Čís. 17499.

K úlevám zemědělského dlužníka nelze přihlížeti z úřadu ani v exekučním řízení, ani ve sporu o nepřípustnost exekuce podle § 35 ex. ř., nýbrž dlužník musí tvrditi skutečnost odůvodňující nárok na úlevy podle vl. nař. č. 250/1935 a 83/1939 Sb. z. a n., jež jsou skutečnostmi nárok zastavujícímu ve smyslu § 35 ex. ř.
Pouhé odvolání se na zmíněné vládní nařízeni nestačí.
K zahájení vyrovnacího řízení (zemědělského vyrovnacího řízení) o jmění dlužníka jest přihlížeti z úřadu jen, jde-li o povolení exekuce proti dlužníku po zahájení vyrovnacího řízení, nikoliv ale, jde-li o spor o nepřípustnost exekuce.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1939, Rv I 1147/39.) Žalobce se domáhá podle § 35 ex. ř. vyslovení nepřípustnosti exekucí, vedených proti němu žalovaným mimo jiné také vzhledem k vl. nař. č. 250/1935 a 83/1939 Sb. z. a n., v odvolacím řízení mimo to také proto, že se v době povolení exekucí nalézal ve vyrovnacím řízení. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobce se domáhá rozsudečného určení, že exekuce nucenou dražbou žalovanými proti němu vedené jsou nepřípustné a zrušují se. Podle této žalobní žádosti se tedy jedná o žalobu podle § 35 ex. ř. Bylo tudíž na žalobci, aby prokázal, že po vzniku exekučních titulů, na základě nichž žalovaní exekuční dražbou své pohledávky vymáhají, nastaly takové skutečnosti, které jejich nároky ruší nebo staví. Poněvadž pak ve své žalobě poukazuje k vládním nařízením č. 250/1935 a č. 83/1939 Sb. z. a n. byl povinen tvrditi a prokázati skutečnosti, které podle těchto vládních nařízení mají za následek zrušení nebo zastavení nároku. Žalobce však takovéto skutečnosti ani netvrdil a tím méně je prokázal. Spisy okresního soudu v M. K. E je prokázáno, že žalobce už v exekučním řízení se domáhal na základě vlád. nař. č. 250/1935 a č. 83/1939 Sb. z. a n. i z jiných důvodů odkladu exekuce a že všechny jeho návrhy byly v exekučním řízení pravoplatně zamítnuty. Z těchto důvodů odvolání ve věci samé vyhověno nebylo a napadený rozsudek byl v tomto směru potvrzen.
Nejvyšší soud nevyhověl i dovolání a v otázce, o niž jde, uvedl v
důvodech:
Právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.) odvolacím soudem není mylné, neboť odvolací soud pokládal skutečnosti odůvodňující nárok na úlevy za skutečnosti nárok zastavující ve smyslu § 35 ex. ř. (ve shodě s rozhodnutím č. 15757 Sb. n. s.), nevyhověl však odvolání žalobcovu proto, že tento netvrdil v řízení před první stolicí skutečnosti, které podle vlád. nař. č. 250/1935 a 83/1939 Sb. z. a n. mají' za následek zrušení nebo stavení nároku. A v tom jest odvolacímu soudu přisvědčiti, neboť v tom, že se žalobce odvolával prostě na zmíněná vládní nařízení, není obsažen přednes, že zahájené zemědělské vyrovnání bylo přijato, ani tím nebyly doličovány skutečnosti, z nichž by se úlevy daly vyvoditi, nehledíc ani k tomu, že i odvolací soud má za prokázáno, že se žalobce už v exekučním řízení domáhal na základě vlád. nař. č. 250/1935 a 83/1939 Sb. z. a n. i z jiných důvodů odkladu exekuce a že všechny jeho návrhy byly v exekučním řízení pravoplatně zamítnuty, kteréžto zjištění dovolatel vůbec, pokud to bylo přípustné v dovolání, ani nenapadl (rozh. č. 16932 Sb. n. s.). Pro názor dovolatelův, že veškeré zmíněné skutečnosti měly býti zjištěny z úřadu, není žádného zákonného podkladu, neboť ve sporu platí zásada projednací, i když jde o exekuční žaloby. K zahájení vyrovnacího řízení jest přihlížeti ovšem z úřadu, jde-li o povolení exekuce proti dlužníku po zahájení vyrovnacího řízení o jeho jmění, což se odvozuje z § 39, odst. 1, č. 2 a odst. 2 ex. ř. a z § 12 vyr. ř. (rozh. č. 13 419, 13 498, 14 014 Sb. n. s.), což v podstatě platí i podle § 3 vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n. i o zahájení zemědělského vyrovnacího řízení. Jinak je tomu však ve sporu o nepřípustnost exekuce, povolené po zahájení vyrovnacího nebo zemědělského vyrovnacího řízení. Zahájení těchto řízení jest ovšem soudu známé, hledíc k jich veřejnému vyhlášení (§ 7 vyr. ř., §§ 3 a 7 vlád. nař. č. 76/1936 Sb. z. a n.), avšak podle § 269 c. ř. s. okolnosti soudu známé nemusí sice strana dokazovati, jest však na ní, aby je včas přednesla (rozh. č. 276, 5464 Sb. n. s.). To však žalobce neučinil. Ani jinak není zákonného ustanovení, které by ukládalo procesnímu soudu, aby z úřadu dbal zahájení vyrovnacího nebo zemědělského vyrovnacího řízení, nebyla-li tato okolnost přednesena. Daleko větší měrou to platí o úlevách, neboť k úlevám zemědělského dlužníka nelze vůbec, tedy ani v exekučním řízení z úřadu přihlížeti, nýbrž jen na návrh dlužníkův, jak plyne z § 1, odst. 1, § 5, § 7 zák. č. 33/1934, § 27 vlád. nař. č. 250/1935, čl. 5, odst. 1, č. 3 vlád. nař. č. 258/1936 a čl. 5, § 1 vlád. nař. č. 83/1939 Sb. z. a n.

Citace:

čís. 17499. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 687-689.