NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4866.

Uzavřena-li sice co do ostatních podmínek přesná smlouva pracovní, co do odměny však pouze podmínečně, jest, nesplnila-li se tato podmínka, platiti odměnu přiměřenou.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1925, Rv I 316/25.)
Žalobce nastoupil službu jako akordant u žalované společnosti, majitelky parostrojní cihelny, na základě písemní smlouvy, dle jejíhož odstavce I. příslušelo mu za každých tisíc vypálených cihel 90 Kč, podaří-li se snížiti plat na 2 Kč za hodinu. Žalovaná vyplatila žalobci za vyrobené cihly (750.000 kusů) celkem 52.300 Kč. Žalobě o 25.325 Kč vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že přizná] žalobci 8450 Kč, ohledně dalších 16.875 Kč žalobu zamítl. Důvody: Nesporným jest, že žalobce vypálil žalované firmě svými dělníky dle smlouvy ze dne 13. dubna 1923 celkem 750.000 cihel, jež žalovaná strana od něho převzala a dále jimi disponovala. Sluší pouze rozhodnouti otázku, co byl žalobce oprávněn požadovati za vypálení 1000 cihel. Podle znění odst. 1 oné smlouvy nabyl soud přesvědčení, že žalobce byl podle této smlouvy oprávněn požadovati v každém případě jen 90 Kč za 1000 vypálených cihel, že by v tomto odstavci 1. muselo výslovně státi, že má právo na poměrné zvýšení odměny za vypálení cihel, když se mu snížení mezd dělníků na 2 Kč za hodinu nepodaří a, kdyby chtěl činiti nároky na zvýšení cen cihel, že by byl musel dle dodatku к § 12 smlouvy se žalovanou uzavřití novou smlouvu, což se dle jeho vlastního doznání nestalo. Kromě toho je dále zjištěno, že žalobce se smlouvou zavázal vyráběti 1000 cihel za 90 Kč a že při sepisování této smlouvy a při řeči o snížení dělnické mzdy na 2 Kč za hodinu si žalobce to přepočítal, co se má platiti a zkoumal, zda se mu to vyplatí, načež prohlásil, že si to s dělníky sám vyřídí a že bude cihly vyráběti za 90 Kč a že potom každý týden v pátek nebo v sobotu, když mu bylo placeno v kanceláři žalované firmy za určitý počet vyrobených a odvedených cihel, vždycky se spokojil s tím, když mu byla účtována ona ujednaná cena 90 Kč za 1000 cihel, a nikdy nic proti této ceně nenamítal. Je tedy takto zjištěno, že žalobce neměl za vyrobené a žalované firmě odevzdané cihly právo více účtovati nežli 90 Kč za 1000 kusů a že snížení nebo zvýšení dělnických mezd nemělo na toto účtování vlivu. Byť i v §u 12 smlouvy stálo, že v případě snížení nebo zvýšení dělnických mezd nutno ismlouvu obnoviti, je soud toho náhledu, že smlouva ta je pro tento spor směrodatnou, protože žádná ze stran ji neprohlásila výslovně za zrušenou a obě strany v ní pokračovaly. Je-li tedy nesporným počet 750.000 žalobcem vypálených a žalovanou přijatých cihel a je-li zjištěno, že za 1000 cihel má žalobce obdržeti 90 Kč vychází celková pohledávka jeho 67.500 Kč. Žalovaný sám připouští, že dle odst. 8. smlouvy měla žalovaná firma právo zadržeti asi 10% této ceny jako záruku správné a řádné výroby cihel, a že jí dosud přísluší právo oněch 10% ze 67.500 Kč tedy 6750 Kč isi zadržeti, takže měla žalovaná firma zaplatiti žalobci za veškeré vypálené cihly celkem 60.750 Kč. Je nesporným, že žalobce obdržel na svou pohledávku od žalované celkem 52.300 Kč, takže soud přichází k tomu, že žalovaná firma dluhuje žalobci ještě 8450 Kč. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů, pokud jimi byla zamítnuta žaloba na zaplacení 16.875 KČ a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Rozhodnutí sporu spočívá na výkladu písemné smlouvy o mzdě úkolové (akordní) ze dne 13. dubna 1923, jejíž znění je nesporným, takže nejde o skutkové zjištění, jímž by byl dovolací soud vázán, nýbrž o právní posouzení věci, jež podrobeno jest přezkumu nejvyššího soudu. V tomto směru vytklo dovolání právem dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. Odvolací soud převzal přesvědčení soudu prvé stolice, že žalobce byl podle smlouvy oprávněn požadovati v každém případě jen 90 Kč za 1000 vyrobených cihel. Přesvědčení to odůvodněno bylo úvahou, že v odst. 1. smlouvy není stanoven nárok žalobcův na poměrné zvýšení odměny, kdyby se mu nepodařilo snížiti mzdu dělníků na 2 Kč za hodinu, mimo to i další úvahou, že by byl musil dle dodatku k § 12. smlouvy sjednati novou smlouvu, kdyby byl chtěl požadovati vyšší mzdu, ale že k tomu nedošlo. Žalobce přednesl, že se mu nepodařilo snížiti mzdu svých dělníků na uvedenou částku. Správnost tohoto přednesu nebyla zjištěna, ježto nižší soudy vzhledem k svému právnímu názoru pokládaly přímé zjištění toho za nepotřebné. Dovolací soud, nesdíleje právního přesvědčení nižších soudů, pokládá zjištění to za nutné. Smlouvu ze dne 13. dubna 1923, jest podříti pod pojem smluv, vytčených v §u 1152 obč. zák., jež к platnosti své nevyžadují, by smluvena byla přesná odměna za provedené práce neb dílo. To je patrno z §u 1152 obč. zák., dle něhož je pokládati za smluvenou přiměřenou odměnu, nebyla-li smluvena určitá odměna. Smlouvou ze 13. dubna 1923 smluvily strany určitou odměnu t. j. 90 Kč za 1000 cihel jen podmínečně, t. j. nastane-li případ předpokládaný v odst. 1., vyhradili si pak pro případ změny předpokládaných poměrů právo sjednati novou smlouvu. Tato výhrada mohla se však týkati jedině výše odměny. Smlouva ze 13. dubna 1923 platila bezpodmínečně, pokud žalobce se zavázal vyráběti pro žalovanou cihly, kdežto odměna stanovena byla jen podmínečně, Nebyla-li podmínka splněna, mělo dojíti k nové smlouvě o výši odměny odpovídající skutečným poměrům, Pokud k této smlouvě nedošlo, platí smlouva jen co do sjednaných prací nebo díla, ne však co do výše odměny. Pokud strany nemohou se shodnouti o této výši, jest užíti §u 1152 obč. zák. a bude stanoviti přiměřenou odměnu. Pokud odměna tato bude přesahovati částku 90 Kč za 1000 vyrobených cihel, je žalobní nárok oprávněn. Názoru tomu nejsou na překážku ani skutečnosti zjištěné výpovědí svědka P-а. Prohlásil-li žalobce, že si to s dělníky sám vyřídí a že bude vyráběti cihly za 90 Kč, učinil tak za předpokladu, že se mu podaří docíliti snížení mzdy svých dělníků na 2 Kč za hodinu, takže v tomto směru odpovídá písemná smlouva srovnalé vůli stran. Svědek potvrdil totiž výslovně, že byla řeč o snížení dělnické mzdy na 2 Kč. Také další skutečnost, že žalobce z počátku přijímal bez námitek odměnu 90 Kč za 1000 cihel, nenasvědčuje vzdání se nároku na vyšší mzdu podle §u 1444 obč. zák., byla-li ovšem tato mzda oprávněna nesplněním uvedeného předpokladu. 1 když nižší soudy nezjistily správnosti anebo nesprávnosti přednesu žalobcova, že domáhal se již po třech týdnech sepisu nové smlouvy, postačí nesporná skutečnost, že v srpnu 1923, tudíž po době poměrně krátké 4 měsíců, předložil nástin nové smlouvy, kterou domáhal se odměny 110 Kč místo 90 Kč. K rozhodnutí sporu bude proto zapotřebí zjistiti, zda žalobci podařilo se snížiti mzdu na 2 Kč, v tomto případě není ovšem žalobní nárok důvodný, anebo zda se mu to nepodařilo, v kterémžto případě bude jednati dále a zjistiti odměnu přiměřenou podle §u 1152 obč. zák., a dle toho rozhodnouti o žalobě.

Citace:

č. 4866. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 630-632.