NPD documents search: Právník, 75 (1936) - Deutsche Juristen-Zeitung XLI, 1

Kapitola VI.
O změnách subjektů obligačního poměru.

§ 31.
Změna v osobě věřitelově.
Změna taková může nastati:
A. Při successi universální. Dědic, jakmile posloupnost dědická bude skonána, vstupuje jako věřitel do pohledávek zůstavitelových, pokud ovšem smrtí tohoto nezanikají, (Srovn. Právo dědické). B. Mimo případy successe universální. Přechod takový nazývá se cessí. O cessi platí:
I. Předmět cesse. 1. Předmětem cesse jsou jen pohledávky, arg. § 1392, 1375, 1395 (1393 mluví o postoupení práv, ale nepřesně, poněvadž o převodu jinakých práv než obligačních neplatí ustanovení §§ 1392 sl.). Z toho se podává, že pří dvoustranných obligacích každá ze stran může převésti jen svoje pohledávání, ale se své strany zůstává dlužníkem.
2. Předmětem cesse mohou býti pohledávky jakéhokoli druhu, pohledávky výminečné i lhůtou doložené, pohledávky ex contractu i ex delicto, ale jen pohledávky zcizitelné a nikoli takové, které, jak praví § 1393, lpí na osobě věřitelově a s ní tedy zanikají. Mezi pohledávky nezcizitelné náležejí:
a) pohledávky, jejíchž obsah změnou věřitele by se změnil, zejména některá pohledávání osobních služeb, pak pohledávání na zřízení osobní služebnosti, některá reální břemena (na př. výměnek, který jest plniti in natura) a pod.;
b) pohledávky, které mají základ v poměrech rodinných, zejména pohledávání výživy. Splatné alimenty ovšem postoupeny býti mohou. Neopírá-li se alimentační pohledávka o poměr rodinný, může býti postoupena, pokud nejde o pohledávku spadající pod lit. a);
c) pohledávky, jejichž postupitelnost byla úmluvou stran vyloučena; sem nesluší vztahovati § 364 c) o. z., sr. o tom Vlastnictví I, str. 26, Ehrenzweig II, 1, str. 236;
d) pohledávky, jejichž postupu brání zvláštní ustanovení zákona, srovn. zejména §§ 1070, 1071, 1074 o. z., pak četné předpisy vylučující postup platů služebních i jinakých, zejména platů se opakujících. (Srovn. Právo zástavní v kapitole jednající o předmětu práva zástavního.)
Poznámka: Srovn. ještě Nowack N. Ř. 1489.
3. Některé pohledávky postoupeny býti mohou, ale jen určitým osobám. Tak může býti postoupeno pohledávání na zřízení pozemkové služebnosti, ale jen tomu, na koho byl převeden pozemek, jehož prospěchu služebnost má sloužiti, arg. § 488. Podobně může býti pohledávání akcessorické postoupeno jen s pohledáváním hlavním.
II. Hledíc ke skutečnostem, které způsobují přechod pohledávky, dlužno rozeznávati:
1. cessionem voluntariam. 2. cessionem necessaríam,
K č. 1. Cessio voluntaria.
Cessio voluntaria se uskutečňuje smlouvou o postup pohledávky. Smlouvou takovou rozuměti je dohodu, ve které dosavadní věřitel (cedent) prohlašuje, že jiná osoba má býti věřitelem a tato (cessionář) s tím projevuje souhlas. Poznamenati jest:
a) Dohodou právě zmíněnou bude přechod pohledávky z cedenta na cessionáře skonán. Není tedy zejména potřebí, aby o postupu byl zpraven debitor cessus; ale debitor cessus může se osvoboditi, platí-li cedentovi, pokud o cessi nenabyl vědomosti § 1395; slova »bekannt wird«, Nowack N. Ř. 1138, srovn. však také č. 1495; srovn. níže č. III. K perfekci cesse se nevyhledává odevzdání průvodních listin, zejména dlužního úpisu. Pokud se týká pohledávek z cenných papírů srovn. § 1393. Ustanovení toto nelze vztahovati na jiné papíry (papíry legitimační), jejichž držení je podmínkou výkonu pohledávky (jinak Ehrenzweig II, 1, str. 241). Podle mínění panujícího bude také přechod pohledávky hypotekární způsoben pouhou smlouvou bez knihovního převodu práva zástavního, srovn. § 22 kn. ř. Ale knihovního převodu práva zástavního na cessionáře bude přes to potřebí. Neboť jen takový převod ochrání cessionáře před působením principu publicity (srovn. č. III in fine) a debitor cessus povinen je zaplatili jen cessionáři zapsanému, poněvadž jen ten je s to, aby vydal kvitancí k výmazu způsobilou, §§ 1426, 469 (33 nov. III.), 1369 o. z., § 21 kn. ř. Formální odchylku obsahuje § 22 kn. ř.
b) Smlouva o postup je smlouvou kausální jako každá smlouva jiná, t. j. projevy stran svrchu naznačené dějí se z určitých důvodů, jakož aby bylo dosaženo určitých účelů (srovn. § 3 č. II až III). Z toho pak, co bylo pověděno pod lit. a), vychází na jevo, že smlouva o postup pohledávky je přesným korrelátem smlouvy o převod vlastnictví. Rozdíl je jen ten, že při převodu vlastnictví ke konsensu stran přistoupili musí zpravidla hmotný akt (tradice), při cessi pohledávek však (pokud nejde o pohledávky z cenných papírů) takového hmotného aktu není pro nedostatek hmotného předmětu. Smlouva o postup pohledávky bude tudíž právě tak, jako smlouva, kterou se převádí vlastnictví, bud smlouvou trhovou, darovací a pod., nebo bude aktem, který vede ke splnění smlouvy obligační (darovací, trhové a pod.), ležící v minulosti. K lit. a) i b). Podle toho, co pověděno bylo pod lit. a) a b) rozřešili je některé otázky pochybné:
α) Postoupil-li věřitel touž pohledávku několika osobám po sobě, bude věřitelem cessionář časově prvý. § 430 o. z. neodpovídá tedy při postoupení pohledávek ustanovení analogické. Srovn. však Wellspacher, Vertrauen auf äussere Tatbestände, str. 190 sl., jenž soudí, že cesse, kterou nedoprovází odevzdání pozůstávajícího dlužního úpisu (jenž tedy zůstane u cedenta), je proti pozdějším cessionářům bezúčinna. Proti tomu Ehrenzeweig II, 1, str. 242 p. 45 a str. 245.
β) Smlouvě darovací, kterou někdo daruje věc hmotnou, ale neodevzdává současně darovaného předmětu (Schenkungsvertrag ohne wirkliche Übergabe, srovn. k tomu § 943 o. z. a § 1 zák. ze dne 25. června 1871 č. 76 ř. z.) se rovná podstatou smlouva, kterou kdo slibuje darem postoupiti pohledávku a smlouva, kterou někdo postupuje darem pohledávku z cenného papíru neodevzdávaje ho současně. Sporno je však, zdali smlouva, kterou někdo postupuje darem pohledávku jinakou, se rovná podstatou smlouvě darovací, při které darovaný předmět ihned byl odevzdán či smlouvě darovací beze skutečného odevzdání předmětu. Odpověď ve smyslu alternativy druhé se opírá o doslov zákona a jeho důvod, odpověď ve smyslu alternativy prvé o paralelu výše sub b) naznačenou, jakož i o úvahu, že slovy »wirkliche Übergabe« lze rozuměti splnění (Erfüllung) a že tedy ona slova se vztahují na darovací smlouvy, při kterých následovali má ještě splnění, tedy na přijaté sliby darovací.
γ) Zda-li smlouva o přechodu pohledávky způsobí přechod takový v případnostech, ve kterých je vadna (na př. proto, že nebylo šetřeno formy, která pro smlouvu je předepsána zřetelem k její kause, nebo proto, že je tu dissens v kause), pak v případnostech, ve kterých podobně vadna je smlouva obligační, jejíž splnění prostředkuje smlouva o postup, sluší posouditi podle týchž pravidel, podle kterých řešili jest otázku, zdali smlouva o převod vlastnictví způsobí přechod vlastnictví tenkráte, když jednání stran zřetelem k své kause trpí vadami. Sr. Vlastnictví, II. díl, str. 5 sl.
K č. 2. Cessio necessaria. Tu dlužno rozeznávati případnosti trojí: a) věřitel pohledávky je povinen postoupiti pohledávku
osobě jiné;
b) soudce výrokem svým může převésti pohledávku s osoby jedné na osobu jinou;
c) v některých případnostech přechází pohledávka mimo jednání stran nebo soudu k přechodu se nesoucí (cessio ex lege).
K lit. a) Nehledíme-li k případnostem, ve kterých kdosi se platně zavázal pohledávku svoji postoupiti a ve kterých tedy vzejde mu povinnost učiniti potřebný projev (srovn. na př. § 1279 o. z.), setkáváme se v našem právu s některými případnostmi, ve kterých věřiteli taková povinnost vzejde bez předchozí úmluvy. Sem náležejí zejména ustanovení §§ 462, 664, 1422 (172 nov. III.), čl. 56 obch. zák., § 17 odst. 3 konk. ř.
K lit. b) Soud převádí pohledávku svým výrokem, přikáže-li postupem exekuce pohledávku dlužníkovou vymáhajícímu věřiteli na místě placení §§ 303 sl. ex. ř. a prodá-li dražbou pohledávku dlužníkovou, § 318 ex. ř.; k podobnému výroku soudnímu může dojíti při soudním rozdělení dědictví; arg. § 168 pat. z roku 1854.
K lit. c) Sem náležejí ustanovení § 1358 (171 nov. III.) o. z.; čl. 382, 410 obch. zák.; § 70 c. ř. sd.; §§ 46, 47 zák. ze dne 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888 a § 65 zák. ze dne 30. března 1888 č. 33 ř. z.
III. Účinky cesse. Následkem cesse byla hned v nadpisu tohoto paragrafu označena změna v osobě věřitelově čili přechod pohledávky s osoby jedné na osobu jinou. Tím mělo býti naznačeno
1. že někdo, kdo dosud byl věřitelem, věřitelem býti přestal a že věřitelem se stal kdosi jiný. Odtud se podává, že od okamžiku, kdy cesse se stala perfektní, cedent nemůže již pohledávkou nakládati (srovn. k tomu II, 1 a) α). Ale k ochraně poctivého dlužníka jest ustanoveno, že dlužník, dokud mu není známo, že pohledávka byla postoupena (slova »der Übernehmer nicht bekannt wird« v § 1395 nejsou přesná), může dřívějšímu věřiteli zaplatiti nebo jinak se s ním vypořádati, § 1395. K de- nuntiaci srovn. Nowack N. Ř. 1495, 1558. V čem sluší spatřovati placení, o tom srovn. zajímavé rozhodnutí Nowack N. Ř. 1523 (nález rep. 278), Důsledně sluší přijímati, že debitor cessus, který nevěda o cessi starší, zaplatí cessionáři druhému, který mu byl oznámen, se zbaví dluhu. (Odchylně o těchto věcech Wellspacher na u. m. str. 191.) Cedent je povinen cessionáři vydati všechny právní prostředky zjišťovací, které tu jsou §§ 1358 o. z., 305 ex. ř.
2. že podle našeho práva aktivní subjekt obligace není do té míry podstatným jejím kusem, že by jiná. osoba nemohla nastoupiti na jeho místo. Podle toho cessí se mění jen aktivní subjekt obligace, ale pohledávka zůstává totožná, srovn. k tomu § 39 A. Správnost tohoto tvrzení se podává z těchto pravidel občanského zákonníka:
a) Práva cessionářova se rovnají právům cedentovým, § 1394, srovn, i § 1358, pak § 54 odst. 2 konk. ř., § 24 odst. 2 vyr. ř. Na cessionáře přejdou všechna tak nazvaná privilegia causae, t. j. výhody spojené s pohledávkou (srovn. však Nowack N. Ř. 1019, ale také § 6 cís. nař. ze dne 13. srpna 1914 č. 216 ř. z. a § 54 konk. a § 24 vyr. ř.) a zejména také pojišťující ji práva akcessorická, srovn. k tomu jud. č. 247 (Nowack N. Ř. 1769), jenž byl změnil nález rep. č. 212 (Nowack N. Ř. 1466). Pokud by přechod akcessorického práva vyhledával zvláštního způsobu, vzešel by věřiteli jen nárok na převod takového práva, V té příčině se vyskytují pochybností, pokud se týká práva zástavního (srovn. Právo zástavní).
b) Debitor cessus podrží proti cessionáři všechny obrany i námitky, které mu vzešly proti cedentovi dříve než pohledávka byla postoupena, resp. dříve, než o cessi nabyl vědomosti, §§ 1394—1396. Možnost námitek ex persona cedentis je však v některých směrech omezena,
α) námitka kompensace má místo jen v určitých mezích § 1442 (srovn. § 38);
β) jestliže dlužník dluh proti bezelstnému cessionáři uznal za pravý, vzdává se tím veškerých námitek ex persona cedentis, § 1396 in fine;
γ) zvláštní komplikace se podávají působením principu publicity knih veřejných. (Srovn. k tomu Právo knihovní.) Jestliže totiž bylo zapsáno zástavní právo ke zjištění pohledávky neexistující, nebo jestliže pominula pohledávka hypotekární, ale zástavní právo vymazáno nebylo, a jestliže ony neexistující pohledávky budou převedeny na jiného a tento jiný bude zapsán za subjekt práva zástavního, nebudou tyto nedostatky cessionáři na škodu, pokud sahá princip publicity. Podobně sluší rozhodnouti, když pohledávání hypotekární bylo převedeno, ale tak, že cessionář nebyl zapsán za subjekt práva zástavního a když potom pohledávka již převedená znovu bude převedena a bezelstný cessionář dobude knihovního zápisu. V případnostech těchto přijímá se konstrukce ta, že zapsaný cessionář se nestane subjektem pohledávky, které není, resp. která hledíc ke starší cessi náleží jinému (srovn. k tomu výše II. a), a že ji tedy nemůže vymáhati na osobním dlužníku (tu by námitky ex persona cedentis a námitka, že žalobce není věřitelem, místo měly). Ale zástavní dlužník (vlastník knihovního tělesa) bude proti hypotekární žalobě zapsaného cessionáře v postavení stejném, jakoby pohledávka existovala, resp. jakoby zapsaný cessionář subjektem pohledávky byl. Nemohl by namítati, že pohledávka hned od počátku neexistovala, resp. pozdějšími skutečnostmi pozbyla existence, nebo že byla převedena na jiného, a hypotéka poslouží zapsanému cessionáři k uspokojení pohledávky, která nemá existence. Pokud by však zástavní věřitel nedosáhl uspokojení z knihovního tělesa, nemohl by na osobním dlužníku pohledávati nic. (Bližší srovn. v pojednání o převodu práva zástavního).
§ 32.
O změně v osobě dlužníkově.
Ke změně v osobě dlužníkově za trvání obligace dojde při sukcessi universální (srovn. o tom v právu dědickém § 50), Ale naše právo zná, jak se vůbec za to má, také singulární sukcessi v dluh. K takové sukcessi dojde při dluzích vázaných (reálných břemenech) přechodem objektu, kterým se určuje osoba dlužníkova, Pokud se týká dluhů jinakých, měl občanský zákoník ustanovení v §§ 1400 sl., srovn. i §§ 1344, 1345. Vedle toho podle staršího práva bylo možno užiti passivní delegace, srovn. § 1375. Nesnadný a velmi pestrý obsah §§ 1400 sl. byl III. novelou změněn potud, že věci vyhledávající rozlišení byly rozlišeny. Nyní 12. titul novely (§§ 1400—1403 = 176—180 nov. III.) jedná o assignaci (poukazu), jež systematicky náleží nejspíše do kapitoly o placení; titul 13. (§§ 1404—1410 = 181—190 nov. III.) o převzetí dluhu (změně v osobě dlužníkově). Ani nyní však předpisy uvedeného titulu 13. nevyznamenávají se stejnou prostotou a jednosměrností jako §§ 1392 sl. Věc vysvětluje se patrně tím, že hospodářské situací a cílům stran, které usilují sejmouti s dlužníka břímě, jímž je dluh, nebylo by s dostatek poslouženo poskytnutím jediné právní formy a že rozmanitost oné situace a onéch cílů vyžaduje forem různých. Titul 13. jedná:
I. o převzetí placení (Erfüllungsübernahme), § 1404 (181 nov. III.),
II. o převzetí dluhu (Schuldübernahme), §§ 1405, 1406, 1407, 1408 (182—185 nov. III.),
III. o kumulativní intercessi, 1406 odst. 2, 1409 (183, 186 nov. III.), pak § 187 nov. III.,
IV. o passivní delegací, § 1410 (189 nov. III.),
K čís. I. Slíbí-li někdo dlužníku, že opatří věřiteli plnění oním dluhované (převzetí placení — Erfüllungsübernahme), odpovídá dlužníku za to, že věřitel naň nedokročí. Věřiteli odtud nevzejde přímé právo § 1404. K tomu je poznamenati:
1. § 1404 má na zřeteli smlouvu mezi dlužníkem a osobou třetí. Causa této dohody může býti velmi rozmanitá a podle této kausy se řídí i její následky. Nejvýznačnější typy uvádí Wolf, Belastungsübernahme 1915, str. 40 sl.
2. Podle ustanovení § 1404 bude následkem dohody, kterou tertius slibuje dlužníku uspokojení jeho věřitele, ručení tertia, že věřitel na dlužníka nedokročí. Ustanovení to sluší vykládati tak, že tertius bude míti povinnost učiniti taková opatření, která onomu zakročení zabrání, Není-li umluveno jinak, bude míti tertius na vůli, jak své povinnosti dostojí. Možná, že věřiteli zaplatí, § 1423 (173 nov. III.), že vezme na sebe dluh, § 1405 atd. Srovn. k tomu Wolf na u. m. Je však možno, že obsah povinnosti tertiovy bude stranami blíže určen.
3. § 1404 podotýká v 2. větě, že z dohody uvedené v 1. větě nevzejde věřiteli přímé právo proti tertiovi, a je tedy prima facie na sporu s 2. odst, § 881. Srovn. k tomu pojednání o smlouvách ve prospěch třetího v § 51 tohoto pojednání.
K č. II. (Převzetí dluhu — Schuldübernahme).
1. (Právní forma převzetí dluhu). K převzetí dluhu (výměně osoby dlužníkovy) dojde buď
a) dohodou mezi dlužníkem a osobou třetí (přejímatelem), když věřitel přivolí, § 1405,
b) dohodou mezi věřitelem a osobou třetí (přejímatelem) bez dohody s dlužníkem, § 1405 odst. 1,
K lit. a) Přes doslov § 1405 in pr. míří tento paragraf na dohodu mezi dlužníkem a přejímatelem (arg. § 1406 in pr. slova »ohne Vereinbarung«), jejíž causa může býti právě tak rozmanita jako causa dohody uvedené pod č. I. Dohodou mezi dlužníkem a přejímatelem nebude však samozřejmě přechod dluhu na přejímatele skonán a bude k tomu cíli potřebí přivolení věřitelova, Dokud přivolení takové se nestane nebo bude-li odepřeno, bude míti přejímatel postavení stejné jako ten, kdo učinil slib jmenovaný v § 1404, pokud arci z dohody stran nevychází něco jiného. Projev věřitelův obsahující jeho přivolení může býti učiněn proti dlužníku nebo proti přejímateli, § 1405.
Z tohoto ustanovení dlužno usouditi, že yěřiteli vzejde přímé právo proti přejímatelí (a pomine právo proti dlužníkovi), když dá své přivolení k výměně dlužníka. Není však jasno, zdali projev dlužníka nebo přejímatele ohlašující věřiteli zmíněnou dohodu, sluší považovati za offertu v technickém smyslu, takže by jednak zakládal vázanost dlužníka a přejímatele na dohodu po dobu akceptační podle § 862 (proti tomu bylo by možno uvésti, že podle § 1405 vzejde přímé právo proti tertiovi a pomine právo proti dosavadnímu dlužníku teprve, když dá věřitel své přivolení), jednak že by přivolení způsobilo převod dluhu, jen když dojde ve lhůtě akceptační, Sr. i Ehrenzweig II, 1, str. 256. Arci by slušelo míti na zřeteli § 863 odst. 2.
K lit. b). Dohoda mezi věřitelem a osobou třetí způsobí převod dluhu na osobu třetí bez přivolení dlužníkova, ale v pochybnostech bude vykládati dohodu takovou za převzetí platební povinnosti vedle dosavadního dlužníka, nikoli na jeho místě, t. j. za kumulativní intercessí. Srovn. k této dohodě §§ 152, 171 ex. ř., § 896 obč. zák.
2. Následky převzetí dluhu. Dojde-li k dohodám uvedeným výše pod č. 1, bude jejich principálním účinkem změna v osobě dlužníka za nezměněného jinak trvání starého obligačního závazku, t. j.:
a) někdo, kdo dosud byl dlužníkem, dlužníkem býti přestane a jiný vstoupí na jeho místo,
b) dosavadní poměr obligační trvá dále, ale jiná osoba je ho účastna jako dlužník, § 1407 1. věta.
Z toho se podává: Výhody spojené s pohledávkou (privilegia causae) tudíž trvají, § 1407 odst. 2 in princ. Není však, jak upozorňuje zpráva just. kom. panské sněmovny na str. 298, vyloučeno, že zkoumání právní povahy některé výhody zabrání, aby výhoda ta, hledíc k této zvláštní povaze byla přiznána proti novému dlužníku. Pokud se týká práv akcessorických, bude k dalšímu trvání zástavních práv, zřízených osobami třetími, t. j. osobami na převzetí dluhu nezúčastněnými, potřebí přivolení těchto osob, § 1407 in fine. Potrvá tedy bez zvláštního přivolení právo zástavní zřízeně novým dlužníkem a právo zástavní zřízené dlužníkem dosavadním, ale posléz uvedené patrně jen tehdy, když byl dluh převzat podle § 1405. V případech ostatních bude potřebí přivolení zřizovatelova, po případě jeho nástupce. Také právo proti rukojmí potrvá jen s jeho přivolením. S druhé strany může nový dlužník užíti veškerých námitek z právního poměru mezi věřitelem a dosavadním dlužníkem, § 1407, 1. odst. 2. věta. Ale zase upozorňuje zpráva justiční komise, že povaha některých námitek příslušejících dlužníku dosavadnímu brání, aby jich užil dlužník nový, jak je tomu na př. s námitkou kompensace. (Srovn. k těmto otázkám zejména Strohal, Schuldpflicht und Haftung a k tomu můj referát ve Sborníku XV., str. 99 in fine).
c) Jaké jiné následky vzejdou z převzetí dluhu v poměru mezi dlužníkem dosavadním a přejímatelem, pak mezi dlužníkem dosavadním a věřitelem, bude posouditi podle povahy dohod, které se mezi nimi staly.
3. (Ustanovení zvláštní).
a) Převezme-li při zcizení nemovitosti nabyvatel právo zástavní na ní váznoucí (sc. jako passivní subjekt), sluší v tom v pochybnostech spatřovati převzetí dluhu. Zcizitel může, jakmile bude skonán přechod vlastnictví, vyzvati věřitele písemně, aby přijal nového vlastníka za osobního dlužníka na místě zcizitelově, s tím právním následkem, že přivolení platí za dané, nebude-li do šesti měsíců odepřeno. Na tento následek sluší ve vyzvání upozorniti zvláště § 1408. Bude-li přivolení odepřeno, bude to míti stejné následky, jako nedostatek přivolení v § 1405. Sr. ostatně § 171 odst. 2 ex. ř.
b) Převezme-li někdo jmění nebo podnik, ručí sice zcizitel věřitelům i dále, ale přejímatel bude věřitelům bezprostředně zavázán z dluhů, které náležejí ke jmění nebo k podniku, pokud o nich přejímatel věděl nebo věděti musil. Ale ručení jeho pomine, jakmile na takových dluzích zaplatí tolik, zač stoji převzaté jmění nebo podnik. Opačné úmluvy zcizitelovy s přejímatelem na úkor věřitelův jsou proti těmto bezúčinny § 1409. Jměním sluší rozuměti nejen »veškeré jmění«, nýbrž i každý významnější komplex práv. Sr. § 1409, sb. IV 1740. c) Převezme-li jmění nebo podnik osoba zciziteli blízká (§ 32 konk. ř.), ručí zcizitel věřitelům i dále, ale přejímatel bude věřitelům z dluhů náležejících ke jmění nebo podniku zavázán přímo a bez omezení na hodnotu převzatého jmění, pokud neprokáže, že o dluzích v době odevzdání nevěděl a věděti nemusil, § 187 nov. III. Ustanovení § 1409 o. z. a § 187 nov. III. neplatí, převezme-li se jmění nebo podnik cestou řízení konkursního nebo dražebního.
Poznámka: Na souvislost paragrafů citovaných pod lit. b) a c) s ustanoveními práva odpůrčího bylo upozorněno v § 15 tohoto pojednání.
K č. III. Jak je patrno z toho, co bylo uvedeno pod č. II., ustanovují o kumulativní interessi jak § 1406 odst. 2, tak §§ 1409 o. z. a 187 nov. III.
K č. IV. § 1410 se vztahuje k novaci (passivní delegaci), o níž ustanovují §§ 1377, 1378, srovn. § 39 tohoto pojednání.

Citace:

O změnách subjektů obligačního poměru.. Základy přednášek o právu občanském. Právo obligační. Praha: Spolek československých právníků „Všehrd“, 1924, s. 88-98.