NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 4948.

Zrušil-li rekursní soud k rekursu strany, napadající výrok o útratách, usnesení prvého soudu pro zmatečnost, a rekurs poukázal na toto usnesení, jest do tohoto usnesení přípustným rekurs. Prohlásil-li žalobce, že bere žalobu zpět, s výhradou jejího opětného podání a soud to vzal na vědomost a doručil podání oběma stranám, nemůže napotom, vyřizuje otázku útrat, prohlásiti řízení za zmatečné dle §u 7 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1925, R II 91/25.) Žalobkyně padala žalobu na pozůstalost Josefa H-a, zastoupenou přihlášenou dědičkou Terezií H-ovou. Žaloba ta byla Terezii H-ové doručena, tato však v žalobní odpovědi oznámila, že se k dědictví po Josefu H-ovi dosud nepřihlásila a že k zastoupení jeho pozůstalosti není oprávněna. Soud prvé stolice nařídil žalobkyni, by zjištěný nedostatek odstranila. Žalobkyně tak do dané lhůty neučinila (§ 1 c. ř. s.), nýbrž vzala žalobu zpět. Žalovaná pozůstalost podala po té návrh, by jí byly přisouzeny útraty. Do usnesení prvého soudu o tomto návrhu vznesly obě strany stížnost. Rekursní soud k těmto stížnostem zrušil napadené usnesení a předchozí řízení jako zmatečné, ježto v něm byla žalovaná pozůstalost nedostatečně zastoupena (§ 7 c. ř. s.) a spor vůči ní nebyl vlastně ani zahájen.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by nehledě k vyslovenému důvodu zrušení rozhodl o rekursech obou stran.
Důvody: Rekursní soud na rekursy obou stran zrušil usnesení prvého soudu i s předchozím řízením jako zmatečné, odkázav obě strany s jejich rekursy na toto rozhodnutí. Tím mínil zřejmě vyjádřiti, že následkem zrušení staly se oba rekursy bezpředmětnými. Nezabýval se tedy rekursní soud ve výroku svého rozhodnutí vůbec otázkou útrat, takže dovolacímu rekursu, pokud napadá zrušení prvého usnesení i s předchozím řízením, domáhaje se toho, že rekursní soud měl rekurs žalované strany věcně vyříditi, není na závadu ustanovení §u 528 c. ř. s. a dovolací rekurs sluší pokládati dle zákona za přípustný. Kdyby rozhodnutí rekursního soudu bylo správným, bylo jen třeba odůvodniti, proč usnesení a řízení mu v prvé stolici předcházející je zmatečným, a nebylo na místě obírati se také úvahami o tom, že žalované straně nepřísluší nárok na útraty vůbec. Napadené usnesení ve svém výroku není však po zákonu odůvodněno. Dle §u 237 c. ř. s. má zpětvzetí žaloby za následek, že žaloba se pokládá, jako by nebyla bývala podána. Prohlášení žalující strany, že béře žalobu zpět, ačkoliv s výhradou opětného podání, bylo soudem prostě vzato k vědomosti, bylo však oběma stranám doručeno a stalo se pravoplatným. Následkem toho neměl již soud prvé stolice ani důvodu ani vůbec možnosti, by prohlásil řízení za zmatečné ve smyslu §u 7 c. ř. s. a to právě v důsledku zákonného ustanovení, že byla-li žaloba vzata zpět, považuje se jako nepodaná. Proto nebyl ani soud druhé stolice důsledkem toho oprávněn, by z úřední moci k podaným rekursům prohlásil usnesení prvého soudu, jakož i předcházející řízení za zmatečné, nýbrž měl o rekursech stran do usnesení prvého soudu rozhodnouti. Bylo proto třeba přiznati dovolacímu rekursu oprávněnost, pokud jeho vývody v tomto směru napadají usnesení druhé stolice.

Citace:

Nález č. 2319. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1207-1208.