Čís. 7135.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Revírním lesním, jejž by bylo zařadili do osmé skupiny tabely, není ten, kdo konal obvyklé u lesních podřadné služby, kdežto důležitější, vyšší úkony sice také konal, ale podle pokynů lesního úřadu.
Podle § 13 zákona lze odpočítávati i více než jeden zaopatřovací důchod. Lhostejno, zda jde o zaopatřovací důchod od ústavů a zařízení uvedených v zákonech o pensijním pojištění, či o zaopatřovací důchody odjinud.
(Rozh. ze dne 9. června 1927, Rv 1 1632/26.) — Čís. 7135 —
1005
Vdova po zaměstnanci na velkém pozemkovém majetku domáhala se na vlastníku velkostatku placení zaopatřovacích požitků podle osmé skupiny tabely. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V projednávaném sporu jde o dvě otázky, totiž o to, zda žalobkyni přísluší zaopatřovací požitky podle osmé skupiny tabelky připojené k zákonu ze dne 18. března 1921 č. 130 sb. z. а n., a o další otázku, zda žalovaný jest oprávněn ze zaopatřovacích požitků placených žalobkyni podle uvedeného zákona odpočítávati důchod, na který má žalobkynč nárok proti pensijnímu fondu zřízenému na jeho velkostatku. Napadeným rozsudkem byly obě tyto otázky rozhodnuty v neprospěch žalobkyně, žalobkyně se proto dovolává, leč jejímu dovolání, opírajícímu se o dovolací důvody čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s., nelze přiznati oprávnění. Nárok žalobkyně na zařazení do osmé skupiny podle tabulky připojené k zákonu čís. 130/21, jehož se žalobkyně domáhá, ježto prý jest vdovou po revírním lesním, zamítl odvolací soud právem. Již to, že muž žalobkyně Eugen R. byl u žalovaného ustanoven za revírního lesního, nebylo prokázáno a žalobkynč v dovolání toho již netvrdí. Než, nehledíc k tomu, protože podle § 10 zákona čís. 130/21 nerozhoduje název, nýbrž skutečně vykonávaná služba, nelze žalobkyni přiznati a právem nebyly nižšími soudy přiznány zaopatřovací požitky podle osmé skupiny tabulek jako vdově po revírním lesním, ježto Eugen R., její muž, podle konané služby revírním lesním nebyl, pokud se týče nemůže za něho býti pokládán. Revírním lesním podle vysvětlivek k tabulkám zákona čís. 130/21 v prováděcím nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. jest ten, kdo, podřízen jsa vrchní správě podniku, vykonává samostatnou technickou a administrativní službu a zodpovídá za správný výkon a výsledek. Vzhledem k motivům zákona ze dne 13. července 1922, čís. 215 sb. z. a n. (tisk poslanecké sněmovny čís. 3530), podle nichž povinnosti revírního lesního jsou co> do výkonu a rozsahu služby tytéž jako samostatného lesního správce, pročež jest revírní lesní přeřaditi ze skupiny sedmé do skupiny osmé, jest dalším požadavkem přiznání postavení revírního lesního, by výkony jeho byly většího rozsahu a spojeny byly s větší zodpovědností. Pokud se týče výměry lesa svěřeného revírnímu lesnímu, nemusí býti aspoň 700 ha, neboť tento požadavek platí podle vysvětlivek ke skupině osmé toliko u lesního správce. S hlediska těchto požadavků (srovnej též nařízení ze dne 3. listopadu 1922 čís. 318 sb. z. a n. příloha A), kvalifikujících službu při lesnictví na službu revírního lesního, nelze, jak již řečeno, Eugena R-a pokládati za zaměstnance tohoto postavení. Jest o něm zjištěno, že konal obvyklé u lesních podřadné práce, jako mzdové listiny, odprodej dřeva v drobném, probírky, že vedl hospodářskou knihu a pod., ale co se týče důležitějších, vyšší úkony a postavení revírního lesního vyznačujících prací, na příklad vypracování kulturních projektů, mýtních plánů, jest zjištěno, že Eugen R. sice je také konal, ale podle pokynů daných mu lesním úřadem. — Čís. 7135 —
1006
V tom různila se a to podstatně služba Eugena R-a od služby revírního lesního, který uvedené práce, třebaže práce ty také mají na konec zapotřebí schválení lesního úřadu, vykonává samostatně. Podle toho nebyla služba Eugena R-a službou revírního lesního, to tím méně, kdyžtě služba týkala se polesí jen ve výměře asi 399 ha — hranicí skupiny šesté jest 300 ha — tedy nebyl ani značnějšího rozsahu, a následkem toho nepatřil Eugen R. do skupiny osmé a nelze tam zařaditi ani žalobkyni jako vdovu po něm. Odvolací soud kladl mylně váhu na to, že polesí Eugena R-a nemělo výměry aspoň 700 ha, a proto nelze s ním souhlasiti, když z toho důvodu nepřiznal mu postavení revírního lesního, ale že Eugen R. a jeho manželka, žalobkyně, nepatří do skupiny osmé, rozhodl odvolací soud správně. Uznav takto po stránce právní nepochybil (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).
Odvolací soud nepochybil (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) ani v tom, uznav za oprávněný odpočet důchodu, na který má žalobkyně nárok oproti pensijnímu fondu zřízenému na velkostatku žalovaného, ze zaopatřovacích požitků placených žalobkyni podle zákona čís. 130/21. Jde o důchod z pensijního fondu zřízeného již v roce 1847, jehož stanovy byly obnoveny 24. prosince 1882 a doplněny dne 1. ledna 1905, jehož povinnými členy byli úředníci a služebníci na velkostatku žalovaného а k němuž majitel velkostatku přispíval ročně 2000 K a hradil ze svého případné schodky. Jak zjištěno, doplácí žalovaný na tento fond každoročně značné peníze, v roce 1920 doplatil 135637 Kč 22 h a v roce 1921 225923 Kč 03 h. Žalobkyni přísluší z fondu roční pense 1000 Kč. Žalobkyně brání se proti odpočtu tohoto důchodu uvádějíc, že prý, když se jí odpočítává důchod, na který má nárok proti Všeobecnému pensijnímu ústavu v Praze — ročně 180 Kč — nemůže jí býti odpočítáván také ještě důchod z onoho fondu, neboť podle ustanovení § 13 zákona čís. 130/21 jest prý odpočítávati důchod, na který má oprávněná osoba nárok buď proti Všeobecnému pensijnímu ústavu v Praze nebo proti náhradnímu ústavu nebo proti náhradnímu zařízení, tedy odpočítati lze z těchto důchodů jen jediný. Tento názor žalobkyně jest však mylný. Žalobkyně neuvádí doslov § 13 zákona čís. 130/21 správně. Slůvko »buď« v § 13 nepřichází a tudíž ani ze znění, ani jinak ze smyslu dotyčného ustanovení, o němž bude ještě níže promluveno, nepřípustnost odpočtu více než jednoho pensijního důchodu neplyne. Žalobkyně proti odpočtu uvádí dále, že pensijní fond na velkostatku žalovaného není náhradním ústavem ani náhradním zařízením a proto že důchod z něho do odpočtu ze zaopatřovacích požitků podle zákona čís. 130/21 nepatří. Žalobkyně míní, že k odpočtu patří jen důchody z náhradních ústavů a náhradních zařízení podle zákonů o pensijním pojištění (zákon ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z roku 1907, cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. a zákon ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n.). Avšak ani tato námitka proti odpočtu neobstojí. Účelem zákona čís. 130/21 bylo podle motivů (tisk poslanecké sněmovny čís. 1130, 1471, a senátu čís. 573) zajistiti existenci bývalých zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku ve výši požitků v tomto zákoně stanovené. Co se týče pensi do té doby pobíraných, praví se v motivech (tisk čís. 1130, 1471), že dosud — Čís. 7136 —
1007
pensijní pojištění oněch zaměstnanců bylo upraveno buď náhradní smlouvou, náhradním ústavem, pojištěním Všeobecného pensijního ústavu, pojištěním u Vídeňského úřednického spolku (Güterbeamtenverein) a pod., nebo záleželo v odbytném nebo v darech z milosti. Pokračujíce praví pak motivy dále: »břemeno vyšších požitků podle osnovy ukládá se zaměstnavateli.« Z toho plyne, že zaměstnavatele (§§ 11 a 12 zákona čís. 130/21) má stihnouti jen to, oč požitky upravené zákonem č. 130/21 převyšují požitky zaopatřovací oprávněnou osobou vůbec odjinud pobírané nebo jí příslušející. V tom smyslu rozumě ti jest ustanovení § 13 zákona čís. 130/21 a nelze tudíž odpočet omezovati jen na důchody od ústavů a zařízení uváděných v pensijních zákonech, jak míní žalobkyně. Pensijní fond na velkostatku žalovaného byl podle stanov zařízením pensijním a po zavedení nuceného pojištění měl zřejmě úkol zařízení doplňujícího pokud se týče náhradního, vzhledem k pojištění nucenému. Proto právem nižší soudy uznaly, že důchod z řečeného pensijního fondu lze od zaopatřovacích požitků podle zákona čís. 130/21 žalobkyni placených odpočítávati a výtka dovolatelčina nesprávného právního posouzení věci není ani v tomto směru opodstatněna.

Citace:

Čís. 7135. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1030-1033.