NPD documents search: Boh. adm., 1 (1918-19)

Čís. 11181.

Ujednaný služební poměr nemusí nutně býti o sobě základem pro výměnní renty (§ 1325 obč. zák.), nýbrž jest ji vyměřiti na základě výdělku, jehož by poškozený docílil v budoucnosti podle obyčejného běhu věcí vzhledem k povolání, jež si zvolil, a vzhledem k schopnostem, jimiž jest pro ně vyzbrojen.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1931, Rv I 1530/30.)
Žalobkyně byla těžce poraněna při železniční nehodě. Žalobě proti dráze na náhradu škody oba nižší soudy vyhověly a přisoudily žalobkyni kromě jiných položek, jež tu nepřicházejí v úvahu, měsíční rentu na dobu nezpůsobilosti žalobkyně k výdělku, a to 1200 Kč ode dne 22. června 1929 do 21. května 1930 a 480 Kč ode dne 22. května 1930.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované potud, že snížil měsíční rentu za dobu od 22. června 1929 do 21. května 1930 na 800 Kč a za dobu od 22. května 1930 na 320 Kč.
Důvody:
Nižší soudy vyměřily žalobkyni rentu, zjistivše, že žalobkyně měla nastoupiti u Jana P-a místo jako společnice jeho dcery a měla podle ujednání dostávati byt, stravu a obsluhu, a na platu 300 měsíčně, a že zaměstnání to bylo míněno jako trvalé. Počítajíce na byt 300 Kč měsíčně a na stravu a obsluhu po 20 Kč denně, tedy 600 Kč měsíčně, určily podle toho měsíční celý ušlý výdělek na 1200 Kč a 40% z něho na 480 Kč. V tom jest nesprávné právní posouzení, jež dovolání uplatňuje. Neboť, třebaže bylo místo žalobkyně míněno P~em jako trvalé, nelze zapomínati, že, nehledíc k tomu, že vyměření renty podle příjmů, jež žalobkyně v něm míti měla, předpokládalo by přímo, by místo bylo doživotní, což nebylo ani tvrzeno (ba žalobkyně sama netvrdila ani »trvalost«), nebyla ani trvalost nikterak zaručena, neboť »mínění«, že místo bude trvalé, mohlo se více méně záhy změniti a služební poměr s té neb oné strany tak onak býti rozvázán, jako každý jiný poměr služební, neboť i při trvalosti jest možné zrušení výpovědí, propuštěním, vystoupením a pod. Za »trvalou« pokládal čl. I. § 2 zák. ze dne 26. května 1888, čís. 75 ř. zák. službu, mající trvati nejméně rok, neb podrobenou výpovědi nejméně tříměsíční, a lze tu i připomenouti posud platné předpisy §§ 1158, 1159 a) obč. zák. a j. Také jest zřejmo, že vždy možnou smrtí osoby, jíž žalobkyně měla býti společnicí, na jisto by se poměr služební přerušil. Ujednaný služební poměr nemůže tedy býti o sobě základem pro vyměření renty, nýbrž jest, jak již v rozhodnutí čís. 8421 sb. n. s. podrobně dolíčeno, rentu vyměřiti na základě výdělku, jehož by osoba, o niž jde, žalobkyně, docílila v budoucnosti podle obyčejného běhu věcí vzhledem k povolání, jež si zvolila, a ke schopnostem, jimiž jest pro ně vyzbrojena, takže se nesmí bráti v počet ani výjimečně příznivé ani výjimečně nepříznivé výsledky, nýbrž jistý střed, průměr, jehož osoby vyšlé z toho kterého prostředí ve zvoleném povolání většinou, pravidelně, docilují. Otázka jest tedy arbitrérní. Uváží-li se, že žalobkyně přijala službu na venkově jako společnice dcerušky Jana P-a s úkolem, jejž odvolací soud zjišťuje, zdokonaliti ji v němčině, má dovolací soud podle § 273 c. ř. s. za to, že přiměřený jest peníz 800 Kč měsíčně při plné ztrátě výdělečné způsobilosti a tedy 320 Kč při 40% ztrátě a bylo proto tak rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Č. 11181. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 505-507.