NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 116.

Zrušení nájemní smlouvy z některé z příčin § 1118 obč. zák. lze se domáhati nejen žalobou, ale i výpovědí. V tomto případě není pronájemce vázán na výpovědní lhůty v § 560 c. ř. s. uvedené.
Přípustnost předčasného zrušení nájemní smlouvy výpovědí uplatňovaného řídí se podle doby, kdy byla výpověď dána; § 406 c. ř. s. zde užíti nelze.
(Rozhodnutí ze dne 1. dubna 1919, Rv I 192/19.)
Soudní výpovědí ze dne 8. ledna 1919 dána byla nájemkyni výpověď z bytu o jednom pokoji s kuchyní k 1. únoru 1919 z té příčiny, že v něm přechovává lehké ženštiny, čímž se budí v domě pohoršení. Vypovězená popřela tuto okolnost a namítla, že výpověď neodpovídá stěhovacímu řádu pro Prahu a okolí. — Prvý soud (okresní soud pro Dolní Nové Město v Praze) zrušil výpověď, vzav sice za prokázáno, že vypovězená měla u sebe jako podnájemnice lehké ženštiny, což by ospravedlňovalo výpověď podle § 7 č. 3 min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 Sb. z. a nař., maje však za to, že výpověď neodpovídá ustanovení Pražského stěhovacího řádu, dle něhož mohla vzhledem k tomu, že mimořádná lhůta výpovědní mezi stranami nebyla smluvena, dána býti výpověď jen o termínech v řádě označených na čtvrt roku napřed, což se nestalo. — Odvolací soud (zemský soud v Praze) uznal výpověď za účinnou z těch- to úvah: Prvý soud bezvadně zjistil, že žalovaná přechovává ve svém bytě jako podnájemnice lehké ženštiny (prostitutky) a že si stěžovali nájemníci téhož poschodí, že se žalovanou téhož záchodu užívají, aby k něčemu nepřišli, k čemuž podotknouti jest, že dle výpovědi domovnice byla jedna z těch podnájemnic žalované v nemocnici jako nakažená. Přechovávání prostitutek jest beze vší pochyby značně škodlivým zneužíváním bytu po rozumu § 1118 obč. zák., jenž nikterak nevyžaduje, aby zneužíváním děla se na objektu škoda hmotná, nýbrž stačí i každá ujma ideálního, zvláště však mravního rázu, zvláště vše, co dobrou pověst domu poškozuje a tím jej znehodnocuje; neboť taková mravní ujma může majiteli domu působiti ještě větší hmotnou škodu, než fysické poškození bytu neb domu, a nemůže od něho býti žádáno, by takové poškozování zájmů svých trpěl po výpovědní lhůtu, k čemuž by byl odsouzen, kdyby neměl možnost, nájemní poměr ihned zrušiti, jak to právě § 1118 obč. zák. dovoluje. Jest jen otázka, vadí-li to, když domácí místo žaloby, uplatňující zrušení nájemního poměru, z uvedeného důvodu podal výpověď. Odpověď musí býti záporná. O tom není ani v praksi ani v literatuře pochyby. (Srv. Neumann, str. 1597.) Výpověď není nic jiného, nežli žaloba, jak to § 571 odst. 2. c. ř. s. výslovně uznává, k čemuž motivy (u § 560) dobře podotýkají, že jest o to péči míti, by při ústním jednání všecek rozdíl mezi výpovědí a žalobou odstraněn byl. Dokonce § 7 č. 4 nař. o ochr. nájem. uznává nyní výslovně možnost výpovědi z důvodů § 1118 obč. zák., čímž ovšem nikterak není řečeno, že tím bylo předpisů tomuto derogováno potud, že by nemohla býti více podána žaloba na zrušení nájemního poměru, nýbrž musila býti podána výpověď, naopak ustanovení to (§ 7 č. 4 nař.) samo možnost žaloby výslovně potvrzuje: »lze-li podle § 1118 obč. zák. žádati zrušení smlouvy bez výpovědi,« lze to tedy posud. Namítá se jen další otázka, zdali, když domácí nastoupil cestu výpovědi, jest také povinen dodržeti lhůty výpovědní v § 560 c. ř. s. stanovené, tedy dle č. 2 téhož § lhůtu stěhovacího řádu pro Prahu a měla-li tedy přítomná výpověď dána býti k termínu květnovému 1919. I tuto otázku dlužno zodpověděti záporně. § 560 c. ř. s. předpisuje výpovědní lhůty tam uvedené toliko pro případ, že výpovědi jest dle předpisu občanského zákona třeba, by zamezeno bylo automatickému obnovení smlouvy nájemní (§ 1114, 1115 obč. zák.) aneb docíleno bylo její zrušení (§ 1116 obč. zák.). O takový případ zde však nejde, zrušujícím důvodem není zde výpověď (§ 1116), nýbrž škodlivé užívání a na tom se zakládající žádost pronájemce (§ 1118 obč. z.). § 560 c. ř. s. vylučuje tedy ze sféry své působnosti zcela jasně případ § 1118 obč. zák. Kdo podává výpověď z tohoto důvodu, není na termíny řádu výpovědního vázán. To souhlasí nejen s tím, že takový může dle hořejšího místo výpovědi podati žalobu na zrušení nájemního poměru, nýbrž i s tím, že takový má také nárok na to, by poškozování jeho zájmů ihned přestalo a nebylo kontinuováno ani po výpovědní lhůtu, ježto takové, byť i jen dočasné kontinuování mohlo by pro něho míti nedohledné následky. Nepodal-li žalobce v daném případě žalobu z § 1118 obč. zák., nýbrž výpověď k 1. únoru 1919, naložil se žalovanou milosrdněji, nežli jak dle zákona s ní naložiti mohl; neboť na žalobu nebyla by jí udělena ani lhůta do 1. února 1919, jak z předpisů §§ 574 a 573 c. ř. s. jde, ježto zrušení poměru nastalo žádostí žalobcovou (§ 1118 obč. z.) k tomu směřující a tedy, nestal-li se projev v tom smyslu dříve mimosoudně, nejpozději žalobou, dnem jejíhož podání uplynula tedy nájemní doba. Nemá tedy, z toho důvodu žalovaná újmy, že podána výpověď místo žaloby na zrušení. Sumou má se tedy věc takto: Žalobce podal výpověď z důvodu § 7 č. 4 nař. o ochr. nájem., tedy výpověď, která na lhůty § 560 c. ř. s. není vázána, a uvedený důvod prokázal. Bylo tedy změnou naříkaného rozsudku výpověď uznati za účinnou a naříditi, by vyklizení dle § 573 c. ř. s. stalo se ihned.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Zjištěno jest soudy nižších stolic, že žalovaná měla ve svém bytě za podnájemnice lehké ženštiny. Že tuto okolnost pokládati sluší za důvod pro předčasné zrušení smlouvy nájemní podle § 1118 obč. zák., soud odvolací případně odůvodnil, aniž odůvodnění dotyčné vyvráceno jest vývody spisu dovolacího. Soud odvolací rovněž správně odůvodnil, že k soudnímu uplatnění důvodu § 1118 obč. zák. nebylo na straně majitele domu třeba žaloby, nýbrž, že přípustná byla i výpověď, jakož i, že nebylo třeba výpovědi se lhůtou řádnou ve smyslu § 560 c. ř. s., nýbrž že stačila výpověď ke dni 1. února 1919. V § 1118, zařazeném v obecném zákoníku občanském (pod marginální rubrikou výpovědi jako třetího způsobu zrušení smlouvy nájemní, není totiž uvedeno, jakým způsobem zrušení toto uplatňovati jest před soudem. V § 7 č. 4 min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 Sb. z. a nař. jest ovšem uveden § 1118 obč. zák., ale dovolatelka шзМпе z toho dovozuje, že podle tohoto § 7 přípustná jest v případě § 1118 obč. zák. toliko výpověď s řádnou lhůtou výpovědní. Min. nařízením právě uvedeným není § 1118 obč. zák. nikterak změněn. Poněvadž pak žalobce podle tohoto § 1118, obsahujícího ustanovení ve prospěch pronájemců, oprávněn byl zrušiti smlouvu nájemní předčasně, tudiž bez jakékoliv lhůty výpovědní, nebyly povinen, poskytnouti žalované své nájemnici řádnou výpovědní lhůtu dle § 560 c. ř. s. a bylo jen k jejímu vlastnímu prospěchu, když jí povolil lhůtu do 1. února 1919 k vyklizení a odevzdání najatého bytu, takže žalovaná nemůže z toho vyvozovati důvod ke stížnosti. Že žalovaná, jak tvrdí v dovolacím spise a jak též přednesla při ústním přelíčení v první stolici, propustila své podnájemnice dne 24. ledna 1919, není zjištěno, dovolatelka pak neuplatňuje dovolacího důvodu vadnosti řízení dle § 503 č. 2 c. ř. s., aniž navrhuje zrušení rozsudku v odpor vzatého za tím účelem, by řízení bylo doplněno provedením důkazu o oné tvrzené, ale nezjištěné skutečnosti. Soud dovolací tedy nemůže na tvrzení to vzíti zřetel. Ono tvrzení jest však i nerozhodné, neboť přípustnost předčasného zrušení smlouvy řídí se podle stavu v oné době, kdy zrušení Ьуlо soudně uplatněno, tedy zde podle stavu dne 8. ledna 1919, kdy výpověď z bytu byla podána, žalobce pak nepozbyl uplatněného práva zrušení smlouvy nájemní tím, že důvod pro zrušení její, který dne 8. ledna 1919 tu byl, později odpadl. Ustanovení § 406 c. ř. s. nelze zde užíti, poněvadž se na tento případ nehodí.

Citace:

č. 116. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 246-248.