelné pohledávky. Exekuční soud uznal podle návrhu. Rekursní soud k rekursu povinného zamítl exekuční návrh co do zabavení jedné třetiny diet. Důvody: Podle § 1 zák. č. 314/1920 Sb. z. a n. lze exekucí zabaviti jednu třetinu služebních platů. Služebním platem jest rozuměti pouze odměnu, kterou zaměstnanec pobírá ze služebního poměru za své práce, ať již odměna ta záleží v penězích, či v naturálních požitcích, ať jest smluvena pevnou částkou za určité časové období, či částkou neurčitou, závislou na rozsahu a intensitě zaměstnancovy práce, jako jest tomu u provise, jež jest součástí odměny poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci v služebním poměru, nebo jež sama je stálými služebním příjmem co do výše neurčitým. Naproti tomu diety obchodního zástupce nemají povahu služebního platu, neboť tu jde v podstatě o úhradu cestovních výloh, jež podle své povahy nejsou pravidelným příjmem, nýbrž příjmem pobíraným dle konaných cest a v rozsahu cestovních výloh, ledaže by příjem len byl určitou částkou paušalován a byl podle svého určení součástí služebních platů. To však není z návrhu zřejmé. Není tedy důvodné, aby byla exekuce povolena též na diety povinného, neboť ty svou povahou a určením nelze počítati k služebním platům, jež by exekuci podléhaly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele.
Důvody:
Napadené usnesení odpovídá stavu věci a zákonu a odkazuje se proto na jeho správné odůvodnění. K vývodům do volacího rekursu se podotýká: Jest nedovolenou novotou tvrzení dovolacího stěžovatele, že diety povinného byly paušalovány určitou částkou a že byly součástí jeho služebních příjmů, a nemůže proto k němu nejvyšší soud pro zákaz novot přihlížeti. Něco takového neplyne z exekučního návrhu a nelze na to usuzovati ani ze znění tištěného blanketu, že z úhrnného platu musí zůstati volným roční příjem 6000 Kč, neboť z takového všeobecného tvrzení nelze usuzovati, že by šlo o paušalované diety. Podle § 54, odst. 3, ex. ř. jest povinností vymáhajícího věřitele, aby uvedl přesně majetkové kusy, na něž má býti exekuce vedena, a povolující soud rozhodne pak o exekučním návrhu podle § 55 ex. ř. bez ústního jednání. Neprávem proto požaduje do volací stěžovatel, aby exekuční soud konal předem nějaká šetření.

Citace:

č. 16318. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 215-216.