Čís. 1870.
Inventuru pozůstalosti jest předsevzíti přes to, že není dosud rozhodnut spor, na nějž byly strany dle § 125 nesp. říz. poukázány, jen
když se některý z dědiců přihlásil s dobrodiním inventáře.
(Rozh. ze dne 26. září 1922, R II 369/22.)
K pozůstalosti po Marii Š-ové přihlásili se dědicové ze zákona podmínečně, dědička ze závěti bezpodmínečně. Pozůstalostní soud poukázal ony na pořad práva a zamítl jejich návrh, by provedena byla inventura pozůstalosti. Rekursní soud zrušil v tomto směru napadené usnesení a uložil prvému soudu, by bezodkladně sepsal inventář pozůstalosti. Důvody: Pokud rekurs brojí proti výroku napadeného usnesení, že inventář se sepíše až po skončeném sporu, po případě ihned, jakmile navrhovatelé prohlásí, by se tak stalo na jejich útraty, nelze tento výrok srovnati s předpisem § 807 obč. zák. a třeba vývodům rekursu přiznati oprávnění. Z ustanovení § 807 obč. zák. nelze dovozovati, že tento zákonný předpis nemá platnost pro dědické přihlášky, jež si vzájemně odporují. Naopak účel zřízení inventáře, jak plyne z ustanovení § 97 a násl. nesp. říz., nasvědčuje požadavku, by zejména v oněch případech, kde odporující si přihlášky dědické byly podány a soudem přijaty a kdy bude nutno provésti spor o tom, která se stran je dědicem, byl zůstavitelův majetek sepsáním inventáře spolehlivě zjištěn. V tomto případě měl inventář prvním soudem býti zřízen také z toho důvodu, že byl učiněn návrh zákonnými dědici, kteří se k pozůstalosti přihlásili s dobrodiním inventáře a zákon v § 802 obč. zák. a § 92 nesp. říz. v takovém případě zřízení inventáře přímo nařizuje; byly tu však krom toho podány dědické přihlášky nezl. dědici, těšícími se ochraně soudu poručenského a opatrovnického.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Podle § 92 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. z. povinen jest soud prvé stolice, zříditi v této pozůstalostní věci inventář jednak proto, poněvadž všichni účastníci, přihlásivší se k pozůstalosti ze zákona, přihlásili se výminečně (§ 802 obč. zák.), jednak i proto, poněvadž účastníci ze zákona k dědictví se přihlásivší, navrhli výslovně, by inventář pozůstalostní byl zřízen. Že státi se tak musí co nejdříve, plyne zřejmě z účelu inventáře, jímž jest podle § 97 nesp. říz. zjistiti přesně a úplně veškeré movité i nemovité jmění, v jehož držbě zůstavitel v době své smrti se nacházel, jakož i jasně uvésti tehdejší cenu a obnos jmění tohoto; čím delší doba plyne od smrti zustavitelovy, tím obtížnější jest dosažení účelu tohoto. Okolnost, že dlužno pořadem práva teprve rozhodnouti o tom, zdali k pozůstalosti povoláni jsou dědicové ze zákona či dědička, přihlásivší se bezvýjimečně z poslední vůle a nežádající zřízení pozůstalostního inventáře, nemění na tom ničeho; stačí, že osoby, přihlásivší se k dědictví výjimečně, jsou účastníky, k této přihlášce oprávněnými, jakož i, že někteří z těchto účastníků výslovně navrhli zřízení pozůstalostního inventáře. Mínění, projevené v dovolacím rekursu, že účastníci, přihlásivší se k dědictví ze zákona, jsou toliko odkazovníky a že stanou se dědici teprv, až a jestliže spor o neplatnost poslední vůle bude právoplatně rozhodnut v jejich prospěch, jest mylné. Toho času jest nejisto, zdali k dědictví povoláni jsou účastníci, přihlásivší se ze zákona, či stěžovatelka přihlásivší se na základě poslední vůle; rozhodnutí o tom závisí na výsledku sporu pokud se týče na tom, zda spor bude v čas zahájen čili nic a rozhodnutí to bude působiti nazpět až ke dni úmrtí zůstavitelky. Okolnost, že toho času nelze ještě pozůstalost projednávati ani se stěžovatelkou, ani s dědici ze zákona, nemůže tedy býti důvodem, aby zřízení inventáře bylo odloženo. Stěžovatelka tvrdí, že přihláška dědická na základě zákonné posloupnosti jest vyloučena, pokud není zjištěno, že poslední vůle jest neplatna; toto její tvrzení bylo by správné, kdyby jak uvedeno jest v § 808 obč. zák., přihlásila se k dědictví ze zákona osoba, ustanovená dědičkou v poslední vůli, ale takového případu zde není, neboť osoby, jež se přihlásily ze zákona k dědictví, nejsou v poslední vůli ustanoveny za dědice. Dle § 125 nesp. říz. soud pozůstalostní byl povinen, jejich dědické přihlášky přijmouti, což se také stalo. Pohnutka, ze které snad účastníci, přihlásivší se ze zákona k dědictví, přejí si zřízení inventáře pozůstalostního, jest nerozhodna. Rovněž je toho času nedůležitá otázka útrat zřízení inventáře, neboť soud prvé stolice dosud nerozhodl o tom, kdo bude tyto útraty hraditi.