NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10002.

Uhasnutí oddělného práva podle § 12 (1) úpadkového pokud se týče vyrovnacího řádu nemá o sobě v zápětí zrušení exekuce, aniž jest důvodem pro její zrušení.
(Rozh. ze dne 18. června 1930, Rv I 1968/29).
Žalovaná firma zabavila dne 11. února 1929 k vydobytí peněžité pohledávky proti Eduardu K-ovi auto. Dne 12. února 1929 bylo o jmění Eduarda K-a zahájeno vyrovnací řízení a dne 12. dubna 1929 byl současně se zastavením vyrovnacího řízení vyhlášen na jmění Eduarda K-a úpadek. Žalobou, zadanou na soudě dne 29. března 1929 domáhala se žalující firma na žalované firmě nepřípustnosti exekuce, tvrdíc, že si vyhradila k zabavenému autu vlastnické právo až do úplného zaplacení kupní ceny, jež se dosud nestalo. Žalovaná namítla nedostatek pasivního oprávnění ke sporu, tvrdíc, že zahájením vyrovnacího řízení o jmění Eduarda K-a uhaslo zástavní právo k autu a že žaloba byla předčasná, byvši podána před zastavením vyrovnacího řízení. Procesní soud prvé stolice rozsudkem ze dne 19. dubna 1929 žalobu zamítl. Důvody: Podle § 12 vyr. řádu zaniklo zástavní právo žalované strany na automobilu, poněvadž ho bylo nabyto v posledních šedesáti dnech, dne 11. února 1929, před zahájením vyrovnávacího řízení (12. února 1929). Žaloba byl podána dne 29. března 1929, tudíž v době, kdy bylo vyrovnávací řízení ještě v běhu a právo zástavní ještě neobživlo následkem zastavení vyrovnacího řízení. Poněvadž zánik zástavního práva žalované strany ještě trval, neměla žalovaná strana důvodu uznati nebo neuznati vyhražené vlastnické právo žalující strany a nebylo příčiny podati proti ní vybavovací žalobu. Žaloba není odůvodněna. Mimo to byl vyhlášen úpadek současně se zastavením vyrovnávacího řízení, takže podle § 2 (2) konk. ř. trvaly účinky zahájení vyrovnávacího řízení až do vyhlášení úpadku a lhůty, které se podle úpadkového řádu čítají od vyhlášení úpadku, musí býti počítány ode dne zahájení vyrovnacího řízení, následkem toho i lhůta šedesáti denní § 12 konk. ř., který má tentýž doslov jako § 12 vyr. ř., takže zástavní právo žalované strany vůbec neobživlo, ačkoliv bylo vyrovnávací řízení zastaveno. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Právní názor prvého soudu, že žaloba je bezdůvodná proto, že podle §§ 12 vyr. ř. a 2 a 12 konk. ř. zástavní právo žalované k automobilu patřícímu nesporně žalobkyni zaniklo, nelze uznati za správný. Žaloba jest žalobou podle § 37 ex. ř. a může býti s úspěchem podána, dokud se vede exekuce, tedy dokud zahájené exekuční řízení není zrušeno. Aby věc, na kterou se exekuce vede, byla ve prospěch žalované vymáhající věřitelky ještě zabavená, se nevyžaduje. Jest tedy jen rozhodnouti otázku, zda se zahájením vyrovnacího a konkursního řízení exekuce ipso jure zrušuje, čili nic. Podle názoru odvolacího soudu jest správným onen názor. Vždyť ani § 12 vyr. ř., ani § 12 konk. ř. nic podobného nestanoví, a že to ani zákonodárce nezamýšlel, vyplývá právě z ustanovení těchto §§, že zastaví-li se vyrovnací řízení, a zruší-li se úpadek podle § 166 konk. ř., obživnou zaniklá práva na oddělení. To by nebylo možné zejména při reálních exekucích, kdyby exekuce před tím, než absolutně je jisto, že zaniklá zástavní práva neobživnou, byla zrušena a exekuční práva z pozemkových knih vymazána (sb. n. s. čís. 2470).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce byla věc odvolacím soudem posouzena správně. Oddělné právo, o něž jde, zaniklo, poněvadž ho bylo nově nabyto v posledních šedesáti dnech před zahájením vyrovnacího řízení (§ 12 vyr. ř.), a neoživlo přes to, že vyrovnací řízení bylo zastaveno, an byl současně na jmění vyrovnacího dlužníka vyhlášen úpadek a účinky vyrovnacího řízení tudíž trvaly dále (§ 2 (2) konk. ř.). Ale dovolání, jež ostatně samo připouští, že tento zánik jest podmíněný tím, že vyrovnací řízení nebude zastaveno, pokud se týče, že úpadek nebude podle § 166 konk. řádu zrušen (tak také sb. n. s. čís. 6025 a jiné) přezírá, že zánik oddělného práva podle § 12 (1) úpadkového pokud se týče vyrovnacího řádu nemá o sobě vzápětí zrušení exekuce, a že není ani důvodem pro její zrušení, an ani § 12 konk. ř., ani § 12 vyr. ř. nestanoví, že v případě zániku oddělného práva má býti zrušena i exekuce. Dovolání, jež se jinak odkazuje na správné důvody napadeného rozsudku, ale také na zdejší rozhodnutí uveřejněné ve sb. n. s. pod čís. 2470, k němuž správně poukázal již odvolací soud, jest tudíž neodůvodněno v každém směru a nebylo mu proto vyhověno.

Citace:

Čís. 10002. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 83-85.