NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Č. 4982.

Policejní právo trestní (Podk. Rus): * Policejní trestní soudce může v adhesním řízení podle § 43 uh. polic. tr. ř. přiřknouti poškozenému náhradu škody jen potud, pokud škoda ta vyplynula z přestupku tvořícího předmět onoho řízení.
(Nález ze dne 5. října 1925 č. 18544.)
Věc: Mendel M. v Mukačevě (adv. Dr. Frant. Kačer z Prahy) proti civilní správě Podkarpastké Rusi v Užhorodě stran přestupkové záležitosti.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud obsahuje výrok o soukromoprávních nárocích Bernata G., zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 30. května 1923 domáhal se Bernát G., výrobce sodové vody v Mukačevě, toho, aby zavedeno bylo trestní řízení proti st-li, rovněž výrobci sodové vody v Mukačevě, pro neoprávněné používání cizích lahví při výrobě sodové vody. Na podkladě tohoto oznámení vykonána u st-le dne 7. června 1923 policejní prohlídka, při níž zjištěno, že st-l používal 74 velkých a 51 malých lahví G-ových. Láhve ty, počtem 125, byly zabaveny a deponovány až do rozhodnutí u pol. komisařství v Mukačevě.
Rozsudkem policejního komisařství v Mukačevě z 26. června 1923 byl st-l uznán vinným přestupkem § 13 nař. min. obch. č. 147000/1911, jehož se dopustil tím, že plnil ve svém závodě pro výrobu sodové vody láhve označené cizím jménem sodovou vodou jím vyrobenou a tyto prodával, a vyměřen mu podle § 25 cit. nař. trest peněžité pokuty 100 Kč, v případě nedobytnosti trest uzamčení na dobu 5 dní. Zároveň vysloveno, že zabavené láhve připadnou jejich vlastníku Bernátovi G. a spol. V důvodech rozsudku poukázáno na výsledky provedeného šetření, jímž skutková podstata inkriminovaného přestupku jest dána.
Rozhodnutím župního úřadu v Mukačevě ze 6. září 1923 byl rozsudek I. instance zrušen a obě sporné strany poukázány na pořad práva soukromého. Zabavení lahví prohlášeno neplatným.
K odvolání Bernáta G. byl pak nař. rozhodnutím rozsudek II. stolice zrušen a obnoven rozsudek instance prvé s tou změnou, že st-l uznává se vinným přestupkem §u 13 nař. min. vnitra č. 116000 ex 1912 a odsuzuje se na základě §u 24 cit. nař.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
§ 13 nař. býv. min. vnitra a obch. č. 116000 ex 1912, podle jehož předpisů žal. úřad spornou záležitost posoudil, imperativně zakazuje plniti sodovou vodou lahve opatřené cizím jménem (známkou) a dále prodávati. Trestní sankce na takové jednání je určena v § 24 cit. nař.
Jedinou výjimku z cit. zákazu stanoví § 14 cit. nař., podle něhož může výjimečně zdravotní úřad I. stolice uděliti povolení k dalšímu používání lahví v případě předání nebo prodeje dosavadního podniku. Že by o takový případ šlo, stížnost netvrdí. Naopak z admin. spisů i z tvrzení stížnosti samé vychází na jevo, že st-l bez jakéhokoliv úředního povolení plnil sodovou vodou lahve opatřené cizí firmou.
Okolnost st-lem tvrzená, že s Bernátem G. umluvil vzájemné užívání lahví obou podniků, nepřichází vzhledem k cit. předpisům pro otázku trestnosti st-lova jednání vůbec v úvahu. Jest tedy skutková podstata trestního činu st-li za vinu kladeného po zákonu dána a právem pak žal. úřad uznal st-le vinným citovaným přestupkem.
Nss uznal však důvodnými námitky směřující proti výroku žal. úřadu ohledně vydání zabavených lahví Bernátu G-ovi.
Žal. úřad pojal tento výrok do svého rozhodnutí, spatřuje v něm výrok o soukromoprávních nárocích poškozeného Bernáta G., uplatněných v souvislosti s přestupkem st-li za vinu kladeným. Policejní trestní soudce může však v adhesním řízení podle § 43 uh. pol. trest. řádu jen přiřknouti poškozenému náhradu škody a to jen potud, pokud škoda ta vyplynula z přestupku tvořícího předmět dotyčného řízení.
Přestupek st-li vinou kladený spáchán tím, že st-l plnil láhve sodovkové jménem jiného výrobce označené svým výrobkem, při čemž nezáleželo na tom, zdali latrve ty byly majetkem onoho cizího výrobce nebo majetkem st-le. Pro přestupek proti bezpečnosti majetku krádeží nebo zpronevěrou nebo podvodným vylákáním lahví st-l odsouzen nebyl. Není tu tedy ve smyslu § 43 cit. zák. případ, kde polic. trest. soudce může uznati o tom, komu láhve náležejí. Jestliže žal. úřad pojal takový výrok do svého rozhodnutí, odporuje výrok ten zákonu, a bylo proto nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4982. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 270-272.