Čís. 1139.
Vládní nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. o přerušení valutových sporů.
Okolnost, že solidárně zavázaný, avšak nežalovaný spoludlužník měl dne 26. února 1919 bydliště na území Rakouském, není důvodem, by přerušen byl spor proti žalovanému spoludlužníku, jenž tam nebydlel.
(Rozh. ze dne 19. července 1921, R I 886/21.)
Ze zápůjčky poskytnuté roku 1905 ve měně rakousko-uherské byli
solidárné zavázáni: Vilém E., bytem v Drážďanech, Heřman Z., bytem ve Vídni, Bedřich Z., bytem ve Štýrském Hradci a důlní společnost v Eibiswaldu v republice Rakouské. Jednaje o žalobě, jíž domáhali se věřitelé
splacení zápůjčky pouze na Vilému T-ovi, přerušil odvolací soud
sám od sebe řízení, ježto se stala spornou otázka měny. Důvody: Jedná
se tu o peněžitý závazek v rak.-uh. korunách mezi fysickými osobami
pokud se týče právnickou osobou a fysickými osobami, z kterých nesporně
aspoň jedna na straně dlužníků, a to důlní společnost v Eibiswaldu, měla
dne 26. února 1919 své řádné sídlo v území Rakouské republiky a má ho
tam dosud, a ohledně kteréž jest sporná měna, v níž jest závazek splniti.
Jsou zde tudíž předpoklady §§ 1, 2 nař. vlády ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. Na tom se ničeho nemění tím, že žalobkyně nežalovala
všechny solidární dlužníky, nýbrž žalovala pouze Viléma T-а, bydlícího
v Drážďanech. Neboř nařízení mluví zcela všeobecně o vymáhání takových závazků peněžitých, při kterých jsou zde na jedné straně, tedy ať
u věřitele, nebo dlužníka (ne snad u žalobce neb u žalovaného) předpoklady § 1 cit. nař. Že vedle důlní společnosti v Eibiswaldu přicházejí
v úvahu ještě další, solidární dlužníci, nemůže odstraniti skutečnost, že
jde o dluh mezi osobou, mající řádné bydliště v tomto státu, a podnikem
se sídlem v Rakouské republice; to tím méně, že se jedná o dluh této
společnosti, jak vyplývá z dlužního listu a ze skutečnosti, že tento podnik
vždy platil úroky a vypovídal zápůjčky a že dal svůj majetek za tuto
zápůjčku do zástavy. I může býti zjištěna otázka měny vzhledem k solidárnímu poměru dlužnímu pouze s platností pro všechny a proti všem
súčastněným osobám, tedy pouze jednotně. Bylo by obcházením vládního
nařízení, zakládajícího se na mezinárodním ujednání, kdyby měla býti
vyloučena jeho platnost, ačkoliv se nesporně jedná o cizozemský dluh ve
smyslu tohoto nařízení, pouze z toho důvodu, že je žalován právě jen ten
solidární dlužník, u něhož není předpokladů nařízení stran bydliště.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a poukázal odvolací soud, by ve věci dále jednal.
Důvody:
Dle § 1. vl. nař. ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. nemohou po
dobu platnosti tohoto nařízení peněžité závazky na rakouskouherské koruny mezi osobami v odst. c) uvedenými býti vymáhány, pokud jsou tu
další podmínky v posledním odstavci § 1 vytčené. Soudní řízení, kterým
se nároky v § 1 uvedené vymáhají, budiž přerušeno (§ 2 nař.). Z doslovu předpisu toho lze dovoditi jen to, že nařízení to má na mysli pouze spory,
v nichž jedna ze sporných stran měla 26. února 1919 řádné bydliště na
území jednoho a druhá na území druhého státu, a že nezáleží na tom, je-li
na straně věřitelově více oprávněných a na straně dlužníkově více povinných, kteří však sporu se neúčastní, takže nařízení to platí pouze pro
sporné strany, ne však pro ostatní zájemníky. Napadené usnesení jde
příliš daleko, dovozujíc, že sporem má býti zjištěna otázka měny vzhledem
k solidárnímu poměru dlužníků s platností pro všecky a proti všem účastněným osobám, tedy pouze jednotně, neboť rozsudek v tomto sporu vyšlý
může bez ohledu na § 896 obč. zák. působiti jen mezi spornými stranami
a může pohledávka pouze žalující stranou a jen na žalovaném exekučně
býti vymáhána, bude-li žalobě vyhověno. O obcházení uvedeného nařízení nemůže býti řeči, ježto spor byl zahájen dávno před jeho vydáním.