NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 1007.

Zásada § 293, odstavec třetí, tr. ř. (reformatio in peius) neplatí, byl-li teprve v odvolacím přestupkovém řízení k odvolání veřejného obžalobce a obžalovaného do rozsudku, odsuzujícího pro přestupek, dán podnět, by zahájeno bylo řízení pro přečin.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1922, Kr I 1137/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 3. září 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem předražování dle § 7 odstavec třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n„ zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl — z jiných důvodů. Co do uplatněného zmatku čís. 11 § 281 tr. ř. uvedl v důvodech:
Dle čís. 11 § 281 tr. ř. uplatňuje stížnost, že nalézací soud vykročil z mezí svého trestního oprávnění tím, že odsoudil obžalovaného pro přečin dle § 7 čís. 3 lichevního zákona k trestu tuhého vězení na 6 měsíců, a peněžité pokutě 1000 K, v případě nedobytnosti к dalšímu tuhému vězení na 14 dnů, ačkoliv byl původně týž čin kvalifikován okresním soudem na Král. Vinohradech jako přestupek a obžalovanému uložen trest tuhého vězení v trvání 14 dnů, vedle ztráty práva volebního a volitelnosti, a to podmínečně. Nalézací soud, který pak o věci znovu rozhodnul (na základě ustanovení druhého odstavce § 475 tr. ř.) byl prý vázán zákazem reformationis in peius, tím spíše, že státní zástupce nepodal proti rozsudku okresního soudu odvolání do výroku o vině a trestu, nýbrž jen do výroku o podmínečném odsouzení, kterýžto zákaz napadený rozsudek porušil. Stížnost není odůvodněna. Okolnost, že proti obžalovanému bylo původně vedeno (a v první stolici také ukončeno) trestní řízení pouze pro přestupek dle § 7 čís. 1 lichevního zákona, kdežto k zavedení řízení pro přečin byl dán podnět teprve za řízení odvolacího, k němuž došlo následkem odvolání veřejného obžalobce i obviněného, nemůže zakládati porušení zákona vůbec a zvláště ne zákazu reformationis in peius dle § 293 odstavec třetí tr. ř. Předpis § 475 druhý odstavec tr. ř. ustanovuje zcela všeobecně, že v případě, v němž rozhodoval okresní soud o činu, který je přečinem nebo zločinem, dlužno rozsudek okresního soudu k návrhu státního zástupce zrušiti a zavésti řízení dle zákona. Tak tomu bylo také v tomto případě. Poněvadž § 475 druhý odstavec tr. ř. nařizuje zrušení rozsudku beze všeho omezení, mohou o dalším řízení platiti pouze všeobecné zásady trestního řízení, při němž soud není nijak omezen ve výměře trestu, poněvadž jde o zcela nové a samostatné řízení pro nový čin. Není zde případu §u 293, odstavec 3 tr. ř., těžší trest, obžalovanému uložený, je přirozeným důsledkem odsouzení pro těžší trestný čin, který dal podnět k zavedení nového trestního řízení. Při tom jest úplně lhostejno, z jakého důvodu a v jakém směru podal veřejný obžalobce odvolání proti rozsudku soudu okresního. Mimochodem budiž podotknuto, že ani soudu odvolacímu nelze důvodně vytýkati, jak činí zmateční stížnost, že svým postupem, porušil předpis § 477 tr. ř., ježto vynesl svůj rozsudek k návrhu veřejného obžalobce dle § 475 odstavec druhý tr. ř.

Citace:

č. 1007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 525-526.