Čís. 5513.

Dopravní řád železniční.
Dráha neručí za škodu úrazem (pádem) dobytčete, jež naložil odesílatel sám, nepouživ pevných provazů a opomenuv dobytče podestlati, aniž mu dav průvodce. Dělníci, přidaní dráhou odesílateli k nakládání, jsou jeho zřízenci.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1925, Rv I 1345/25.)
Žalobce naložil sám do vagonu dobytče a nedal mu průvodce. Za dopravy dobytče sklouzlo, poranilo se a muselo býti poraženo. Žaloba proti dráze o náhradu škody byla oběma nižšími soudy za- mítnuta. Odvolací soud uvedl po právní stránce v důvodech: Dle §u 86 (1) čís. 5 žel. dopr. ř. neručí železnice u živých zvířat za škodu, která vzejde ze zvláštního nebezpečí, s nímž jest přeprava pro ně spojena, a dle téhož § 86 (2) předpokládá se v tom případě, když mohla z tohoto nebezpečí škoda vzejíti, že škoda z tohoto nebezpečí také vzešla. Jak ze zjištění prvého soudu na jevo jde, mohlo skutečně poškození krávy vzejíti za zvláštního nebezpečí dopravy živých zvířat, neboť žalobce, ač bylo jeho povinností dle příl. В. k žel. dopr. ř. § 3 (6 a dle tarifu díl II. sešit 1 dobytku podestlati — nepodestlal, a ač měl dáti aspoň průvodce, tak neučinil, — a tak se stalo, že na hladké, výkaly znečištěné a kluzské podlaze mohlo dobytče lehce uklouznouti, od kruhu, k němuž bylo přivázáno vadným provazem se utrhnouti a jsouc ponecháno bez dohledu, se zraniti. Tedy vadné naložení dle §u 86 (1) čís. 3 žel. dopr. ř. spolupůsobilo. Na neznalost tarifů se žalobce právem nemůže odvolávati, ježto na ně výslovně železniční dopravní řád v §u 6 poukazuje, a mimo to v nákladním listě, jímž smlouva dopravní byla uzavřena, se také výslovně uvádí, že platí pro smlouvu nákladní kromě žel. dopr. ř. i příslušné tarify, jichž znalost si zjednati bylo věcí žalobce jako dopravce a nebylo věcí zřízenců dráhy udíleti mu poučení. Pomáhali-li žalobci i zřízenci dráhy při nakládání neb podestýlání, pak nelze je dle předpisu nákladního tarifu I. díl odd. В. oddíl А. IV. odst. e) pokládati za zřízence dráhy, nýbrž odesílatele. Žalobce však kromě toho i prohlášením v nákladním listě sám doznal, že zásilku odesílá bez průvodce na vlastní nebezpečí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Znalec z oboru služby komerčně-dopravní měl býti a byl vyslechnut o tarifních předpisech, týkajících se přepravy živých zvířat a opatření jejich podestláním. Jeho výpověď jest v úplném souhlasu s předpisy tištěného nákladního tarifu, jenž podle nařízení ze dne 10. února 1905, čís. 14 ř. zák. a 30. prosince 1918, čís. 4 sb. z. a n. nabyl uveřejněním ve Věstníku pro železnice a plavbu a vyložením k nahlédnutí na jednotlivých stanicích závaznosti, a může býti u železničních úřadů koupen. Nemůže býti pokládána za vadnou z toho jediného důvodu, že znalec ve svém písemném posudku překročil meze svého úkolu a vyslovil se o oprávněnosti žalobcova nároku. Námitku, že žalobce byl železničními dělníky, kteří pomáhali při nakládání, uveden v omyl o rozsahu svých povinností a povinností dráhy, vyvrátil již soud odvolací poukazem na ustanovení nákladního tarifu I. В oddíl А IV. (správně V.) lit. e). Podle §u 48 odst. (6) žel. dopr. ř., jemuž sám žalobce a to právem přikládá moc zákona, bylo jeho povinností, obstarati naložení zvířat a bezpečné jich umístění ve voze, dle právě uvedeného tarifního předpisu nelze dělníky přidělené drahou odesílateli za účelem nakládání, považovati za její lidí, nýbrž za zřízence odesílatelovy, za něž dráha neručí. Toto ustanovení platí, ať již železniční dělníci odesílateli pomáhali jen při nakládání, či naložení sami provedli místo něho. Mylným jest názor, že mezi nepřidáním průvodce a uklouznutím dobytčete a tím způsobeným jeho zraněním není příčinné souvislosti. Průvodce nemůže a nemá arci zabraňovati nárazům, ale jest dle §u 48 (8) žel. dopr. ř. povinen opatřovati zvířata za přepravy. V tom by bývala zahrnuta i povinnost, udržovati podlahu vozu v takovém stavu, by zvířata ve svých výkalech neklouzala. Pokud se žalobce odvolává povšechně na své dřívější vývody, musí se spokojiti s poukazem na správné a vystižné odůvodnění odvolacího soudu.

Citace:

Čís. 5513. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 738-740.