NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13101.

Okolnost, že k zajišťovacímu převodu svršků došlo v Německu a že podle německého práva zakládá zajišťovací převlastnění plné, byt’ i jen dočasné nebo podmíněné vlastnictví, jež by opravňovalo k žalobě podle § 37 ex. ř., jest nerozhodná, jde-li o věci v tuzemsku se nalézající a zde exekucí postižené.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1933, Rv I 1059/32.)
Žaloba o nepřípustnost exekuce (§ 37 ex. ř.) na svršky byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Napadeným rozsudkem byla žaloba o nepřípustnost exekuce podle § 37 ex. ř. zamítnuta z důvodu, že vylučované věci převedeny byly na žalobkyni jen k zajištění a že zajišťovací převod stačí sice k žalobě podle § 258 ex. ř., nikoli k žalobě podle § 37 ex. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku, opřenému o dovolací důvody čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s., nelze přiznati oprávnění. Podle předložených prohlášení ze dne 5. prosince 1928 a 27. února 1930, vydaných v H. v Sasku a vedených na důkaz tvrzeného vlastnictví žalobkyně k vylučovaným předmětům, jest přisvědčiti odvolacímu soudu (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), že jde jen o převod vlastnictví k zajištění. Převodem zajištěno býti mělo věno žalobkyně a její pohledávka ze zápůjčky. Závěru, že jde o zajišťovací převod, není na závadu, praví-li se v prohlášení ze dne 27. února 1930, že, nebude-li zápůjčka do určité doby zaplacena, přejdou převedené věci do trvalého vlastnictví žalobkyně, neboť, že případ ten nastal, nebylo žalobkyni v první stolici ani tvrzeno ani prokázáno. Uvedená prohlášení, vydaná manželem žalobkyně, jsou jasná a určitá. V plenárním rozhodnutí ze dne 9. května 1925 pres. 1385/24 uveřejněném ve sb. n. s. pod čís. 5026, jakož i v dalších rozhodnutích sb. n. s. čís. 5553, 9929, 10731 a v jiných bylo vysloveno a blíže dovoděno, že zajišťovací převod, hledíc k ustanovení § 10 (nyní 12) konk. ř., neopodstatňuje žalobu podle § 37 ex. ř., nýbrž jen žalobu podle § 258 ex. ř. Na důvody oněch rozhodnutí se odkazuje. Žalobkyně se snaží, leč marně, dovoditi, že oněch rozhodnutí nelze na její případ použiti, protože k převodu došlo v Německu a že podle německého práva zakládá zajišťovací pře- vlastnění plné, byť i jen dočasné nebo podmíněné vlastnictví, tudíž právo, žalobu podle § 37 ex. ř. opodstatňující. Jde o věci v tuzemsku se nalézající a zde exekucí postižené. Pro případ konkursu stanoví § 10 (nyní 12) konk. ř., že o právech ze zajišťovacího přivlastnění platí totéž, co o právech oddělných, najmě zástavních věřitelů. Zákon nečiní rozdílu a nesejde tudíž na tom, kde a kým oddělného práva, pokud se týče práva ze zajišťovacího převlastnění bylo nabyto, stačí, že jde o jmění do konkursní podstaty náležející tedy o úpadcovo tuzemské jmění nemovité a movité ať je kdekoliv (§ 66 nyní § 3 konk. ř.). Co platí pro konkurs, to jest při generální exekuci na dlužníka, platí také pro jednotlivou exekuci v tuzemsku. Z toho vyplývá, že je nerozhodno, že se prohlášeni ze dne 5. prosince 1928 a ze dne 27. února 1930 stala v Německu a že tam zajišťovací převlastnění zpravidla zakládá plné právo vlastnické, byť i jen dočasné nebo podmíněné. Uznav tudíž na zamítnutí žaloby, odvolací soud nepochybil (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 13101. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 626-627.