NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 662.

Ke skutkové podstatě § 3 koal. zák. stačí prostředky zastrašovací nebo násilné vůbec; zločin veřejného násilí dle § 98 tr. zák. vyžaduje pak násilí nebo pohrůžku, která aspoň nepřímo směřuje proti osobě donucované.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1921, Kr I 480/21)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 23. února 1921, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločiny veřejného násilí ve smyslu § 83 odstavec druhý tr. zák. a § 98 lit. a) tr. zák.
Důvody:
Ústnímu jednání zrušovacímu bylo vyhrazeno rozhodnutí o zmateční stížnosti obžalovaných, pokud uplatňuje proti odsuzujícímu výroku pro zločin vydírání dle § 98 a) tr. zák. důvod zmatečnosti č. 9 a), správně 10 § 281 tr. ř. Stížnost dovozuje, že obžalovaní, o nichž soud zjišťuje, že se dopustili skutečného násilí na políru Antonínu Č-ovi, obžalovaný František H. mimo to také na Tomáši R-ovi, chtějíce je takto přinutiti, aby se připojili ke stávce — se dopustili svým jednáním v nejhorším případě přestupku dle § 3 zákona ze dne 7. dubna 1870, čís. 43 ř. z., nikoliv zločinu vydírání dle § 98 a) tr. zák., to tím spíše, že v rozsudku není ani blíže uvedeno, v čem záleželo násilné jednání obžalovaných. Z výpovědí súčastněných svědků prý vysvítá, že jeden z obžalovaných Č-a pouze uhodil, druhý ho šťouchl, třetí tloukl, čtvrtý holí udeřil a R-a obžalovaný H. rovněž tloukl. Stížnost není odůvodněna. Dle § 3 zákona koal. (na jehož místo nastoupila nyní s platností od 6. září 1921 ustanovení §§ 1 a 2 zákona proti útisku z 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n.), dopouští se přestupku, kdo hledí sjednati, rozšířiti nebo provésti výluku, stávku nebo kartel (§§ 2 a 4 koal. zák.) zastrašováním (na př. nadávkami nebo násilím). K ustanovení v § 98 tr. zák. jest tento předpis v poměru podpůrném; lze ho užíti jen tam, kde není těžším trestem ohrožené skutkové podstaty § 98 tr. zák. Oba trestné činy se shodují v tom, že se pachateli jedná o vynucení určitého jednání neb opomenutí, liší se však kvalitou a intensitou použitých prostředků. Kdežto ke skutkové podstatě § 3 zák. koal. stačí prostředky zastrašovací nebo násilné vůbec, vyžaduje § 98 tr. zák. násilí nebo pohrůžku, která aspoň nepřímo směřuje proti osobě donucované. V tomto případě zjistil první soud, že všichni 4 obžalovaní se dopustili skutečného násilí na políru Antonínu Č-ovi tím, že ho tloukli, čímž mu způsobili lehké ublížení na těle. Obžalovaný H. mimo to, že se dopustil skutečného násilí také na Tomáši R-ovi tím, že ho tloukl. Jest tedy zjištěno, že násilí (zlé nakládání) směřovalo přímo proti osobě donucované, že bylo násilím, kvalifikovaným dle § 98 tr. zák. Nutno proto posuzovati čin obžalovaných jako vydírání vzhledem k tomu, že první soud zjišťuje i druhou náležitost skutkové podstaty tohoto zločinu, že totiž obžalovaní jednali v úmyslu, aby donutili pracující dělníky, políra Č-a a dělníka R-a, k zastavení práce, tedy k rozhodnutí, k němuž by se jinak nebyli odhodlali.

Citace:

č. 662. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 519-520.