NPD documents search: Váž. tr., 14 (1932)

Čís. 4574.

Předchozí odsouzení pro čin rázu uvedeného v § 2 zák. čís. 562/1919 vylučuje v mezích tam stanovených podmíněné odsouzení i, byl-li trest prominut rozhodnutím presidenta republiky z 19. října 1928; bylo-li prominutí to vázáno podmínkou (že odsouzený nahradí škodu nebo dá zadostiučinění), čítá se doba stanovená v druhém odstavci § 2 cit. zák. ode dne, kdy byla ona podmínka splněna.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1932, Zm II 322/32.)
Nejvysší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem; Rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu v Novém Jičíně ze dne 15. ledna 1932, pokud jím bylo odvolání Marie F-ové z výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu jí lozsudkem okresního soudu v Novém Jičíně z 2. října 1931 bezpodmínečně uloženého, vyhověno, byl porušen zákon v ustanovení § 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n.
Důvody:
V trestní věci proti Marii F-ové a spol. pro přestupek podvodu podle § 461 tr. zák. uznal okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem z 2. října 1931, obžalovanou Marii F-ovou vinnou přestupkem podvodu podle § 461 tr. zák. a odspudil ji za to podle § 460 tr. zák. použitím § 260 b) tr. zák. k trestu vězení v trvání tří dnů, zostřeného jedním postem, nepodmíněně, vysloviv i ztrátu volebního práva. Odsouzení bylo nepodmíněné, poněvadž obžalovaná podle zjištěni okresního soudu trestný čin houževnatě popírala a nebylo polehčujících okolností, při čemž se okresní soud nezabýval otázkou, zda podmíněné odsouzení bylo vůbec podle zákona přípustné. K tomu jest podotknouti, že obžalovaná byla před tím odsouzena rozsudkem okresního soudu v Šumperku z 19. ledna 1928 pro přestupek krádeže, podvodu a nesprávného hlášení podle § 460 tr. zák. použitím § 267 tr. zák. do vězení na deset dnů podmíněně na dva roky s podmínkou náhrady škody podle sil, při čemž byla vyslovena ztráta volebního práva, an soud nabyl přesvědčení, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, ze ziskuchtivosti, dále že tento rozsudek nabyl moci práva a že tento trest byl obžalované prominut podle amnestie z 19. října 1928 pod podmínkou náhrady škody podle sil do 8. února 1930, kteréžto podmínce obžalovaná též vyhověla. K odvolání obžalované krajský soud v Novém Jičíně jako soud odvolací rozsudkem z 15. ledna 1932 zamítl odvolání obžalované co do viny jako bezdůvodné a co do trestu jako nepřípustné, vyhověl však jejímu odvolání z výroku o nepodmíněném odsouzení a povolil podmíněný odklad trestu se zkušební dobou jednoho roku s podmínkou náhrady škody podle sil. V otázce povolení podmíněného odkladu výkonu trestu zaujal odvolací soud stanovisko, že dřívější odsouzení, jež bylo amnestováno rozhodnutím presidenta republiky z 19. října 1928, nevylučuje podle § 2 zákona o podm. odsouzení podmíněný odklad výkonu trestu. Toto právní stanovisko je mylné.
Podle čl. II. amnestie z 19. října 1928 byl osobám, odsouzeným před 28. říjnem 1928 pravoplatně o podmíněně k trestu'na svobodě ne delšímu než jeden měsíc, prominut trest s účinky § 1 zákona o podmíněném odsouzení, avšak jen pod podmínkou, že odsouzený, jak mu bylo soudem uloženou nahradil podle svých sil škodu nebo dal zadostiučinění, nebo učiní tak nejpozději ve lhůtě, která mu k tomu byla soudem ustanovena. Účinek této amnestie vyčerpává se tedy, jak zrušovací soud vyslovil již v rozhodnutí čís. 3570 sb. n. s., v prominutí zkušebné doby nebo zbytku zkušebné doby, pokud by ještě běžela po náhradě škody nebo zadostiučinění, a v tom, že již okamžikem této náhrady škody nebo tohoto zadostiučinění nastává účinek (stanovený § 1 zák. o podm. ods. jinak teprve pro dobu po uplynutí zkušebné doby), že jest pokládati za to, že vinník nebyl odsouzen. Tento účinek není však totožný s naprostým odstraněním rozsudku a s navrácením vinníka ve stav soudní bezúhonnosti, naopak soudní bezúhonnost a tudíž i nepřípustnost přihlížeti k zmíněnému rozsudku nastala by jen zahlazením trestu podle §§ 5 a 6 zák. čís. 111 Sb. z. a n. z roku 1928; takové zahlazení odsouzení — ovšem i cestou milosti možné (§ 12 cit. zák.) — nebylo však rozhodnutím presidenta republiky ze dne 19. října 1928 nařízeno. I když proto o obžalované, jež nahradivši škodu, vyhověla podmínce článku II. amnestie presidenta republiky, jest za to míti, že se v době zkušebné osvědčila a že v důsledku toho jest podle druhého odstavce § 1 zák. o podm. odsouzení pokládati za to, že nebyla odsouzena, nelze tomuto účinku přikládati ten dosah, že jím bylo vůbec vyloučeno přihlížeti ke skutečnosti, že obžalovaná spáchala trestný čin v dotyčném rozsudku uvedený a že se ho dopustila z pohnutek nízkých a nečestných, i s hlediska otázky zákonné přípustnosti podmíněného odsouzení za delikt pozdější. To plyne ze zákona samého, jenž v druhém odstavci § 2 zák. omezuje dosah zásady vyslovené v druhém odstavci § 1 zákona. Stanoviť zákon v § 2, že podmíněné odsouzení je vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné a neuplynulo-li do dne, kdy spáchal nový trestný čin, pět, pokud se týče deset let ode dne, kdy byl trest vykonán, kdy byl trest pravoplatně prominut nebo kdy bylo podle tohoto zákona vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Zákon tedy sám přes zásadní domněnku druhého odstavce § 1 zák. o podm. ods. bere do ohledu v určitých mezích předmětných a časových skutečnost předchozího odsouzení vinníka a spojuje s ním způsobem preceptivním určitý důsledek, který by arci v rámci oprávnění poskytnutých presidentu republiky podle § 64 čís. 11 a § 103 ústavní listiny mohl, ale pro jednotlivý výron tohoto oprávnění musil býti výslovně teprve odstraněn, by bylo lze vyvozovati pro ten který případ stanovisko zaujaté soudem odvolacím (srovnej sb. n. s. č. 1284).
Vzhledem k tomu, že i přes amnestii jest přihlížeti ke skutečnosti, že obžalovaná spáchala trestný čin (přestupek) z pohnutky nízké a nečestné a že neuplynula doba pěti let, co jí byl trest pravoplatně prominut, bylo podmíněné odsouzení obžalované v souzeném případě podle § 2 zák. o podm. ods. vyloučeno. Pokud odvolací soud poukazuje k rozhodnutím nejvyššího soudu, z nichž hledí dovoditi správnost svého názoru, jest uvésti, že poukaz na rozhodnutí čís. 345 a 1284 sb. n. s. není případný, poněvadž v případu čís. 345, jenž ostatně spadá do doby, kdy zákon o podmíněném odsouzení ještě nebyl v platnosti, nebylo tu podmínky právoplatného odsouzení a také rozsah amnestie byl širší než amnestie z r. 1928, v případě čís. 1284 pak rovněž amnestie byla siřeji založena. Judikaturu nejvyššího soudu v otázce, zda dřívější odsouzení, jež bylo amnestováno rozhodnutím presidenta republiky z 19. října 1928, může vyloučiti podle § 2 zákona o podm. ods. podmíněný odklad výkonu trestu, jest pokládati vzhledem k rozhodnutím čís. 3534, 3570 a 3839 sb. n. s. za ustálenou; na tom nic nemění rozhodnutí čís. 3596 sb. n. s., jež se od praxe té uchyluje jen zdánlivě podle věty v nadpisu uvedené, nikoli však podle svého odůvodnění. Posléze neobstojí ani poukaz odvolacího soudu k tomu, že by nebylo lze při názoru tu zastávaném stanoviti den, od něhož se čítá lhůta podle § 2 odst. 2 zák. o podm. ods. Odvolací soud přehlíží, že podle čl. II. amnestie je trest prominut s účinky § 1 zák. o podm. ods., t. j. má se za to, že osoba účastná milosti nebyla odsouzena. Bylo již nahoře vyloženo, že se účinek této amnestie vyčerpává prominutím zkušebné doby nebo zbytku zkušebné doby, pokud by ještě běžela po náhradě škody nebo zadostiučinění, a v tom, že již okamžikem této náhrady škody nebo tohoto zadostiučinění nastává účinek, že je pokládati za to, že vinník nebyl odsouzen. Z toho plyne zároveň, že již zmíněným okamžikem, kdy byla splněna, podmínka, stanovená v čl. II. amnestie, jest považovati trest za pravoplatně prominutý. Tím je dána odpověď na otázku odvolacím soudem nadhozenou. Bylo proto k návrhu generální prokuratury podle §§ 33, 292 a 479 tr. ř. uznatí právem, jak se stalo.

Citace:

č. 4574. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 383-386.