NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12743.

Sudiště podle § 88, prvý odstavec, j. n. platí jen tam, kde dohoda o splništi byla výslovně uzavřena a písemně prokázána, nikoliv tam, kde se místo splnění dovozuje ze zákona a nikoliv ze smlouvy.
Uplatnění nároku na zhodnocení nedoplatku kupní ceny za nemovitost není ani žalobou o zástavní právo (§ 81 j. n.), ani žalobou hypotékární (§ 91 j. n.).
(Rozh. ze dne 30. června 1933, R I 612/33.)
Na základě rozsudku zemského soudu v Berlíně, jímž byl přisouzen zhodnocovací nárok, navrhl vymáhající věřitel povolení exekuce. Soud prvé stolice exekuční návrh zamítl. Důvody: Vymáhající strana odůvodňuje příslušnost cizozemského soudu tím, že předkládá mezitímní rozsudek cizozemského soudu, jímž se zabýval námitkou nepříslušnosti vznesenou stranou žalovanou, námitku zamítl a svou příslušnost uznal. Soud, povolující exekuci, není však toho názoru, že jest vázán tímto rozhodnutím cizozemského soudu, nýbrž naopak podle § 80 čís. 1 ex. ř. jest oprávněn zkoumati, zda příslušnost cizího soudu založena byla podle některého ustanovení tuzemského zákona. Z předloženého mezitímního rozsudku zemského soudu v Berlíně ze dne 22. ledna 1931 dospěl soud k přesvědčení, že příslušnost cizozemského soudu vyslovená rozsudkem, není založena na žádném z předpisů o příslušnosti platných v tuzemsku. V důvodech svých uvádí cizozemský soud, že ve smlouvě není výslovného ustanovení o místě plnění. Pak nemohl býti tamní soud příslušný, neboť i podle něm. práva (§ 269 obč. zák. německého) platí za místo plnění bydliště dlužníkovo (ten tam však nebydlil) a jiný důvod příslušnosti podle tuzemských zákonů není dán. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Soud rekursní, přezkoumav spisy a napadené usnesení, poukazuje ke správným, zákonu i stavu věci odpovídajícímu odůvodnění napadeného usnesení. S odůvodněním tím soud rekursní souhlasí a vývody stížnosti nejsou s to, by seslabily, tím méně aby vyvrátily správnost odůvodnění toho. K vývodům stížnosti se dodává toto: Požadavku § 80 čís. 1 ex. ř. nebylo vyhověno, ježto tu není žádného z důvodů příslušnosti cizozemského soudu, které by podle obsahu exekučního návrhu a předložených rozsudků v úvahu přijíti mohly. Pokud se stěžovatel odvolává na to, že zemský soud v Berlíně byl příslušným proto, že splniště původní obligace bylo podle § 269 něm. obč. zák. Friedenava jako bydliště tehdejšího dlužníka architekta H-a v době vzniku obligace a že tudíž i pro žalobu na stranu povinnou jakožto osobu, která závazek převzala jako osobní dlužník, jen Friedenava jako místo splniště v úvahu může přicházeti, a že tudíž k projednání žaloby proti straně povinné byl příslušný podle § 29 c. ř. s. zemský soud II. v Berlíně, sluší k tomu poukázati, že místo splnění určené zákonem — § 269 něm. obč. zák. má podobné ustanovení jako § 905 obč. zák. — nestačí k odůvodnění příslušnosti soudu, v jehož obvodu jest zákonné splniště, ježto § 88 prvý odstavec j. n. má na mysli výslovnou dohodu stran o smluveném splništi, při čemž musí tato úmluva býti prokázána listinou. Dohody listinné však tu vůbec nebylo, jak v důvodech mezitímního rozsudku zemského soudu v Berlíně ze dne 22. ledna 1931 výslovně jest uvedeno. Ježto pak taková listina ani k exekučnímu návrhu nebyla předložena, nebylo lze k důvodu příslušnosti opřenému o § 88 prvý odstavec j. n. přihlížeti. Ani důvodu příslušnosti podle § 91 j. n. tu není, poněvadž žalobou nedomáhal se žalobce současně ani zástavního práva ani výmazu zástavního práva a vůbec nejde tu o žádnou ze žalob v tomto paragrafu uvedených. Než ani příslušnosti zemského soudu v Berlíně podle § 99 j. n. tu není. V tom směru jest poukázati k tomu, že by byla musila vymáhající strana prokázati, že žalovaný, nynější povinný, měl v době podání žaloby u cizozemského soudu v Německu jmění. V tom směru však vymáhající strana nic ani v exekučním návrhu netvrdila ani z předložených rozsudků zemského soudu v Berlíně nevyplývá, zejména nebylo vymáhající stranou tvrzeno, že povinné straně příslušel proti nynějšímu vlastníku nemovitosti ve Friedenavě nárok postižní a že tento nárok jakožto majetek ve smyslu § 99 j. n. byl v době podání projednávané žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Rekursní soud správně dovodil, že soud podle splniště ve smyslu § 88 prvý odstavec j. n. platí jen tam, kde smlouva o splništi výslovně byla uzavřena a písemně prokázána, že tedy neplatí všeobecně, a to i tam, kde se místo splnění dovozuje jen ze zákona, nikoli ze smlouvy. Protože i podle mezitímního rozhodnutí o příslušnosti německého soudu kupní smlouva, jež měla býti základem žalobního nároku a také příslušnosti, nic o splništi smlouvy neobsahuje, právem nižší soudy vyloučily příslušnost podle § 88 prvý odstavec j. n. Jde o zhodnocovací nárok. Ve zmíněném již mezitímním rozhodnutí o příslušnosti i německý soud uvádí, že prý jde vlastně o nedoplatek kupní ceny. Již z toho je viděti, že se vymáhající věřitel neprávem dovolává zdejších předpisů o příslušnosti, obsažených v §§ 81 a 91 j. n. Uplatnění takového zhodnocovacího nároku není ani žalobou o zástavní právo ani žalobou hypotekární, takže ani tento důvod příslušnosti neobstojí. Není povinností soudu zkoumati, zda byly by zde snad ještě i jiné možné důvody příslušnosti, jichž se ani žalobce ani rozsudek nedovolával, proto se rekursní soud nemusil obírati příslušností podle § 99 j. n., v kterémž směru dovolací rekurent ovšem proti jeho řešení námitek nečiní.

Citace:

Čís. 12743. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 67-69.