NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Čís. 4832.

Nežalují-li nebo nejsou-li žalováni všichni přihlášení dědici neodevzdané pozůstalosti, není pozůstalost ve sporu řádně zastoupena (§ 477 čís. 5 c. ř. s.), leč že byla pohledávka některým z dědiců uznána; tu stačí, uplatňuje-li věřitel svou pohledávku jen proti dědicům, jí neuznavším.
(Rozh. ze dne 24. března 1925, R I 234/25.)
Žalobce domáhal se na pozůstalosti po Olze F-ové, zastoupené přihlášeným dědicem Josefem F-em, zaplacení pohledávky. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením, počínajíc doručením žaloby, pro zmatečnost a uložil prvému soudu, by vyčkaje pravomoci učinil opatření k odstranění nedostatku řádného zastoupení žalované pozůstalostí a dále po zákonu jednal. Důvody: Výtka zmatečnosti je odůvodněna. Žaloba byla podána na pozůstalost Olgy F-ové a byla doručena toliko žalovanému Josefu F-ovi, s ním bylo jednáno a řízení skončeno, Josef F. není však jediným přihlášeným dědicem, neboť jak se zjišťuje, přihlásila se za dědičku ze zákona výjimečně také Hermina F-ová a byla její přihláška na soud přiiata dne 19. října 1922, tedy v době před podáním žaloby ze dne 18. ledna 1923. Pozůstalost, jakmile se k ní přihlásí dědici, jest jimi představována a sice všemi, což plyne z §§ 547 a 550 obč. zák. Dědicové jsou pokládáni za jedinou osobu a tím způsobem také zastupují pozůstalost, tedy všichni hromadně. Je-li pozůstalost žalována, může každý dědic předsevzíti za pozůstalost procesní úkony, kteréž pak působí pro celou pozůstalost, poněvadž dědicové ji jen představují, ale ručí jeden za všecky a všichni za jednoho, dokud pozůstalost nebyla odevzdána, a každý z nich může tedy za pozůstalost jednati. Ovšem není každý dědic nucen, za pozůstalost do sporu se pustiti, ale každému musí býti dána možnost k tomu, jinak není pozůstalost náležitě zastoupena. Jakmile však není některá strana zastoupena ve sporu náležitě, jest tu zmatečnost dle §u 477 čís. 5 c. ř. s., poněvadž vedení sporu nebylo dodatečně schváleno povolanými zástupci pozůstalosti, jimž nebyla žaloba doručena a proto nezbylo, než rozsudek zrušiti dle §u 471 c. ř. s. v sezení neveřejném. Poněvadž správným doručením žaloby bude možno nedostatek zastoupení odstraniti, bylo prvému soudu uloženo, aby dle §u 6 c. ř. s. opatření к tomu potřebné učinil a dále po zákonu jednal. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nehledě k předpokládanému důvodu zmatečnosti, vyřídil odvolání.
Důvody:
Žalobcovu rekursu nelze upříti oprávnění. Není sice správným tvrzení stěžovatele, že se Josef F. k pozůstalosti Olgy F-ové přihlásil na základě smlouvy dědické, tedy ze'silnějšího důvodu právního, než Hermina F-ová, která se přihlásila k pozůstalosti ze zákona, a že proto, jakož i z dalšího důvodu, že Josefu F-ovi byla svěřena správa pozůstalostního jmění, bylo žalovati jen jeho jako přihlášeného dědice. Ze spisů pozůstalostních vysvítá, že se Josef F. k pozůstalosti Olgy F-ové přihlásil ze zákona stejně jako Hermina F-ová a že mu nebyla svěřena správa pozůstalostního jmění. Žalobce vychází tedy v tom směru z mylných předpokladů, a tím padají také již důsledky z nich odvozené. Ale jinak dlužno stěžovateli dáti za pravdu. Dle §§ 547, 550 obč. zák. představuje dědic, jakmile přijal dědictví, ohledně něho zůstavitele; oba pokládají se vzhledem k osobám třetím za jednu osobu; a několik dědiců pokládá se v příčině práva dědického za jednu osobu. Z toho plyne zásada, že ve sporu, v kterém vystupuje neodevzdaná pozůstalost jako strana, všichni přihlášení dědici jsou povoláni zastupovati žalující nebo žalovanou pozůstalost, a že, nejsou-li všichni přihlášení dědici za pozůstalost žalováni, po případě nežalují-li všichni přihlášení dědici jménem pozůstalosti, není pozůstalost ve sporu řádně zastoupena (§ 477 čís. 5 c. ř. s.). Ale tato zásada připouští výjimky, ano přímo k nim nutká, zejména tehdy, když jde o žalobu proti pozůstalosti, k níž jen některý z přihlášených dědiců zavdal příčinu, jak tomu jest často, žalována-li pozůstalost věřitelem pozůstalosti. Věřitel může přihlásiti svou pohledávku v nesporném řízení pozůstalostním; uznají-li ji všichni dědici, není vůbec třeba sporu; neuzná-li pohledávku žádný z dědiců, nutno žalovati všechny. Byla-li však pohledávka některým z dědiců uznána, jiným však popřena, stačí, když věřitel uplatní svůj nárok pořadem práva proti tomu, kdo jej popřel, neboť nemá příčiny, by vystupoval žalobou proti tomu dědici, jenž v nesporném řízení již uznal pohledávku a jest ochoten, ji zapraviti, a tento dědic má zase zajisté zájem na tom, aby nebyl volán do sporu, k němuž nedal podnětu. Tak tomu i v tomfo případě. Karel F. přihlásil pohledávku nyní zažalovanou k pozůstalostí Olgy F-ové; jen pozůstalý manžel F., přihlásivší se k pozůstalosti jako dědic, popřel pohledávku, spoludědička Hermina F-ová tak neučinila, naopak, jak i před procesním soudem výslovně prohlásila, uznávala a uznává pohledávku za pravou a platnou. Dle toho, co uvedeno, nepochybil tudíž věřitel Karel F., podav žalobu o zaplacení pohledávky, neuznané dědicem Josefem F-em, jen proti tomuto jako zástupci pozůstalosti. Není tu tedy zmatku dle čís. 5 §u 477 c. ř. s., předpokládaného soudem odvolacím, a nebylo příčiny, by celé řízení jako zmatečné bylo zrušeno (srv. Sb. n. s. čís. 566, dále čís. 1771 úřední sbírky vídeňské (Nowakovy); Gl. U. N. F. 5756, 6302).

Citace:

č. 8672. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 166-169.